Ocenění

Jiřina Vorlová vítá elektronický věk… (minirozhovor)

Autor Julie Nováková | Aktuality | Sobota 9 Srpen 2014 7.30

Jiřina Vorlová patří mezi nejzajímavější a nejvšestrannější osobnosti české fantastiky hned v několika ohledech: Významnou měrou se zasloužila o rozvoj RPG u nás, podílela se na příručkách pro Dračí doupě vydávaných nakladatelstvím Altar, je aktivní v několika SF fanklubech, organizuje na conech literární workshopy pro začínající i pokročilé autory a administruje nejslavnější domácí soutěž v oblasti fantastiky, Cenu Karla Čapka. V minirozhovoru pro XB-1 prozrazuje, co ji k fantastické literatuře přivedlo, jaké výhody i komplikace s sebou nese organizace CKČ a jaké soutěžní příspěvky mívají u porotců největší šanci na úspěch…

Dnes patříš mezi známé osobnosti domácí, zejména editorské, scény ve fantastice a udržuješ v hladkém chodu nejznámější a nejstarší českou a slovenskou fantastickou soutěž, která byla začátkem pro řadu dnes věhlasných autorů (jmenujme třeba Františka Novotného nebo Vilmu Kadlečkovou). Jaké byly ale tvé vlastní začátky? Jak ses dostala k fantastice a do zdejšího fanouškovského prostředí?

Na tomto místě bych ráda poděkovala rodičům, kteří mě jako malou zásobovali knihami Julese Verna a Františka Běhounka… Á, pardon, my nejsme v Americe na vyhlašování Oscarů. Takže jinak: Abys věděla, za všechno může prezident. Ale ne, Miloš Zeman ne, Zdeněk Rampas přece! Prezident ČS Fandomu a jeden ze zakladatelů sci-fi klubu Villoidus, kam jsem začala jako vykulený zelenáč chodit. Tady, na vysokoškolských kolejích Větrník, se vlastně zrodila Cena Karla Čapka i první Parcon. Máma nadávala mně, co to čtu za slátaniny, i tátovi, že mě v tom ještě podporuje a dává mi na ně peníze. Pak jsem nastoupila do zaměstnání, přestala docházet na koleje, ale knihy, ty jsem si kupovala pořád, tentokrát už z vlastní výplaty. Máma už nadávala jen mně – že ty moje bláboly se povalují všude, že si nemám číst při jídle, že nemám pořád ležet v těch knížkách a mám jít dělat něco užitečného, že už je dávno po půlnoci, ať koukám zhasnout…

Život divočáka, tedy fanouška bez klubu, však netrval dlouho. Přišel rok 1990, Dračí doupě a klub Hexaedr, moje první porada SF klubů v Teplicích v roce 1992, práce v nakladatelství Altar, organizace Gameconů, redigování fanzinu Zlatý drak, pořádání literárních workshopů, hodnocení CKČ a jiných soutěží a tak dále. Máma nadávat přestala. Došla jí slova, když jsem v roce 1995 prohlásila, že pojedu na Worldcon v Glasgow. Já, která se anglicky dorozumívala rukama nohama…

Administraci CKČ jsi přebírala počínaje ročníkem 2007. Co tě přivedlo k téhle úloze a co dnes považuješ na jejím převzetí za nej – ať už nejzajímavější, nejobtížnější či nejlepší?

Cože, to už je tak dlouho? Přivedla mě k tomu mladická nerozvážnost. Byla to ta největší pitomost, co jsem v životě udělala. Zatímco jiní si užívají advent, Mikuláše a Fénixcon, já třídím příspěvky, kompletuju balíky a sháním po hotelu Slovan lokální koordinátory, aby si převzali svou várku. Normální lidi tráví poklidnou dovolenou povalováním se na pláži, já z Kréty po mailu posílám poslední korektury Mloka a urguju doslov. A fanoušci se baví na Parconu, kdežto já pobíhám po areálu, mobilem naviguju zbloudilé finalisty a řeším organizaci slavnostního večera s vyhlašováním výsledků. A nejobtížnější na celé té práci je pro mě každý rok vyplodit úvodník do Mloka a do Kočasu. Jak známo, již v dobách Karla Čapka, blahé paměti, se editorialy psaly na poslední chvíli a vyhynutí pánů metérů a elektronická sazba na tom nic nezměnily.

