Ocenění

Kleptoman, prchající města a rozmarní bohové (recenze)

Autor Julie Nováková | Aktuality | Čtvrtek 22 Listopad 2012 7.35

Chtěli byste žít věčně, měnit těla, moci pečlivě kontrolovat své soukromí a žít ve světě, kde spravedlnost zvítězila a každý je svého štěstí strůjcem? Po přečtení Kvantového zloděje byste si to možná rozmysleli. V každém systému existuje trhlina… a najdou se tací, kteří ji obratně využijí. Chronický zloděj a hochštapler Jean le Flambeur patří mezi podobně nadané mysli. Jaké je první u nás vydané dobrodružství posthumanistického lupiče-gentlemana? A je to vůbec alespoň trochu gentleman, nebo nás i tady nechvalně proslulý podvodník klame?

Finský autor science fiction Hannu Rajaniemi. Nástupce Alfreda Bestera?

Na Kvantového zloděje, nominovaného na Pamětní cenu Johna W. Campbella za nejlepší SF román a cenu Locus za nejlepší prvotinu, jsem byla velmi zvědavá, neboť na Rajaniemiho povídky mám trochu rozporuplné názory – třeba v Deus ex Homine autor ještě dokázal skloubit zajímavé nápady, konzistenci a příběh, ale v Žalozpěvu za mladého losa se pro samou originalitu příběh skoro ztrácel. Kvantového zloděje ovšem kritika přirovnávala k dílům Grega Egana a Alastaira Reynoldse, a tak mne jako nadšenou čtenářku obou tím více zajímalo, jak si Hannu Rajaniemi poradil ve formě románu, a jedno vám prozradím už teď: Zatraceně dobře!

Hlavního hrdinu zastihneme v nezáviděníhodné pozici – ve věznici, z níž se nedá uniknout a kde je nucen stále dokola hrát klasické hry známé z teorie her, například vězňovo dilema či hru na kuře (v knize překládanou jako hra na sraba, což je vzhledem k pravidlům výstižnější a zní lépe, takže to chválím, nicméně doslovný překlad hra na kuře už se v některých kruzích trochu vžil). Ale žádná věznice není doopravdy neprolomitelná – jen to dokáže velmi málo lidí. Rozmarná bohyně s bezpočtem kopií, zaměstnavatelka oortské válečnice Mieli, patří mezi ně a přeje si le Flambeura na svobodě. Mieli se tedy nechá uvěznit, aby mohla Jeanovi pomoci utéct a uniknout daleko od věznice na její ledové lodi Perhonen. Aby se vězeňská kopie le Flambeura stala opět tím původním geniálním zlodějem a mohla uskutečnit pro Mieli a její tajemné vládce novou loupež, musí ale najít část svých ztracených vzpomínek – a ty by měly ležet na Marsu, kde jsou města neustále na útěku před biozbraněmi a tím nejdůležitějším ze všeho je čas…

Vstup s dilematickou věznicí mne velmi potěšil (byť si připomínám, že teď už něco podobného s experimentálně-ekonomickými hrami asi nebudu moci použít… povzdech), jde o krásný nápad a originální zahájení příběhu, který naštěstí neméně originálně i pokračuje. Útěk z vězení a Perhonenin únik na Dálnici už čtenáře vrhnou do světa rozezlených vězeňských archontů, všestranně použitelných q-teček, nebezpečných strangeletových bomb a užitečných kvuptospojů. Moc ráda bych věděla, jaké technologie by čistě hypoteticky mohly fungovat přibližně jako v knize a které jsou stoprocentně smyšlené, bez obhajitelného základu ve fyzice. Bohužel Rajaniemiho web je momentálně nefunkční, a tak nemám možnost zjistit, zda tam píše o některých technologiích použitých v knize, co má teoretický základ a co je zcela vymyšlené. Exkurze do pozadí užitých technologií mi na začátku trošku chyběla, neboť si je většinou užívám; na druhou stranu, většina čtenářů by v tomto zřejmě měla opačný názor, ne každý je Egan-geek. Poté, co se dostaneme na Mars, si člověk na smršť nových technologií a neologismů velmi rychle zvykne a z kontextu bez potíží pochopí, oč jde – a pak už Rajaniemi jen postupně dávkuje další informace a čtenář je jednu po druhé hladově hltá. Už dlouho jsem nečetla příběh s natolik zajímavým světem jako právě zde. A na tomto místě se sluší pochválit i překlad Daniely Orlando, který musel být nesmírně obtížný, ale dopadl podle mého názoru velmi dobře. Ačkoli běžně čtu knihy v angličtině, na Kvantového zloděje bych si v originále přece jen asi ještě netroufla.

