Ocenění

Tělo je hrobem duše… (recenze)

Autor Jan Peregrin | Aktuality | Úterý 31 Leden 2017 10.35

Příběh Růží pro Algernon k nám promlouvá už mnoho let. Původní povídka vyšla anglicky už v roce 1959 (česky v roce 1976) a o sedm let později byla přepracována na román. Byla opakovaně adaptována pro film (včetně oscarového snímku Charly) a divadlo (v Praze už mnoho let k vidění v Divadle v Celetné). Příběh inspiroval i hudebníky, znalci si možná vzpomenou na stejnojmenné album Aleše Brichty, které má ovšem s původním dílem pramálo společného. Románovou verzi v loňském roce opět vydalo nakladatelství Argo a je třeba hned v úvodu říci, že ačkoli jde o třetí české vydání, poprvé u nás kniha vyšla s důstojnou obálkou.

Ruze_pro_Algernon_obalka

Mentálně retardovaný Charlie Gordon podstoupí experimentální neurochirurgickou operaci, která by mu měla zvýšit intelekt. Jde o první pokus na člověku, předchozím úspěšným kandidátem experimentu je laboratorní myš Algernon. Experiment se podaří a Charlie se během tří měsíců dostává na IQ 185; má eidetickou paměť, učí se jazyky, miluje literaturu, věnuje se vědě a komponuje hudbu. Nově získaný pronikavý intelekt mu ale zároveň zprostředkovává nový a nekompromisní náhled na jeho dosavadní život – na faleš a krutost domnělých přátel z bývalé práce, na netušenou komplikovanost mezilidských vztahů, na neuchopitelné tajemství ženské duše. Útěchou je mu péče o myšku Algernon, která se ale jednoho dne začne chovat podivně…

Román je psán atraktivní formou deníkových zápisků, ovšem s výraznou přidanou hodnotou – na počátku příběhu je Charlie v podstatě pologramotný a podle toho jeho „pracovní hlášení“ také vypadají. Zkomoleniny, gramatické chyby, absence interpunkce, slovosled – text je v Charlieho podání dezintegrován vskutku nevídaným způsobem. S úspěšným průběhem experimentu se vylepšuje i Charlieho psaný projev. Chyby postupně mizí, rozšiřuje se slovní zásoba atd. Výsledek je opravdu působivý, a to i díky zdařilému překladu Richarda Podaného. Pokud by vás snad peripetie překladu zajímaly, odkazuji vás na článek samotného autora překladu v časopise Interkom, kde se dozvíte mnoho zajímavého – nejprve si ale přečtěte knihu!

Při přemýšlení o Růžích pro Algernon se nelze vyhnout srovnání původní povídky s románem. Autor v románové verzi příběhu logicky rozpracovává zejména střední část, kdy Charlie dosahuje vrcholu svého intelektu. Charlieho život získává oproti povídce na plastičnosti – autor například přesvědčivě ukazuje, že nárůst kognitivních funkcí není automaticky spojen s analogickým vzrůstem emoční inteligence. Charlie díky operaci zmoudřel, ale nedospěl. To je patrné zejména na vztahu s jeho bývalou učitelkou Alicí Kinianovou. Charlie neví, jak se k ní chovat, je zmítán emocemi, zmaten nově získaným sexuálním pudem. Uvědomuje si, že Alice jej poznala jako hlupáka – a ten, přestože už neexistuje, stále stojí mezi nimi. Další deziluze přichází, když Charlie intelektuálně převýší vědce, kteří pokus vymysleli. Ze zdánlivých polobohů jsou rázem obyčejní lidé, slabí a chybující. A jako by toho nebylo dost, je Charlie pronásledován dávnými vzpomínkami, které mu až zpětně dávají smysl. Vzpomínkami na dětství, na komplikované vztahy s matkou a sestrou, na pokusy o léčbu, zoufalství, rezignaci.

Ruze_pro_Algernon_MAKETA

V tomto ohledu je tedy román nepochybně bohatší. Ve svém závěru navíc oproti povídce nastoluje další zásadní téma – zda Charliemu v jeho hlouposti nebylo lépe. Z Charlieho se sice stal génius, ale nedá se říci, že šťastný. Před operací žil prostým životem, traumatizující zážitky z dětství a všemožná vytrpěná příkoří si nepamatoval, nebo je nechápal. Pak zmoudřel, ale lidé zase nechápou jeho. Je až příliš chytrý, osamělý, bez přátel. Stál tedy vůbec celý experiment za to? Charlie nám ovšem svým příběhem dává jednoznačnou odpověď a ne nadarmo je v úvodu románu citován Platón. Kdo jednou pohlédne na svět v jeho skutečné kráse, už se nikdy nesmíří se stíny vrhanými na stěnu jeskyně. Charlie je vděčný za to, co získal, i když v jeho životě přijde další zlom – ten by přece jen nebylo úplně vhodné vyzradit, ale snad lze říci, že připomene jiný Platónův citát, totiž že tělo je hrobem duše. A román nám tuto myšlenku ve svém závěru názorně a neodvratně předvede.

Přes všechna slova chvály se musím k něčemu přiznat. Navzdory zmíněné větší komplexnosti a propracovanosti románových Růží se mi stále neodbytně dere na mysl syrová nekompromisnost původní povídky. Povídka je, ve své sevřenosti, zcela zdrcující. Není tak myšlenkově bohatá, ale její ústřední téma je naprosto úchvatné. Román nabízí trochu jiné kvality – ale temnota, která v povídce pohlcuje Charlieho i čtenáře, je v románu přece jen o něco méně dusivá a bezedná. Růže pro Algernon, ať už v povídkové či románové podobě, jsou vrcholným literárním dílem – nejen v rámci vědeckofantastického žánru. Je to příběh, který nikdy nezestárne, nikdy se nepřežije, vždy bude aktuální – zabývá se totiž inteligencí, tím nejcennějším, co máme. Jde zároveň o dílo se silným morálním poselstvím, které nám autor nijak nevnucuje. Zprostředkuje nám jej místo něj sám Charlie Gordon – ať hloupý, nebo chytrý, ale vždy a především skvělý člověk.

Daniel Keyes: Růže pro Algernon

vázaná, překlad Richard Podaný, obálka Chris Moore, 252 stran

Související odkaz:

Charlie a jeho růže pro Algernon (ukázka)

argo-logo

398 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.