Musím přiznat, že ve skutečnosti mě k administraci přivedl můj egoismus a arogance. No řekni – kdo si může dovolit ostatním stále jen spílat, kritizovat je a omlacovat jim o hlavu chyby, a oni mu za to většinou ještě poděkují? Jako administrátor totiž znám autory všech příspěvků a mám na ně i kontakty, což jsou informace, ke kterým se porotci soutěží běžně nedostávají. Ta komunikace, poznávání nových lidí a získávání přátel je na soutěži asi to nejlepší. A konečně, k administraci mě přivedla i nezřízená zvědavost. Proto se angažuju i v dalších soutěžích a literárních workshopech. Ráda sleduju, jak se jednotliví autoři vyvíjejí a zlepšují. Tenhle proces mi připadá nejzajímavější. Někteří mají raketový nástup, jiným to trvá léta, než se prosadí, část z nich to po počátečních neúspěších vzdá.

Jako administrátorka soutěže sice sama nehlasuješ, ale vidíš všechny došlé příspěvky a máš možnost z nich i posléze vybírat do sborníku Kočas. Jakých chyb, zejména těch, kterých se mohli snadno vyvarovat, se autoři dopouštějí nejčastěji? Ozývají se porotci, že některé chyby vidí až příliš často?

Ehm, vidím… Právě že už skoro nevidím. To byl asi ten hlavní důvod, proč jsem se role administrátora ujala – nezvládala jsem všechny texty v termínu přečíst a zhodnotit, ale své oblíbené soutěže jsem se odmítala vzdát a chtěla jsem jí i nadále být nějak užitečná. Až se zavedením povinné elektronické verze se mi příspěvky znovu zpřístupnily ke čtení – na monitoru si font a jeho velikost můžu nastavit podle svého. Jenže mě začalo štvát, že už výběr finálových prací a jejich publikování nemůžu ovlivnit ani tím svým jedním hlasem, a tak jsem se rozhodla ty své oblíbené vydat v Kočasu.

A ty chyby? Řeknu to jednoduše – nejvíc všem vadí, když české povídky nejsou psány česky a slovenské slovensky. Nejde jen o pravopis, interpunkci a podobně – i když právě tohle jsou ty nejzbytečnější chyby vůbec, protože moderní editory většinu z nich se svou kontrolou pravopisu a gramatiky odhalí. Problém bývá i s frazeologií a stavbou vět. Je vidět, že autoři takových děl nemají načteno, nemají cit pro jazyk, neznají třeba správné předložkové vazby a pletou si i význam slov. Jak já s oblibou říkám, oko o takový text škobrtá, čtenář se pořád musí zamýšlet, co tím básník chtěl říci, a sebeoriginálnější nápad ani sebeskvělejší příběh to nespraví. Další věc, kterou porotci rozhodně neocení, je, když se autor snaží vnutit celému světu své Velké Morální Poselství, jež čiší z každého písmenka, a běda všem vyvrhelům, kteří se s ním neztotožní.

Chybami se člověk – v nejlepším případě – učí a posouvá se dál, k lepším příspěvkům. Jaké ty i porotci vidíte nejraději nebo si přejete takových vídat víc?

Takové, které mají co nejvíc P – původnost, poutavý příběh, psychologii postav, popis prostředí, překvapivou pointu, poctivou práci…

Původnost – to znamená originální nápad. Bohužel, často v hodnoceních píšu: Tohle téma před tebou zpracovali mnozí jiní – a většinou i mnohem lépe. Nápady se ovšem rodí těžko. Pokud někdo nemá dostatečně originální myšlenku, je třeba to téma aspoň uchopit nově a jinak. Příběh dává povídce děj. Čtenáře musí zaujmout a vtáhnout do sebe, takže ten zapomene i na to, že komusi ve své slabé chvilce slíbil nějaké interview. Postavy by měly být psychologicky dobře propracované, jednat uvěřitelně a neměly by být jedna jako druhá. Čtenář se s hrdinou musí ztotožnit – obdivovat ho, litovat či nenávidět, souhlasit s ním, nebo mu přát, co si ten budižkničemu nadrobil… Nejhorší je, když je mi postava lhostejná a je mi naprosto ukradené, co se s ní stane.

Nikdo nežije ve vakuu, i postavy obklopuje jejich svět. Čím zajímavěji je podán, tím lépe. Ale i sebefantastičtější prostředí má své zákonitosti a logiku. A hlavně – ten svět by měl být jen pozadím pro příběh, samoúčelné popisy jsou pro čtenáře stejně otravné jako arzenik. Dobrá pointa je vyvrcholením povídky. Někdy mi u slibně rozběhnutého díla připadá, jako by autor náhle zjistil, že se blíží uzávěrka nebo limit znaků pro příspěvek, proto práci několika větami uťal, soubor uložil a odeslal – a chudák natěšený porotce jen spláče nad výsledkem. Poctivá práce obnáší nejen pečlivou přípravu před začátkem vlastního psaní, zejména zjištění si podrobností o případných odborných záležitostech, ale i závěrečnou kontrolu, učesání textu, aby vypadal jako z kadeřnického salonu, a opravu chyb. Příspěvek, který bude oplývat všemi klady uvedenými výše, s pravděpodobností hraničící s jistotou vyhraje Mloka.

