Ocenění

Lingvistická scifárna pana Chiny (recenze)

Autor Boris Hokr | Aktuality | Pátek 22 Červen 2012 8.00

Lidstvo kolonizuje vesmír. To není v science fiction nic nového. Stejně jako záhadné artefakty, cestování mimo běžný prostor a nejrůznější cizí druhy. Občas se ovšem objeví autor, který všechny staré fígle použije novým způsobem nebo se soustředí na věci, u kterých si následující generace budou říkat: Proč to někoho nenapadlo dřív?! Podobným autorem je China Miéville a jeho Ambasadov jen tak nezapadne…Veškeré propriety space opery jsou totiž jen záminkou, proč si střihnout čistě lingvistický román o podstatě jazyka, sdělení a vztahu slov k realitě… A neříkejte, že to nezní zajímavě?

Vítejte v Ambasadově

Planeta Arieka je kdesi na okraji známého vesmíru. Mohla by být tuctovou kolonií, ale také odrazovým můstkem k dalšímu zkoumání hvězd. Jenže je zde zádrhel. Aby mohla kolonie náležitě fungovat, je třeba se dohodnout s domorodci. Ti vlastní výjimečné technologie, díky nimž jejich město a nástroje doslova žijí, ale především disponují jedinečným jazykem.

Jeho podstatou je splynutí dvou proudů řeči, takže jako tlumočníci mohou fungovat pouze speciálně upravení ambasadoři – chirurgicky i geneticky upravené dvojice, které fungují jako jedna bytost. Ovšem způsob předávání sdělení není na Ariekanech to nejzajímavější – tím je skutečnost, že nemohou lhát. A dokonce ani nemohou vyslovit věci, které neexistují. Lidská schopnost lhaní je pro domorodce příjemně osvěžující omamnou látkou.

Křehkou rovnováhu však naruší příjezd nového ambasadora. Jeho jazyk je víc než jen drogou. Někde v hlubinách propojených myslí se skrývá chyba, která mimozemšťany přitahuje, ale zároveň zabíjí. Celé planetě hrozí chaos a naprostá zkáza. Pokud tedy lidé nenajdou jiný způsob, jak s Ariekany mluvit. Právě to bude úkolem Avice, ženy, která cestovala vesmírem, ale především přišla už jako dítě do styku s jazykem Ariekanů – a dokonce se stala i jeho součástí…

Příběh musí sledovat…

Miéville patří k největším hvězdám současné světové fantastiky – a jeho pozice na českém trhu je dost možná naprosto unikátní. Úspěch jeho Nádraží Perdida u nás odstartoval v roce 2003 zájem o tzv. new weird, opojný mix žánrů a stylů, jímž se několik autorů pokusilo na začátku tisíciletí vdechnout fantastice starou, podle mnohých již vyčpělou sílu a uměleckou působivost. Miéville se stal jakýmsi věrozvěstem tohoto hnutí, jak potvrdil i volnými pokračováními Jizvou a Železnou radou. Pak však udělal ve své kariéře úkrok stranou a opustil bezpečné prostředí svého nejznámějšího světa. Od roku 2007 cílevědomě kolonizuje (toto slovo je vzhledem k jeho politickému smýšlení obzvláště výstižné) jednotlivé žánry fantastiky.

Dnes tedy již nenabízí opojné gejzíry představivosti a prolamování žánrových hranic dvakrát za stránku. Nyní píše sevřené žánrové příspěvky, v nichž však právě díky disciplinovanější představivosti i naraci (fenomenální Perdido jsou v podstatě dvě knihy v jedné, nevyváženou strukturu má i Železná rada atd.) vyniknou jeho předosti a zájmy. Na jednu stranu tak Miéville opakovaně zklamává své fanoušky tím, že se odmítá vrátit do prostředí Nového Krobuzonu, na straně druhé sklízí permanentní chválu od kritiků a s každou knihou osloví trochu jiný segment čtenářů.

