Edice Fantastika nakladatelství Argo se za pár let své existence stala jedním z nejzajímavějších projektů, jaké na českém trhu v rámci sci-fi a fantasy literatury naleznete. Nabízí vyvážený mix starých osvědčených klasik (Nadace Isaaca Asimova nebo Poslední jednorožec Petera S. Beagla), dosud neobjevených pokladů žánru (Fionavarská tapisérie G. G. Kaye či Malý, velký Johna Crowleyho) a to nejzajímavější ze současné tvorby. A právě do posledně zmíněné ohrádky patří Američan Robert V. S. Reddick se svou tetralogií Dobrodružství Chathrandu. Ta boduje především důrazem na námořní tematiku, kterou umně propojuje s motivy klasické fantasy, ale i špionážního románu. Druhý díl, Krysy a Královské moře, vyšel na sklonku minulého roku a nastavenou laťku nesráží, ale naopak posouvá ještě výš.

Koráb všech korábů v zajetí intrik

První díl, Spiknutí Ryšavého vlka, popisoval diplomatickou misi obřího Chathrandu (koráb o velikosti letadlové lodě, pozůstatek dávno zapomenutého loďařského umění). Cílem má být definitivní mír mezi nejmocnějšími státy světa, císařstvím Arqualu a pentarchií Mzithrinu.

Jenže v podpalubí se skrývá nejedno tajemství – mezi jinými i Shagath Ness, kdysi jeden z vládců Mzithrinu, dvacet let pokládaný za mrtvého, šílenec a loutka tajných služeb, které rozšířily legendu o jeho návratu. A to je pouze nejmenší z nebezpečí, kterým musí čelit hrstka hrdinů v čele s mladým dehtářem Pazelem a Tashou, dcerou vysloužilého admirála, který kdysi vypálil Pazelův domov…

Kniha byla místy těžkopádná, některé zvraty byly až příliš zběsilé a finále bylo takřka divadelní – včetně deklamativních výstupů ve chvíli, kdy by měli všichni zoufale bojovat o život. Autor měl zřetelně problém udržet více postav na scéně a zároveň se místy nemohl rozhodnout, zda chce být tragický, nebo ironický. Vždy to však více než vyvážil temnými osudy postav (především Pazel, který neustále naráží na lidi odpovědné za masakr v jeho rodném městě, jeho uvržení do otroctví a ztrátu rodiny – a musí s nimi spolupracovat) a velmi realistickým pohledem na problematiku potýkání se dvou velmocí (včetně dopadu na méně silné a ještě méně kulturně vyspělé sousedy).

A samozřejmě zde byl samotný Chathrand, stavěný prý za pomoci magie. Obří loď, stará několik staletí byla hlavní atrakcí. Hrála podobnou roli jako město v příbězích Neila Gaimana či Chiny Miévilleho – plný tajemství, pronásledovaných duší, temných zákoutí a „vrátek někam jinam“. Což ještě podtrhoval kapitán balancující na hraně sadismu, naprosté vyšinutosti a až nezdravě jasného smyslu pro realitu (paradoxů bylo ostatně v knize víc). Prvotní inspirací prý autorovi byla ranní procházka v mlhách na útesech kdesi v Argentině, kdy si Reddick představil obří koráb řítící se vstříc vlastní zkáze…

A to byla další z velkých zbraní knihy – na jejím začátku se dovídáme, že Chathrand ztroskotal a osudy posádky nejsou známy. Druhý díl plynule navazuje tam, kde první skončil, a ukazuje, že Chathrand se má sakra k světu – diplomacie selhala, na palubě si jde po krku několik zájmových skupin (včetně nejbrutálnějšího vyzvědače a nejmocnějšího černokněžníka světa), lidská slušnost a ideály jsou na odpis a před posádkou je výprava do nezmapovaných vod plných stvůr a nebezpečí.

Někdo musí z kola ven

Rozhodně by bylo chybou, kdyby člověk považoval knihu za typickou dvojku, která tlačí na pilu stran množství atrakcí. Reddick působí v pokračování spíše mírněji, ale o to víc vynikne, jak s jednotlivými prvky svého příběhu pracuje. Například ona výše zmíněná divadelnost zde není pouze odstraněna, ale částečně funkčně využita. Paluba (a podpalubí) Chathrandu se totiž opravdu stává jedním velkým divadlem – nepřátelé na život a na smrt se vzájemně drží v šachu a nemohou povolit uzdu své nenávisti touze po krvi. A jestliže je nyní loď jedním divadlem plným intrik a přetvářky, její prkna opravdu znamenají svět – respektive se zde o osudu světa rozhoduje. Navíc Chathrand naplno odhaluje, co se v něm vlastně skrývá – minulost zasahuje do přítomnosti a kapitán skutečně vidí své mrtvé předchůdce, kteří se mu navíc snaží pořád ve všem radit. Ta loď prostě má atmosféru.

Autor také prohlubuje svou vizi fantasy imperialismu (ne nadarmo se jeho románová prvotina – zcela nefantastická – odehrává v Argentině za doby „špinavé války“), prohlubování psychologie postav (především Tashin otec čelí zajímavé výzvě – uzavřen ve sklepení plném mumifikovaných mrtvol, pouze s krysami a zcela beze světla…) a nadále programově ignoruje klasické rasy spojené s fantasy; žádní elfové, žádní trpaslíci, žádní hobité…

Rozhodně bych netvrdil, že jsou Krysy a Královské moře kdovíjak originální – to už v dnešní době považuji takřka za nemožné –, ale rozhodně je to jedna z nejsvěžejších fantasy na našem trhu. Jejích více jak pět set stran uteče… jako voda. Kterou občas zčeří i příjemný fígl – úryvky z deníků, zpráv a hlášení (včetně roztomilého: „Nakonec všichni beztak umřeli“). Inu radost číst. A pro realismus a inspiraci v špionážních thrillerech, stejně jako čím dál jistější ruku autora tomu jistě bude stejně i v dalších dílech.

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.