Příspěvky v Mloku a Kočasu obvykle reprezentují široký průřez žánry, styly, pojetími… Jakou fantastiku čteš nejraději mimo soutěž? Máš oblíbená díla či autory, u nichž dokážeš najít něco, co se nedá nalézt jinde?

Čteš Kočasy? V nich jsou díla, která vybírám já a která se mi líbí. Z toho plyne, že nejsem nijak žánrově vyhraněná, snad jedině čistý horor není můj šálek kávy, nedokážu se správně bát. Možná i proto jsem vhodný porotce pro různé soutěže, neboť se dokážu nad tyhle odlišnosti povznést. Mám ráda humor, takže ocením vypointovanou vtipnou hříčku, líbí se mi ale i povídky, které mají hlubší myšlenku. Jako optimista upřednostňuju příběhy s dobrým koncem.

Ovšem nejlepší jsou díla – jak to říct – vícerozměrná. Člověk se k nim může vracet znovu a znovu a vždy v nich najde něco nového. Takový je třeba Zemanův film Vynález zkázy. Jako dítě jsem se zatajeným dechem sledovala dobrodružný děj, později mě fascinovala jeho výtvarná a technická stránka, a teprve v dospělosti jsem plně ocenila poetiku scénáře a pacifistický podtón. Podobně je na tom Pán prstenů J. R. R. Tolkiena. Lze ho vnímat jako strhující příběh, lingvistickou příručku o jazycích Středozemě i jako filosofické dílo plné hluboké moudrosti. Nesmím zapomenout ani na své oblíbence Karla Čapka a Jaroslava Žáka. Co ti uměli s jazykem a jak si dokázali pohrát s každým slovem, z toho by si měli mnozí dnešní autoři vzít příklad!

Vidíš v současném vývoji české a slovenské fantastické scény nějaký trend? A troufla by sis spekulovat, kam může domácí fantastika třeba do roku 2020 směřovat?

Co se témat týče, v současnosti podle mě panuje experimentování s žánry, autoři zkoušejí různé možnosti a kombinace subžánrů. Fantastika pochopitelně odráží i styl života a svět okolo nás. Ty tam jsou doby fascinace novými technickými vynálezy a cestami do vesmíru. Klasickou hard sci-fi čtenář najde zřídka. Život je hektičtější, proto i příběhy jsou rychlejší, akčnější, inspirované třeba i filmy a počítačovými hrami – nemyslím jen námětově, ale zejména způsobem psaní. Na druhou stranu, člověk si od toho všeho stresu potřebuje odpočinout. Proto jsou stále v oblibě klasické hrdinské fantasy ságy a romance. Nebo třeba i steampunkový návrat k historii. Na tomhle se v dohledné budoucnosti zřejmě nic nezmění.

V CKČ mě i porotce v posledních letech děsí rozmach novel – nejdelší kategorie. Asi je to tím, že povídku je možné uplatnit v antologiích, časopisech i mnohých jiných soutěžích, ale dílo o rozsahu celé knihy, byť tenké, k vydání – a vlastně i pouze k posouzení – vezme málokdo. Bude muset vzniknout nějaké další odbytiště pro novely a romány, jinak se z toho já – nebo můj nástupce – zblázním. Možná tím řešením jsou e-knihy. Myslím, že jejich produkce v krátké době velmi vzroste. Žijeme v elektronickém věku. Naštěstí – díky tomu si i taková poloslepá osoba jako já může něco pěkného přečíst.

Související články:

Jan Kotouč si klade vysoké cíle… (minirozhovor)

625 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 2 »

  1. Comment by kopapaka — 9.8.2014 @ 23.23

    Hmmm, Mlok :)
    Další soutěž do které nedokončím povídku :D 

    Nějak začínám mít pocit, že tenhle můj komentář je vlastně optimistický… 

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 0

  2. Comment by Ronkar — 10.8.2014 @ 11.15

    Mně třeba zase letošník ročník utekl, přestože jsem tam psal asi tři roky po sobě :( Prostě málo času.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.