Jak popsat letošní HorrorCon a na někoho nezapomenout? No, těžko. Když jsem si přečetl bohatý program, usoudil jsem, že Dark Velvet Café Bar, kde jsem doposud nebyl, má přinejmenším rozměry O2 arény. Na místě jsem zjistil, že je překvapivě o poznání menší, ale promyšlenou organizací byli jednotliví účinkující rozděleni do všech tří zásadních prostor: do baru, na terasu a do Absinth Clubu. Tím pádem souběžně probíhaly až tři akce současně, což s sebou samozřejmě neslo jednu nevýhodu: nikdo nemohl zvládnout vše. Tedy, pokud by nebyl schopen se roztrojit. Někteří účastníci se však vyznačovali natolik démonickým vzezřením, že jsem přesvědčen, že oni to zvládli. Já sám jsem byl bez masky, i když tomu málokdo věřil, protože od přírody vypadám jako klon Fantomase a Frankensteina. Ale roztrojit se fakt neumím, takže mi něco bohužel zákonitě uniklo.

Byl jsem svědkem stylově floutkovského zahájení akce a pak zhlédl slovenský film Socialistický zombi mord, který sliboval vřískající pohledné svazačky v postupně stále rozedranějším oblečení, nechutné zombie a spoustu krve. A opravdu to tam všechno bylo v míře vrchovaté, což plně uspokojilo i mou duši hlubokomyslného intelektuála. Prezentace komiksu Tisíc masek (ilustrátor Jiří Tesař) byla sice krátká, nicméně zejména nám, komiksovým laikům, odhalila ledacos ze zákulisí tvorby tohoto fenoménu. Pak se na terase rozhovořil Petr Junek, který s nadhledem sobě vlastním vyložil, jak se vlastně píše horor. Při tom jsem se dozvěděl, že všichni autoři hororů jsou vlastně tak trochu ujetí. No, musím se jednou zeptat, co si o tom myslí moji bývalí žáci.

Svou produkci k hororovým povídkám dvojice Zubík-Boček i nově vydanému sólovému románu Hrobořadí cudně vynechám. Zmíním se ale o povídání Honzy Vojtíška o hororovém časopisu Howard, které jsem slyšel již podruhé, ale dal bych si ho klidně i napotřetí. Jo, bez jeho nadšení, pevných nervů a neutuchajícího zřídla nápadů by se ani nekřtily antologie Poslední polibek a Sto hororů ve sto slovech. S některými spoluautory jsem se tady vlastně setkal in natura úplně poprvé, i když jsme spolu poprvé publikovali třeba už před více než deseti lety. V průběhu conu jsem tak zaregistroval kromě už uvedeného Eraserheada (tedy pro nezasvěcené Honzu Vojtíška), Martina Štefka, Kristinu Haidingerovou, Adelu Blažek Hrivnákovou, Josefa Blažka, Diuka a Jiřího Šedého. A samozřejmě nepřehlédnutelného Marka E. Pochu jako vedoucího celé slovenské minidelegace.

Následovalo představení krátkometrážního hororu Lesapán režiséra Pavla Soukupa a zajímavá beseda s jeho tvůrci. Mezi už zmíněnými křty antologií jsme ještě vyslechli vyprávění spisovatelky Haniny Veselé na téma Poezie smrti. Normálního smrtelníka by asi vyprávění o rozkladu, hnití, pitvách, pohřbech a zpopelňování poněkud vyvedlo z konceptu, ale nás, autory a příznivce hororů a temné fantasy, to jedině poučilo a potěšilo na temné duši. Protože mě pak čekaly určité společenské povinnosti, musel jsem tuto veskrze příjemnou společnost opustit, přestože konec akce byl ještě v nedohlednu. Tak mi například unikl křest upířího románu dvorní spisovatelky nakladatelství Netopejr Jenny Nowak s názvem V řetězech. Tato dáma již před tím pokřtila antologii erotických hororů Poslední polibek, a to stylově: polibkem, avšak v žádném případě posledním. Nebyl jsem už svědkem vernisáže výstavy osobností Infernalismu (Sandro Dragoj, Jan „Bathor“ Goll a Lenka Machová) s přednáškou Jany Korbelové, byť jsme jejich umění mohli obdivovat v areálu Dark Velvet Café Baru od začátku akce. Stejně tak bylo v průběhu HorrorConu na terase prezentováno Zombího obludárium (Zombí FX) a taktéž hororové fotografie MYSTERY ART PRODUCTION, která prováděla i ukázkové maskování.

Díky zmíněné vícekolejnosti akce mi, nikoli dobrovolně, uniklo autorské čtení Lady Jánské, Miroslava Valiny či Terezy Temnářky Matouškové, která nám se svou temnou grácií, společně s Haninou Veselou, pro změnu pokřtila antologii Sto hororů ve sto slovech. Nesmím zapomenout na fakt, že v průběhu akce se prodávaly knihy příslušných hrůzostrašných žánrů, popíjelo všelicos počínaje welcomedrinkem a baštilo se skvělé jídlo. Já sám jsem sežral obří větrník, největší v mém životě, a připadal si jako Otesánek po spolknutí vozu se čtyřspřežím. Nezbývá než poděkovat organizátorům, zejména báječné Kristině Haidingerové, která má na mé účasti asi největší zásluhu, bezchybnému, stylově namaskovanému týmu Dark Velvet Café Baru, průvodci večerem Tomáši Floutkovi Metelkovi a především hlavnímu patronu HorrorConu – nakladatelství Netopejr, bez něhož by byl náš hororový svět přeci jen o něco chudší.

Petr Boček

Foto: Markéta Hlavatá