Pokud vás ještě nevtáhl do vesmíru Sobornosti, Marťanů, Zokuů a Oorťanů úvod románu, přílet na Mars to jistě dovede, obzvlášť když tam uvítáme novou postavu – amatérského detektiva Isidora, který právě přichází na místo činu. I když jsou veškeré postavy Kvantového zloděje posthumanistické a ti „nejlidštější“ lidé chodí zakrytí svými gevoluty, jsou zároveň všechny velmi lidské – s pohnutkami, jaké známe už od samých počátků a jaké nás vedou dodnes. Zejména vykreslit Isidora se autorovi opravdu povedl a potěšilo by mne, kdyby se alespoň jako epizodní postava objevil i v následujících dílech trilogie.

Autorem původní obálky amerického vydání je Kekai Kotaki.

Poutavý příběh vás zavede do nejrůznějších míst i časových rovin a poznenáhlu zjistíte, že už nedokážete přestat číst, a tak pokračujete, dokud nedočtete na poslední stránku… Připadá mi, že v závěru se Rajaniemi snažil honit příliš mnoho zajíců najednou, a kdyby použil třeba o jeden motiv méně, mohlo být zakončení silnější; na druhou stranu, mu žádný zajíc neutekl, a to je při jejich množství a neurčitosti jejich úprku velký úspěch. Po dočtení románu jsem se nicméně znovu zamyslela nad některými částmi zápletky a mám dojem, že jsem narazila na větší logickou trhlinu. Její existence by sice vůbec nemusela bránit tomu, aby se příběh odvíjel tak, jak nám ho autor předložil, ale představovala by pro část jeho světa velké riziko a některé dramatické události by se teoreticky mohly odehrát už dříve, bez účasti hlavních hrdinů. Inu, to by byla škoda, a tak se smířím s tím, že tato trhlina příběhu nebrání a ke zlomu zkrátka dříve nedošlo. Víc prozradit skutečně nemohu, aniž bych se dopustila spoilerů. A tak budu dál zvědavá, zdali tam ona díra doopravdy je, nebo to Rajaniemi měl vyřešené a já jen přehlédla jak.

I přes tuto drobnou výhradu se mi konec líbil – a román jako celek ještě víc. Jsem velice zvědavá na Fraktálového prince, druhý díl této série, který anglicky vyšel loni – rok po Kvantovém zloději. A snad se brzy dočkáme i dalších, protože Rajaniemi je velmi slibný, talentovaný a originální mladý autor a podle všeho má ještě mnoho co vyprávět. Koneckonců, na konci Kvantového zloděje pořád ještě nevíme skoro nic o Impulsu, nesetkali jsme se s mnoha lidskými skupinami ve Sluneční soustavě a neseznámili jsme se s mnoha pletichařícími, původně lidskými božstvy kvantového věku… Zdá se, že se i dál máme rozhodně na co těšit!

Doporučujeme rovněž pohled překladatelky: Víno, čokoláda a kvantová kocovina

Hannu Rajaniemi: Kvantový zloděj (The Quantum Thief, 2010)

brožovaná, překlad Daniela Orlando, obálka Kekai Kotaki, 336 stran, cena 279 Kč, vychází 30. října 2012

495 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 5 »

  1. Comment by Riddick — 22.11.2012 @ 12.26

    Znie to veľmi lákavo, skvelá recenzia :-)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  2. Comment by Martin Sust — 22.11.2012 @ 13.05

    Ha, těším se na recenzi na Riddick´s Realm! :-)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  3. Comment by tomeek — 22.11.2012 @ 15.14

    Příjemná recenze, jen víc takových…(palec nahoru)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  4. Comment by Martin Sust — 22.11.2012 @ 15.27

    Však už taky Julii lámu k dlouhodobé spolupráci, snad se nechá a my se tak dočkáme podobných recenzentských kousků…

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  5. Comment by Julianne — 23.11.2012 @ 23.55

    Díky, však já se v tomto ohledu nechám zlomit celkem snadno :).

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.