Ocenění

Stalingrad aneb německá armáda vítězí… (ukázka)

Autor | Aktuality | Středa 31 Červenec 2019 18.20

František Kotleta se chová jako středověký chrlič. Ač tělem připomíná spíše buclatého cherubína, už obličej leccos napoví, nicméně my máme na mysli především jeho literární plodnost, za kterou by se v přeneseném slova smyslu nestyděl ani španělský plemenný býk. Zatímco někdejší král české akční školy kdesi měří každé slovo a jeho další kniha na sebe nechává čekat, Kotleta do toho řeže ostošest a dává zapomenout na jeho jméno každoroční dávkou knih připomínající kadenci nacistického kulometu MP-40. Jasně, nejsou to žádná intelektuální veledíla, řeknete si, ovšem nezklamat a neunudit fanoušky tímto literárním přívalem je také v jistém ohledu hodno mistra. Mistra české akční školy, jenž už pravděpodobně přebral královské žezlo…

Stalingrad_OBALKA

František Kotlera: Stalingrad

brožovaná, obálka Satine Zillah, 296 stran, 299 Kč

Po trilogii Hustých nářezů a prequelu Vlci přichází František Kotleta s dalším románem ze série Bratrstvo krve. Píše se rok 1942 a německá armáda vítězí na všech frontách i díky speciálním vojákům ve svých řadách. Vojákům, kteří jsou prakticky nezničitelní – tedy pokud mají dost cizí krve. A jestli něco v téhle zatracené válce skutečně teče proudem, je to právě krev.  Germánský upíří klan se rozpíná do všech stran, jeho nepřátelé jsou vystrašení a prohrávají jednu bitvu za druhou. Zdá se, že mocnou vládkyni Germánů nic nezastaví. Jenže generál Gerhard začíná pochybovat a slovanský upírský klan se tak snadno nevzdává. Navíc Veronika s Janem Bezzemkem mají plán… Tajné války upírů vrcholí monstrózní bitvou, která se zapíše do dějin Bratrstva krve.

Ukázka z knihy:

Upozornění – následující text je nakladatelem vybranou ukázkou

ze stran 63-67 a 99-103

Proběhli jsme prázdnou chodbou a dostali se k míst­nosti s živým jídlem. Naházel jsem do ní tři graná­ty, a sotva utichly výbuchy, vběhli jsme dovnitř. Byl to masakr. Všude se válely zkrvavené a potrhané mrtvoly zajatců. Nelitoval jsem je. Zachránit jsem je nemohl, alespoň jsem urychlil jejich konec. Upíři výbuchy, na rozdíl od ruských Židů, přežili.

Prásk! Prásk! Stříleli jsme společně se Skadi zmatené a zraněné upíry do hlav a probíhali skrz mrtvoly. Bylo jich tu vážně plno. Jeden z granátů totiž rozmetal hromadu ze starších mrtvol a vypa­dalo to tu jako po výbuchu ve výrobně karbanátků.

Neuběhli jsme daleko. Několik přeživších upí­rů tasilo pistole a spustilo palbu. Prvních pár ku­lek jsem dostal já, další Skadi. Přeskakovali jsme mrtvoly i povalený nábytek a bedny a doráželi ty, co se nám postavili na odpor. Thompson spokojeně štěkal dávkou, já se snažil dobře cílit každý projek­til. Přesto jsem musel na konci místnosti zpomalit a vložit do samopalu nový zásobník.

„Ratatatatatata!“ rozduněla se chodba vedoucí do vstupní haly několika salvami. Záblesky z hlav­ní proměnily její konec v zakouřenou světelnou šmouhu.

„Áááá!“ zařvala Skadi a sletěla na zem i se svým závažím. Sehnul jsem se, chytl ji za ruku a odtá­hl za stěnu, kolem které svištěly kulky. Nejdřív ji a potom von Moltkeho, který se držel její uniformy jako klíště.

„Koleno,“ vzdychla a ukázala mi hromadu bez­tvaré hmoty, ve kterou se proměnila její levá noha.

„Prásk!“ oddělala zatím svým thompsonem jed­noho z ležících upírů, který napřahoval samo­nabíjecí pušku G-43, aby nám trošku počechral fasádu.

Odjistil jsem granát a hodil ho do chodby. Otřás­la se, vyletělo z ní něco vzduchu a střepin, ale sou­středěná palba nepřestala.

„Jsou moc daleko. Nejspíš už si tam udělali ba­rikádu. Vzhledem k tomu, kolik mají munice, je po nás,“ vzdychla si a vystřílela zbytek zásobníku do dalšího ze zraněných upírů v našich zádech.

