Milovníkům přemýšlivé literární fantastiky jistě není třeba Ursulu K. Le Guinovou dlouze představovat, romány jako Levá ruka tmy nebo Vyděděnec se už před desetiletími staly základními kameny filozofické podoby žánru. Přes jejich nezpochybnitelnou kvalitu ovšem tyto vrcholy tzv. hainského cyklu v žádném případě nepředstavují ojedinělé úspěchy, zastiňující vše ostatní z tvorby slovutné autorky, kvalitních děl její bibliografie naopak nabízí celou řadu. Že její tvůrčí síla zdaleka nezeslábla ani v novém tisíciletí dokázala oceňovanou trilogií složenou z románů Dary, Hlasy a Síly v originále vydanou v letech 2004 až 2007. České nakladatelství Triton přispěchalo s překladem úvodního svazku hned v roce 2006, pak ovšem přišla delší odmlka. Nyní se Triton k sérii vrátil a činí tak nejlepším možným způsobem – omnibus Kroniky Západního pobřeží nabízí všechny tři díly v jediné knize.

Jak už bylo řečeno, jde o trilogii, na tomto místě je ovšem nutné zdůraznit, že jednotlivé díly obstojí bez problémů i samostatně. Pojďme tedy raději hovořit o volně propojeném triptychu, jenž je situován do jednotlivých míst Západního pobřeží, na východě od zbytku světa odděleného zřejmě nepřekročitelnou pouští. Le Guinová nám jej servíruje chronologicky, v pořadí, ve kterém se jednotlivé příběhy odehrávají, a spojuje je hrdinou a vypravěčem Darů, Orrekem Casprem. Ten sehraje důležitou, byť vedlejší roli také v Hlasech, v Sílách se naopak objevuje až v samotném závěru. Spíše než o Casprovu postavu jde ale o společná témata, která se vinou všemi díly jako červená nit, poměrně snadno identifikovatelná, avšak zároveň vždy lehce modifikovaná a upravená. O nich ale později, nyní se podrobněji podívejme na jednotlivé části série…

Dary nás zavedou až na samotnou severní výspu Západního pobřeží, do takzvané Vysočiny. Řídce osídlený kraj je ovládán brantory, jakousi obdobou vládců rodu či snad lépe řečeno lenních pánů. Ti svou moc odvozují od zvláštních a dědičných darů, které se usedlost od usedlosti liší. Máme zde například kroucení, kdy je brantor schopen člověka naprosto převrátit, pomalu působící uřknutí nebo třeba přivolávání zvěře, využívané lovci k zajištění úspěšného honu. Otec dospívajícího Orreka Caspra Canoc je právě takovým brantorem, v tomto případě obdařeným schopností ničení, kdy je v jeho silách pouhým pohledem a gestem levé ruky převrátit molekuly v těle oběti smrtelným způsobem, totéž je schopen provést i neživé přírodě. Svůj dar však naředil sňatkem s ženou z Nížin, Mell, a jeho syn jej tak s největší pravděpodobností nepodědil.

Canoc se s tím nedokáže smířit a přesvědčí Orreka o tom, že je nejen obdarovaný, navíc však natolik silně a nekontrolovaně, že je nutné jej oslepit látkou ovázanou okolo hlavy. Orrec tak po tři roky chodí všude s šátkem kolem očí a slouží, zprvu úspěšně, jako odstrašující potvrzení rodové síly. V Darech se setkáváme i s Orrekovou vrstevnicí (a v dalších dílech manželkou) Gry, dědičkou daru přivolávání zvěře. Ta se nachází v opačné situaci než její přítel, svůj dar má plně pod kontrolou, ovšem využívat jej odmítá. Paradoxně k podobnému závěru dospěje i Orrec, bez ohledu na to, že ve skutečnosti nejspíš schopnost ničení stejně nemá. Ten je navíc posilněný vědomím, že jeho skutečný dar představuje láska k písmu a příběhům, zděděná po matce a v převážně negramotné Vysočině prakticky neoceněná. V závěru se tak Orrec i Gry vydávají na cestu do Nížin, aby Vysočinu zanechali navždy za zády.

Hlasy se odehrávají ve městě Ansul, okupovaném už sedmnáct let Aldy, nenáviděným národem z pouště. Ansul byl vzkvétajícím a vzdělaným obchodním centrem, řízeném víceméně v demokratickém stylu, to už je však minulost. Krvelační, z principu negramotní Aldové především nenávidí knihy, které považují za hrozbu a herezi. Uctívají jediného boha – Attha, reprezentovaného plameny a očistným ohněm a dle staré aldské legendy pátrají po kořenu zla, zakletém v knize. Vypravěčkou je další náctiletý hrdina, tentokrát je jím dívka Memer, členka domu Strážce cesty, místního mudrce v minulosti vystaveného krutému mučení ze strany okupantů. Ten i přes podlomené zdraví nadále miluje knihy a shromažďuje vše, co mu jeho spoluobyvatelé potají přinesou. Knižní bohatství skrývá před Aldy v tajné místnosti domu, kde ke svému překvapení jednou nalezne i malou Memer. Stane se jejím učitelem a ona pod jeho vedením dospívá. Vše se změní v okamžiku, kdy do města přichází v doprovodu pouštního polovičního lva Orrec Caspro a jeho manželka Gry. Zárodek vzpoury, který delší dobu doutnal pod povrchem utlačovaného Ansulu, se konečně rozhoří.

