Cayce Pollardová se živí jako lovkyně trendů. Nejmocnější a nejbohatší společnosti si ji najímají pro jedno krátké ano, nebo ještě kratší ne pokaždé, když chtějí přijít na trh s novým logem, novou značkou. Cayce netuší, jak to funguje, ale přesně ví, co uspěje a co nikoliv. A během jedné podobné, skvěle placené, ale vlastně tuctové prácičky jí zaměstnavatel nabídne nejpodivnější úkol jejího života: najít autora podivuhodných, po síti distribuovaných  klipů, kolem kterých se vytvořila specifická subkultura, k níž patří i sama Cayce. Mise, která se z intelektuální a fanouškovské obsese stane bojem o život… protože ve světě po 11. září 2001 se nedá věřit ničemu a nikomu.

Oplakávání našich století

William Gibson patří k autorům, kteří v 80. letech stvořili kyberpunk – radikální pokus restaurovat fantastický žánr. Je autorem kultovního Neuromancera (loni se dočkal již několikátého českého vydání, v novém překladu – a o jeho působivosti vám asi nejvíc řekne, když si uvědomíte, že se ohlasů nedočkal pouze v žánrové komunitě, ale i např. od Miroslava Petříčka). Kyberprostor, mocné nadnárodní korporace (dnes spíše postnárodní a postgeografické, jak sarkasticky zazní v knize), pronikání do přísně střežených datových pevností (skutečných i virtuálních), punková (ve smyslu okrajová) kultura a samozřejmě zrcadlovky – symbol Hnutí.

Nad Rozpoznáváním vzorů z roku 2002 je velmi důležité spojit si Gibsona právě s Hnutím. Označení „kyberpunk“ či „kyberpunker“ beznadějně devalvovalo (či v lepším případě zastaralo) již na sklonku dekády, která je zrodila. Kyberpunk začal být spojován výhradně se science-fiction (do níž formálně spadala většina – nikoliv však všechny – příspěvků), jejímž subžánrem se pozvolna stal a ve své rvavé, revoluční podobě vlastně zemřel a stal se zdrojem stejných klišé, proti nimž původně povstal… a otcové zakladatelé svůj žánr opustili…

Jenže to je chybné uvažování. Otcové zakladatelé totiž byli členy právě Hnutí, nikoliv kyberpunku. A více než o jeden žánr jim šlo o styl. Manifestační antologie Zrcadlovky to dokládá několika žánrově naprosto nezařaditelnými povídkami, Bruce Sterling dlouhodobě svou teoretickou prací a William Gibson celým svým dílem, v němž je postupně čím dál méně sci-fi prvků, aby v posledních románech už pevně stál na poli mainstreamu (ano, Rozpoznání vzorů neobsahuje jediný sci-fi prvek!) – a přitom vlastně psal pořád o tom samém a tím samým stylem.

Je přitom zajímavé, jak se mu podařilo odpoutat se od tradičního závaží science fiction – tedy orientace na budoucnost a velkých předpovědí (tradicionalisté by možná řekli extrapolací). Kyberpunk se sice odehrával v budoucnosti, ale vždy měl zároveň hodně blízko k jakémusi retru (např. díky vazbám na některé hudební postupy, o jejichž aplikaci na literaturu psal Bruce Sterling, a především stejnému obratu, který provedli v detektivním žánru autoři drsné školy: z paláců/nablýskaných vesmírných lodí do temných uliček) – a už jedna z prvních Gibsonových povídek, Gernsbackovo kontinuum je vlastně nikoliv předpovědí budoucnosti, ale oslavou minulosti… a hledáním přítomnosti.

William Gibson v nakladatelství Laser-books a knižní řadě Mistrovská díla SF.