Rozhlédl jsem se po mrtvolách a tipoval, komu ještě zůstalo dost sil, aby nás mohl ohrozit. Vybral jsem si dvě pohybující se těla a střelami z walthe­ru jim udělal pár děr do hlavy.

„To jste se moc daleko nedostali. Mohli bys­te mě vrátit mistru Lotharovi. Možná, že když se mu hezky omluvím a poprosím, aby mi vrátil ten drát do prdele, dá mi ještě šanci,“ ozval se němec­ký upír. V těle měl dvě čerstvé rány po projektilech a já v tu chvíli dostal nápad, že bych mu měl udě­lat ještě pár dalších.

„Drž hubu,“ zavrčel jsem místo toho a připravil si poslední dva granáty.

„No ne, jdou po nás,“ zašeptala překvapeně Ska­di. Měla přivřené oči a narychlo si ovázala nohu ku­sem látky, který servala z nejbližší upíří mrtvoly.

Novozrozenci se bez Hertina zkušeného velení rozhodli nás místo vyčkávání zlikvidovat rychle a bez milosti. Byla to typická chyba těch, kdo neby­li upíry dlouho. Zpravidla při bojích s obyčejnými lidmi získali neuvěřitelné sebevědomí a vymazali si pud sebezáchovy. Měli pocit, že jsou nezničitel­ní. Jenže já byl upír už pár století a znal jsem moc dobře limity každého z nás.

„Tak tedy Heil Hitler, vy čuráci,“ zašeptal jsem a hodil oba granáty do chodby.

* * *

Hned nato jsme do ní vlítli my. Tedy vlítl jsem tam já, zatímco Skadi se opatrně šinula s poničenou no­hou a táhla za sebou naháče, který se pod jejím pečlivým dozorem snažil belhat za ní. V levé ruce jsem svíral stengun, v pravé walther. Běžel jsem a pálil do všeho, co se hýbalo, a hlavně na sebe vá­zal pozornost a palbu. První úderný oddíl jsem prakticky vyřídil sám. Slízl jsem pár kulí do těla, ale zatím jsem to zvládal.

Tedy do chvíle, než jsem se dostal do hlavní místnosti.

„Ratatatatata!“ ozvalo se zpoza barikády ze sto­lů a beden a já se zaryl hluboko mezi čerstvé upí­ří mrtvoly. Vzduch nade mnou se naplnil olovem a nasytil spáleným střelným prachem. Vypálil jsem do barikády pár ran ze stengunu a zároveň mi do obličeje vyšplíchl gejzír krve. Dávka projek­tilů z druhé strany zasypala upíří tělo přede mnou a posela ho dobrou desítkou kráterů. Dvě střely se mi zavrtaly do těla.

Přebil jsem zásobník ve stengunu a oddělal chlápka u kulometu. Neměl na mě tak civět. Vy­skočil jsem na nohy, odrazil se a vpadl do deště ku­lek kolem mě.

* * *

Každý, kdo kdy zkoušel zabít běžícího chlapa před sebou, potvrdí, že to není tak lehké. Pohy­bující se osoba není papírový terč. Běžící nepřítel střílející po vás není papírový terč už vůbec. Ner­vy, roztřesené ruce, zmatené reflexy toužící toho před sebou zabít, ale zároveň i utéct někam do bezpečí, to jednomu rozhodí mušku. Přesto jsem pochytal dalších pár ran. Jedna mi projela skrz pravé stehno. Další mi olízla čelist a dvě skonči­ly někde v hrudi.

Doběhl jsem k barikádě a svrchu sejmul druhé­ho upíra u kulometu.

A pak jsem si všiml, že místnost je plná upírů a upírek v uniformách SS a se samopaly v rukou.

* * *

Zapadl jsem za barikádu z přední strany právě včas. Upíři si mě všimli, začali všichni naráz řvát a střílet. Jejich zběsilá palba naštěstí vyřídila ty chudáky, co se krčili proti mně z druhé strany.

Střílejícím to ale bylo jedno. Nejspíš jsem jim ko­nečně nahnal strach. Ten jsme ale měli i my.

„Lothar,“ procedila skrz zuby Skadi. Plazila se mezi mrtvolami a poraněnými esesáky s von Molt­kem, který si stíhal občas líznout nějaké té čerstvé krvavé rány padlých nepřátel.

Otočil jsem hlavu a uviděl mohutnou postavu, která se k nám sunula rozvážným krokem. Za ní se přitisknutí ke zdi plížili další vojáci – nejspíš z přilehlých částí pošty, z nichž se do „hodovní“ místnosti dalo projít sklepem. Lothar v ruce držel samopal. Nestřílel z něho. Spíš vypadal, že jej hod­lá použít jako kyj.

„Uřež mi hlavu. Dělej!“ zavyla Skadi.