Rozsahem a nejspíš i myšlenkově nejbohatší část trilogie představují závěrečné Síly, však si také po zásluze odnesly ocenění Nebula. Setkáváme se v nich s dalším z dospívajících hrdinů, tentokrát jde o otroka jménem Gavir, sloužícího vládnoucí třídě v Etře, jednom z Městských států. Gavira v útlém dětství unesli spolu s jeho sestrou Sallo lovci otroků během útoku na Mokřiny, odlehlou část Západního pobřeží, ze které mu zbylo jen pár neurčitých vzpomínek. Nyní žije v Etře a jeho život se dá označit za spokojený, je vychováván pro učitelskou roli, do třídy kromě něj chodí ještě několik dalších dětí různého věku a především postavení. Vedle několika otroků jde o členy vládnoucí Rodiny (každý dům vede Otec a Matka, páni nad osudy svých otroků), konkrétně oba syny Yavena a Torma, plus několik dalších ženských příbuzných.

Poklidný život budoucího učitele sice narušují občasná vidění budoucích událostí, na pokyn své sestry o nich však Gavir raději nemluví. Jinak vše plyne v předem nastavených kolejích, zlom nastává v okamžiku, kdy se Etra stává jedním z účastníků lokálních konfliktů. V té chvíli vystoupí do popředí doposud potlačované rozdíly mezi otroky a vládci, série tragických událostí pak vrcholí smrtí Gavirovy sestry Sallo, odvlečené a zavražděné Tormem a jeho kumpány. Na jejím pohřbu Gavir přichází dočasně o rozum a mizí v divočině. Cesty ho zavedou k poustevníku Kugovi, mezi uprchlé otroky i do rodných Mokřin, svůj klid však dokáže najít až v univerzitním městě Urdile, kde se stává učedníkem věhlasného básníka, kterým není nikdo jiný než Orrec Caspro.

Jak už bylo naznačeno, jednotlivé části trilogie spojuje vedle spíše vágního geografického vymezení několik myšlenek zkoumaných v jednotlivých dílech. Všechny knihy jsou iniciačními romány o dospívání a nelehkém hledání svého místa v často nepřátelském a nevraživém okolním světě. K dominantním tématům patří myšlenka daru, schopnosti, se kterou musí hrdinové nějakým způsobem žít a naučit se ji ovládnout. V Darech se zpočátku kolem obavy z neschopnosti předvést v praxi schopnost ničení točí většina úvah mladého Orreka, tak moc chce otci dokázat, že jeho dar podědil, až nakonec rád uvěří a nechá si zavázat oči. Pak ovšem přichází pochyby a poznání, že skutečným darem bude kniha, kterou pro něj sepsala jeho umírající matka, je to právě Mell a nikoliv Canoc, kdo Orreka skutečně vede směrem k dospělosti. Zajímavý je i koncept daru za dar, ten tvrdí, že za každý dar je třeba dát něco malého na oplátku. V závěru Darů se takovým protidarem stává sám Orrec, když spolu s Gry odjíždí do Nížin vyrovnat tímto způsobem dluh, který vznikl, když jeho otec vyrval matku rodnému městu. Stejně tak Memeřina schopnost se točí kolem příběhů, respektive schopnosti číst, a postupně se dokonce stane prostředníkem tajemného orákula, mluvícího jejími ústy.

V případě Hlasů vynikne také důraz na roli ženského pohlaví, aldští okupanti drží ženy v ústraní, ovšem mluvčím ansulského orákula a svým způsobem vůdcem vzpoury se nakonec na chvíli stane právě žena. Gavir (Síly) se dokonce musí vyrovnat hned se dvěma schopnostmi, pokud tedy nakonec nejde spíš o dvě strany jedné mince. Vedle zmíněných vidění budoucích událostí je to také fotografická paměť, důležitá během školního vzdělávání a klíčová v dobách, kdy se stává členem lesního národa uprchlých otroků. Právě recitování v minulosti naučených eposů mu zajistí sociální status, o který přijde až další nešťastnou shodou okolností. Síly také nejjasněji artikulují myšlenku rovnosti, respektive nemožnosti dosáhnout štěstí tam, kde tato rovnost nepanuje. A to ani v úvodu románu v na první pohled idylické Etře, tam kde jsou páni na straně jedné a otroci na straně druhé, bude vždy ve vzduchu více či méně skryté napětí, čekající na kritickou situaci, aby se dostalo na povrch a smetlo veškerou zdánlivou racionalitu takového společenského uspořádání. Pouze společnost, jejíž členové jsou si rovni, má naději na spravedlivou existenci, vše ostatní jsou pouze formy útlaku a zneužití moci. To se naučil Gavir v Sílách, Aldové v Hlasech a konečně i sám Orrec v úvodním příběhu, kde je celé nevelké společenství vystavěné na dominanci těch, kteří mají svůj dar a stojí tak oproti ostatním v nerovném závodě.

Ursula K. Le Guinová svými Kronikami Západního pobřeží opět potvrdila příslušnost k absolutní žánrové špičce, pokud je tedy v jejím případě nutné něco podobného stále potvrzovat. Z nějakého důvodu je její série označována jako určená mládeži, tím se ovšem nenechte zmást. Znamená to pouze, že nás autorka ušetří popisu erotických scén, jinak jsou její příběhy po všech stránkách dospělé. Nedokážu posoudit, jak by zapůsobily na náctiletého čtenáře, možná by bylo vhodnější ho zlehka odradit, pokud už tedy nepatří ke zkušenějším harcovníkům na literárním poli. Anebo ne, ať skočí do knihy rovnýma nohama a vše další nechá na autorce, ta ho svým zkušeným vypravěčstvím příběhem jistě provede bez nejmenšího zaškobrtnutí.

Ursula Le Guinová: Kroniky Západního pobřeží

vázaná, překlad Petr Kotrle a Jakub Němeček,

obálka Larry Rostant, 560 stran, 499 Kč