Kdo by to byl řekl, že od doby, kdy poprvé vyšla kniha Noční rasa (nebo také v originálu Cabal), uplynulo už téměř čtvrt století. Naštěstí patří k tomu typu literatury, kterému čas neublíží. A to z jednoduchého důvodu – je to příběh o lidech, o jejich touhách, o jejich hledání sebe sama, a to se nikdy nemění. Clive Barker rád zkoumá hraniční situace, ve kterých se osud jeho hrdinů zvrátí do nečekaných směrů, stejně tak je známý lehkostí, s jakou dovede podat krásu v hrůze, násilí ruku v ruce s láskou a hluboce ukryté zvrácenosti za maskou normality. Převrací klasické role – lovci se stávají pronásledovanými, mravní autority bestiemi, mrtví živými a živí mrtvými a mezi nimi se pohybuje nešťastný hrdina Aaron Boone, toužící spočinout konečně hluboko pod zemí.

Noční rasa nyní vyšla v edici Moderní díla hororu nakladatelství Laser-books a to v novém a velice kvalitním překladu Milana Žáčka. Stejně tak je třeba vyzdvihnout redakční zpracování, které je beze všech chyb či překlepů. Text doplňuje krátká studie Douglase E. Wintera, převzatá z jeho biografie o Clivu Barkerovi, a také tradiční autorský medailonek. Příběh pak začíná v okamžiku, kdy sedí Boone u psychiatra Deckera. Zprávy o jeho duševním stavu jsou zdrcující. Zanechá tedy vše za sebou – včetně své dívky Lori – a odjíždí daleko od všech známých míst, do pustiny, aby vyhledal zvláštní místo zvané Midian. Toto zapomenuté město je obklopené legendami, které o něm hovoří jako o posledním útočišti bytostí na prahu mezi životem a smrtí.

Kniha nabízí Barkera tak, jak jej známe z prvotiny Knihy krve. Působí spíše jako dlouhá povídka, což má své nesporné výhody – děj je poměrně jednoduchý, bez odboček od hlavní linie, a kromě úvodu, kam patří nezbytné vysvětlení terapie u psychologa a jeho průběh, se další události odehrávají v rámci několika dnů či týdnů. Tradiční chronologické vyprávění nic nekomplikuje a přispívá k rychlému spádu. Autor se rozhodl experimentovat někde jinde, a to u nestandarně postavených hlavních postav. Čtenář se o nich totiž dozví jen nezbytné minimum. Kdo je Boone, kde žije, jak vypadá, co ho přivedlo do péče doktora Deckera? Jak se setkal s Lori? Oba jsou životními outsidery, nijak se nevyčleňují z davu a pokud by nebyli zapleteni do podivných událostí, neměli by šanci jako tahouni literárního díla uspět. Barker je však mistr psaného slova a i bez těchto detailů jeho hrdinové ve svých rolích fungují a názorně předvádějí, že mezní situace provokují a vytahují na povrch silné stránky osobnosti i u někoho, kdo by byl jinak považován za průměrného či dokonce méněcenného.

Co by to bylo za klasiku bez filmového… a dokonce i herního zpracování!

Nelze však nevidět, že autor občas svými postavami poněkud násilně manipuluje. Lori, která se projeví více než bystře, když jí hrozí smrtelné nebezpečí, když chce zachránit jiný život, když se ocitne Boone v koncích, tuto Lori nechá tupě ignorovat všechny jasné indicie, které by jí odpověděly, v co se její drahý proměnil. A proč by měl zrovna Boone, který se nezdá ani vyrovnaný, ani oddaný svému novému Já, získat v nejasné budoucnosti tak osudový úděl? Barker se tu podřizuje jakési mytologické logice o tom, že kdo přináší zkázu, může být zároveň tvůrcem. Archetypálních motivů vůbec najdeme celou řadu, včetně toho o vyvolené nesmrtelné lásce, o naplnění proroctví, o životě na „druhém břehu“ řeky Styx. Kouzlo románu je i v tom, že tyto náměty čtenář důvěrně zná, akceptuje je i s jejich iracionálními rysy a neptá se po dalším vysvětlení. Autor na jejich základech vybudoval atmosférický příběh protkaný napětím, dějovými zvraty i nemilosrdně brutálními scénami, které umí podat pěkně naturalisticky. Noční rasa ale přesahuje rozměry pouhého vyprávění pro mrazení v zádech a šokování čtenáře krvavými jatkami. Protože odhaluje, že opravdové zlo nemusí nosit tvář netvora.