„Ale hovno,“ usmál jsem se a vyměnil zásobní­ky ve zbraních.

* * * * *

Projektily zabušily do kamenné podlahy – pronásle­dovaly mě celou dobu, co jsem se zběsile válel do tmy a zanechával za sebou krvavou stopu. A dohnaly. Wolmarovi stačilo prostě lehce pohnout hlavní a de­vítimilimetrové včeličky si našly cíl v mém těle.

Jenže já nechtěl uniknout, potřeboval jsem se dostat k lampě. Zatímco mi jedna kulka přerazila sanici a prošla skrz na druhou stranu, hodil jsem lampou vší silou po starém Germánovi. Soustředil se na střelbu, a tak nestihl zareagovat včas. Lam-pa se o něj rozbila, olej se mu rozlil po těle a oka­mžitě vzplál.

Zkusil jsem vstát, ale nešlo to. Alespoň napopr­vé. Z pusy mi bublala krev a tělo na tom nebylo lépe. Cítil jsem se jako člověk po deseti žejdlících piva a láhvi jablečné kořalky. Hučelo mi v hlavě a špatně jsem viděl. Wolmara jsem ale přehlédnout nemohl, hodil sebou na zem a převaloval se sem a tam, aby udusil plameny. Natáhl jsem se po dal-ší lampě a hodil ji po něm. Minul jsem. Vzal jsem další a zopakoval pokus. Tentokrát úspěšně. Křičí­cí upír vzplál jasnějším světlem. Bylo jasné, že ho to nezabije, ale aspoň mě nechá chvíli na pokoji. Posunul jsem se k Němci, kterému jsem katzbal­gerem rozsekl obličej. Ležel na zemi a nehýbal se. Tělo ovládl šok a prostě omdlel. Nebude trvat dlouho a vykrvácí. Jenže ne tady – chytl jsem ho za ruku a táhl po podlaze co nejvíc do tmy. Za ním drkotala samonabíjecí puška, kterou měl pověše­nou křížem přes prsa. Roztrhl jsem popruh a chtěl ji zahodit, ale v tu chvíli doběhli k Wolmarovi čty­ři chlapi z wehrmachtu. Křičeli, co se děje, a snaži­li se ho uhasit.

Puška vyštěkla přesně čtyřikrát a kolem Wol­mara zůstali čtyři těžce zranění.

„Ktož sú boží bojovníci, zmrde!“ zasmál jsem se a zbývajících šest nábojů vypálil do upíra.

* * *

Táhl jsem nespolupracující tělo do tmy a vnímal, jak kolem mě přibývá nepřátel. Přilákala je střel­ba a oheň. Křik, řev, rozkazy a známé hlasy ger­mánských upírů mi dodávaly sílu dostat se odtud. Zastavil jsem se jen na malý okamžik, abych se na­pil vojákovy krve. Zabodl jsem mu špičáky do krku a napil se hezky tradičně přímo z krční tepny. Šlo to ztěžka, protože jsem měl rozstřelenou hubu a docela mě to bolelo. Přesto mi ale krev proudí­cí do těla dodala minimálně psychickou vzpruhu. Po chvíli jsem už dokázal i trhavě jít. Ale nebyl jsem sám. Vojáci všude okolo se vydávali do tmy a s pomocí svítilen propátrávali okolí. Netrvalo dlouho a našli mě.

Naštěstí krátce před prvním zákrytem na ces­tě do našeho útočiště. Zapadl jsem za stěnu, kte­rou v tu chvíli pokropily první kulky. Ze všech sil jsem se hnal vpřed a táhl za sebou bezvládné, přes­to ještě živé tělo. Za posledním zákrytem na mě če­kal Bardur se stengunem.

„Kurva, přitáhl jsi je sem!“ zařval naštvaně.

„Zadrž je,“ pronesl jsem klidně a vyrazil k Mar­kovi se Sergejem. Seděly u nich Skadi s Tamarou, opodál, pořád nahý, se o zeď opíral von Moltke. Je­jich výpad dopadl neslavně, nikde jsem totiž ne­spatřil žádnou mrtvolu.

„Rychle,“ vyjekla Tamara a převzala ode mě umírajícího skopčáka. Lehkým říznutím nožem mu proťala žílu na ruce a přiložila k Sergejovým ústům. Stačilo pár kapek, aby jeho tělo instink­tivně zareagovalo a přisálo se ke zdroji krve. Při­tom byl pořád ještě v bezvědomí. Když už měla Tamara pocit, že se napil dost, udělala to samé s Markem.

„Chlastej, Maďare,“ pobídl jsem Slováka za zvu­ků střelby. Marek ale nereagoval. Do úst mu ply­nula životodárná tekutina, ovšem jeho tělo ji přijímalo spíš pasivně.

