Lidstvo se v průběhu expanze do vesmíru nechalo zatáhnout do totální války. Už zase. Tentokrát však nejsou protivníky záludní mimozemšťané, ale potomci prvních průkopníků, co se natolik adaptovali na prostředí „tam venku“, až přestali být lidmi. O přežití lidstva tak nerozhodují majestátní vesmírné křižníky či hrdinná námořní pěchota, ale stíhací esa. Anotace Letky 307 v mnoha ohledech připomíná náborový leták. Vstupte do armády. Zem vás potřebuje. Buďte u záchrany civilizace, podílejte se na záchraně světa, nakopejte nepříteli zadek. Zažijete spoustu akce. Dost možná se na vás i nalepí nějaký ten atraktivní tvor opačného pohlaví… Všichni víme, jak to v militaristické science fiction chodí.

Ovšem pak ale přijde konfrontace s realitou, kdy zjistíte, že všechno, úplně všechno je jinak a vy už nemůžete couvnout. Všude kolem prázdnota vesmíru, chaotický hyperprostor, adrenalin stoupá a vy si říkáte – sakra, s čím jsem se to zase zapletl. Pavel Fritz by byl stejně jako autor dobrý i jako náborový seržant. Jeho prvotina to dokazuje zcela jednoznačně: strhne a získá si plnou pozornost, přestože čtenář možná čekal něco zcela jiného. Letka 307 není v zásadě víc než deník Johna Caldery. Na začátku snad lehce naivního dobrodruha, kterého do armády přilákala spíše touha po změně než idealismus – v závěru elitního pilota a lidské trosky, kterou drží pohromadě pouhá setrvačnost. A mezitím se nestalo nic, krom jedné stále pokračující války. Podobně jako Hvězdná pěchota nepřináší ani Letka 307 velký, dramatický příběh. Raději se soustředí na konfrontaci jedince s armádou, válečnou mašinérii, výcvik, krev, pocity marnosti, ztrátu a hledání ztracené půdy pod nohama.

He said: „Son
Have you seen the world?
Well, what would you say
If I said that you could?
Just carry this gun and you’ll even get paid.“
I said: „That sounds pretty good.“

Ovšem zatím, co Robert A. Heinlein nechává chlapce dozrávat v muže, ve Fritzově vesmíru se platí za službu vlasti tím nejcennějším. Trvá to docela dlouho, než si piloti připustí pravdu – a ještě déle, než se s ní skutečně smíří. Implantáty, které jim umožňují pilotovat stíhačky v hyperprostoru, si vybírají svou daň a pokud přežijí dostatečně dlouho, vlast jim může nabídnout snad jen jediné: trvalou hospitalizaci v ústavu pro choromyslné. V boji o samotné přežití jdou etické otázky stranou. Nikoho nezajímá, jaký je nepřítel doopravdy, nikdo nemá potřebu se divit nad více než šedesátiprocentními ztrátami vlastních jednotek, nikdo neklade nepříjemné otázky. Tenhle luxus si lidstvo jednoduše nemůže dovolit. Na rozdíl od výroby stále dokonalejších letounů schopných s pomocí série programů orientace v hypeprostoru. Protože ačkoli jsou piloti ti nejlepší z nejlepších, v boji ve vesmíru slouží často jako prostý kanonenfutr. Paradox je to jen zdánlivý – tvoří totiž první linii vesmírné bitvy.

Black leather boots
Spit-shined so bright
They cut off my hair
But it looked alright
We marched and we sang
We all became friends
As we learned how to fight

Způsob, jakým se Pavel Fritz vypořádal s fyzikou, nelze nazvat než pozoruhodným. Klasická vize leteckého souboje, jak se objevila třeba ve filmech ze světa Hvězdných válek, zůstala stranou. Střety se odehrávají ve vícerozměrném subprostoru, v němž jsou pro orientaci stíhačky vybaveny speciálními programy. Mentální propojení mezi pilotem a strojem prostřednictvím implantátů je přitom jen jedna z možností. Tormanské společenství zvolilo cestu genetických úprav, které lidé považují za podstatněji špinavější alternativu. Mimochodem, až na střípky informací neuvidíme nepřítele z jiného úhlu, než jak jej Země prezentuje svým vojákům. Je otázka, nakolik John Caldera považuje své záznamy za skutečně soukromé. V jednom případě se zmíní o záměrné autocenzuře, a není nepravděpodobné, že si z nich postupem času buduje vlastní náhrobek. Z toho důvodu filtruje emoce, neventiluje do nich hloubku zoufalství, do které se postupně dostává. Na nohách ho drží především síla vůle. A povinnost ke „štěňatům“, co k němu vzhlíží. Zůstal naživu příliš dlouho, než aby to vzdal bez boje.

A hero of war
Is that what they see?
Just medals and scars
So damn proud of me
And I brought home that flag
Now it gathers dust
But it’s a flag that I love
The only flag I trust.

V Letce 307 není pro hrdinství místo. Je to svět, kde kamarádi umírají, nikdo neví dne ani hodiny, a do kterého nezvány a nevítány vtrhávají halucinace. Tabule cti září stále novými a novými jmény, „Sejdeme se na značkách“ se pomalu stává prázdnou větou, protože na pamětní obřady za padlé a nezvěstné už skoro nikdo nechodí. Myšlenka, že (znovu)integrace válečných veteránů do společnosti je prakticky nemožná, znepokojuje. A co znepokojuje ještě víc, jsou plíživé změny chápání etiky v románovém vesmíru. Je totiž otázkou, jestli biologické přežití lidstva ve Fritzově světě neznamená i nutnost definitivně opustit staré hodnoty a principy – a nakolik pak zákonitě neskončí jako jeho nepřítel. Změněné, přizpůsobené novým podmínkám… nelidské. Dá se v takovém případě vůbec vítězství považovat za výhru?

Pavel Fritz: Letka 307

brožovaná, obálka a ilustrace Alois Křesala, 576 stran, 333 Kč, vydaly Straky na vrbě

(v kurzívě: Rise Against: Hero of War)

Jana „Elinor“ Poláková