Což je ještě průkaznější u jeho románových děl. Gibson zatím napsal tři trojice románů, které nejsou spojeny dějem, ale občas nějakou tou postavou a prostředím. A postupně v nich opouštěl svět budoucnosti a velkých změn (v první trilogii jsou narážky na třetí světovou válku, v druhé se už setkáme jen s několika lokálními přírodními katastrofami, které zničí Tokio či San Francisko, a ve třetí je katastrofou „pouhé“ 11. září – bez patosu, přesto působivé), aby se ty poslední odehrávaly již v přímém přenosu… Rozpoznání vzorů tedy není sci-fi ani kyberpunk, ale je to zatím nejvyzrálejší (z hlediska českých překladů) román člena Hnutí, který se pořád zabývá stejnými problémy a otázkami a který konečně našel ten správný (ne)fikční svět…

Dějiny nejsou nic

Pro Gibsona byl vždy důležitý vztah k dějinám, nebo alepsoň toku času. Ve Všech párty zejtřka z roku 1999 popsal přítomnost jako povrch neustále se zvětšující mýdlové bubliny popkultury a stejně jako historická škola Annales, i on se odvrátil od „velkých“ událostí ke studiu procesů a mentalit.

Jeho Cayce Pollardová je dokonalý pozorovatel kultury – jednou usnula u Stalkera (jak ironicky poznamená vypravěč a ukáže tak vztyčený prostředníček všem, kdo ho stále hází do jednoho pytle s – byť uměleckou – science fiction), ví, kde se seženou autentické oděvy (dokonce autentičtější než originály) a chodila hned se dvěma fanoušky Beata Takeshiho. Přes všechno sepětí s moderním světem je tak především stále v kontaktu a interakci s dalšími lidskými bytostmi a jejich posedlostmi; nežije v odlidštěném světě, protože tam by nemohla (a ani Gibson sám) postřehnout změny.

Její pátrání po záhadném tvůrci klipů je tak logické – právě undergroundové umění je tím, které reaguje na změny  a nejcitlivěji a nejpřirozeněji je zpracovává, než je popkultura přemění v masovost, které se Cayce děsí (trpí fobií na většinu celosvětově rozšířených značek, třeba Pradu apod.). Zároveň je to skvělý způsob, jak cestovat po klíčových bodech současného světa a zároveň místo, kde se nejplynuleji navazuje na Gibsonovu předcházející tvorbu.

Neobvyklý umělecký artefakt jako katalyzátor děje či přímo jeho alfa a omega nalezneme v obou předcházejících románových trojicích – v Hraběti Nula (rok 1986) se jedná o zvláštním způsobem aranžované předměty, v Idoru (rok 1996) o virtuální pěveckou hvězdu, která se ožení se zpěvákem z masa a krve (tedy „skutečným“ člověkem). V Rozpoznávání vzorů se jedná o krátké filmové klipy, které mohou, ale nemusí pocházet z jednoho velkého filmu, a které nejsou časově nijak zařaditelné, ale přesto oslovují diváky všech generací a národností.

Pro Gibsona je tedy kultura živým organismem, jenž propojuje celý svět a právě její vzory se snaží hrdinové odhalit. Právě v popisech toho, jak kultura mění uvažování jeho postav či jak je přímo kontroluje, je jeho síla, stejně jako v dokonalé znalosti prostředí (hypermoderní, ale konzervativní Londýn v kontrastu se stejně hypermoderním, ale neustále kypícím Tokiem či anarchistickým Ruskem, ultrastrohé kanceláře proti vykopávkám stalingradského bojiště plných bahna a kostí atd.). Jeho drobné postřehy se vám vypálí do mozku (paperbacky vypadající jako australské bankovky, na Výmarskou republiku upomínající zlověstná lavice plná pružin atd.).

Gibson je tedy skutečnou čtenářskou výzvou, která sahá daleko za hranice žánrové literatury, nejen pro svůj pohled na náš svět a jeho neustálé proměnné, ale – a to musíme znovu podtrhnout – i pro styl, jakým píše. Nakladatelství Laser-books pak přísluší velká pochvala nejen za vytrvalost, s kterou Gibsona na náš trh uvádí, ale především za osobu Pavla Bakiče, který sice ještě nepatří k nejznámějším domácím překladatelům, ale u kterého cítím, že je to jen otázka času… nebo ještě jednoho gibsonovského překladu…

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.