Raději jsem se otočil k Bardurovi se Skadi. Ta si vzala thompson a teď střídavě drželi nepřátele za posledním zákrytem před naší skrýší.

„Dá se odsud dostat?“ zeptal jsem se opatrně Tamary.

„Proboha, jasně, že ano, přece bych vás nedoved­la do slepé uličky. Kníže Donikin byl v tomhle vel­mi vynalézavý,“ ušklíbla se a olízla krev na rukou mrtvého Němce.

Ulevilo se mi. Sice jsem přinesl krev, ale prozra­dil jsem náš úkryt. Kdyby nebyl tak důmyslně vy­tvořený, už by nás masakrovala drtivá převaha nepřátel.

„Hej, debile, máš tu hadry,“ ukázal jsem na sko­ro vysátou mrtvolu Heinrichovi. Nadšeně povysko­čil a vrhl se k téměř bezkrevnému tělu. Já si znovu navlékl své mokré věci a rychle si odskočil k na zemi se povalujícím zbraním. Vzal jsem si další katzbal­ger. Můj původní zůstal na místě boje s Wolmarem. Když šlechtic odstrojil mrtvolu a obral ji i o boty, párkrát jsem do těla sekl, aby se i ostatní dostali k troše krve. Na mě už docela začínala působit. Jis­těji jsem chodil a cítil, jak mé tělo vytlačuje kulky ze schmeisseru. Nebyla to ale žádná sláva. Dostal jsem strašně zabrat a spíš než o znovunabytí sil se dalo mluvit akorát tak o udržení se na nohou. Pro-to si také Sergeje přes rameno přehodila Tamara a Marka dostal na starost von Moltke.

„Má smysl ho vůbec s sebou tahat? Nejspíš už je na druhé straně,“ ušklíbl se poté, co mu to Kazach­stánka nařídila.

„Ještě slovo a budeš na druhé straně ty,“ zavrčel jsem a opřel mu špičku katzbalgeru o hrdlo.

„Hm, no, trochu úcty,“ zamumlal naštvaně.

Nechal jsem ho být a vydal se s Tamarou do tmy. Došli jsme až ke zdi a položili Sergeje na zem. Ta­mara pak prostě kopla do jednoho místa, které se mi i ve slabém světle, které k nám doléhalo ze dvou svíček na našem původním stanovišti, zdálo o něco světlejší. Snadno zeď prorazila. Šlo jen o kus jedno­duché malty a sádry nalepené na látky. Sekl jsem

o něco dál katzbalgerem a za chvíli udělal dost pro­storu pro dva lidi.

„Vede to nahoru do letohrádku. Půjdeme prv­ní a ty sem doveď Bardura,“ pronesla a vyrazila. Ve zdi jsem spatřil masivní železné skoby, kterých se chytla a snadno šplhala výš. Prušák se hnal hned za ní.

* * *

Střelba na chvíli ustala. Skadi s Mongolem se kr­čili za kamennou stěnou a oba ládovali náboje do zásobníků.

„Dost jsi to podělal,“ uvítal mě Bardur.

„Jinak bych nezískal krev pro Sergeje,“ odvětil jsem. Měl ale pravdu. Nevím, co pro změnu podě­lal von Moltke nebo Bardur, ovšem podařilo se jim vrátit se bez prozrazení úkrytu. Otázkou bylo, jak dlouho by s vědomím, že se skutečně skrýváme ně­kde v podzemí, Germánům trvalo nás při zvýšené iniciativě najít.

„Měli bychom zmizet,“ pronesl jsem, když oba do svých zbraní zaklapli zásobníky.

„Tak padáme do prdele,“ odvětil Mongol a všich­ni tři jsme se vydali k proražené stěně. Cestou jsem kopl do svíček, takže nastala skoro dokonalá tma. Skoro. Během pár následujících vteřin ji proťa­ly záblesky z vystřelujícího samopalu. Bez odporu našich zbraní pronikli Němci na místo dosavadní­ho útočiště Švábů a pochopitelně preventivně po­krývali celý prostor před sebou olovem. Za chvíli se ozvalo několik explozí útočných granátů. Bylo nám to jedno. Nahnal jsem oba k železným skobám, a když šplhali výš, rychle jsem stoupal za nimi. Střelba dole neustávala. Bylo mi jasné, že to ale ne­bude trvat dlouho. Němci za chvíli zjistí, že jsme zdrhli, a vydají se za námi. Úplně mě z toho mrazi­lo v zádech a nebylo to z chladu v podzemí a mokré špinavé uniformy – až fyzicky jsem cítil, jak se pod námi rojí upíři a hledají, kudy jsme unikli.

Nehledali dlouho.

fantasticka_epocha_logo

704 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.