Un Lun Dun nabídlo román pro mládež někde mezi Clivem Barkerem a filmem dua McKean-Gaiman Maska zrcadlaMěsto a město bylo detektivním příběhem z města, které sdílí stejný prostor s městem jiným (mezi oběma je možné přecházet a tato skutečnost s sebou nese nejen nové druhy zločinu, ale i kafkovská pravidla autocenzury vlastního vnímání), Kraken byl poctou lovecraftovským hororům a tradičnějším městským fantasy… No a Ambasadov je zatím nejčistší science fiction. Člověk by přitom řekl, že z hlediska tématu už bylo na čase, aby jej Miéville napsal – samo jeho jméno je totiž poctou specifické londýnské mluvě…

Ve světě mají Ambasadov v mnoha provedeních, ale knihu s obálkou Edwarda Millera ne…

Vivisekce jazyka a kolonialismu

Ambasadov bude pravděpodobně spojován především s Městem a městem, protože se jedná o zdaleka nejumírněnější (je to vidět na samém začátku románu, který v jednu chvíli slibuje jakýsi umělecký Warhammer 40KK s rozletem po celém kosmu, aby se vzápětí soustředil na v podstatě lokální drama) díla jeho kariéry – to u něj znamená, že se jedná i o jeho nejlépe napsané romány. Zároveň se jedná o romány, které rozebírají dvojakost a omezené možnosti, jimiž může člověk uchopit a popsat realitu (Město a město se zabývalo smyslovým poznáním, Ambasadov systémovým pokusem realitu popsat a označit). A v neposlední řadě se jedná o knihy, v nichž se nejlépe pracuje s politikou a ideologií. Především proto, že si ničeho podobného nemusíte ani všimnout.

Miéville je levicový intelektuál, což není nic špatného, ovšem způsob, jakým své přesvědčení deklaroval ve svém debutu, románu Král krysa, byl uměleckou sebevraždou. Z popisů vykořisťování, korupce a kanibalistického kapitalismu v příbězích z Nového Krobuzonu by se udělalo špatně i proletářce Anně, ale bylo to funkční a odpovídalo to prostředí – přesto to mohlo některým čtenářům vadit (stejně jako nikoliv šokující, ale avantgardní přístup ke vztahům)… No a v Krakenovi byla politika až nechtěně sebeparodická.

Ambasadov (a Město a město) je v tomto ohledu jiný. Motivy společenské nerovnosti, ovládání mas skupinou vyvolených, přetvářka a prázdné slogany; vše se v příběhu vyskytuje zcela přirozeně, protože o tom všem koneckonců jazyk – hlavní téma románu – je. Zároveň Miéville nadhazuje skvělé nápady a alegorie, kde na jedné straně jsou lidští vetřelci v Ráji, kolonizátoři a usurpátoři, na straně druhé jedem jejich jazyka ovládaní domorodci. A tak se nám dostane i scén, v nichž jsou domorodci upláceni „tretkami“ – nahrávkami slov a vět svého „boha Drogy“. Ostatně právě zbožštění ničící síly je jedním z klasických rysů střetávání domorodců s evropskými kolonizátory. Dalším z motivů pak je boj kolonie s domovskou mocností (skrytý, o to krutější).

Ale i bez podobných ideologických čtení je román působivý. Jazyk Ariekanů je fascinující, stejně jako vykreslení společenství těch, kteří jím mluví. Což mimochodem kladlo i velké nároky na překlad – zachovat smysluplnost použití singuláru a plurálu u bytostí, které se skládají ze dvou entit, byla jistě výzva, stejně jako řada novotvarů a nutnost zachovat v textu odkazy na řadu lingvistických děl. Možná nejzajímavějším motivem, který si vychutná i čtenář nepoznamenaný Saussurem či Noamem Chomskym, je vstup Avice do arieckého Jazyka (Avice je jako dítě použita v pečlivě aranžované „scénce“, stane se dívkou, která snědla, co jí bylo dáno. Avice je tedy přirovnáním. Tím, že vystoupila v dosud neznámé situaci, umožnila Ariekanům o této situaci mluvit a učinit jí skutečnou).

Jiné čtenáře pak jistě uspokojí zápletka ne nepodobná lékařským či katastrofickým thrillerům, kdy se hrdinové ohrožovaní jazykovou nemocí a rozpadem ariecké společnosti snaží najít lék… Buď jak buď, Ambasadov je rozhodně jednou z nejzajímavějších fantastických knih roku, která bohatostí svých motivů a nápadů vynahrazuje i poněkud chladnější postavy (což je u Miévilleho stará písnička).

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.

579 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 10 »

  1. Comment by idle — 22.6.2012 @ 9.01

    Pokud byl jeho debut uměleckou sebevraždou, znamená to, že všechno ostatní napsal už jako zombík?

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 0

  2. Comment by BoriHokr — 22.6.2012 @ 13.43

    přečtěte si tu větu znovu: způsob, jakým použil své politické přesvědčení, nikoliv debut jako celek. Jediná kniha od autora, kterou jsem znechuceně odhodil – přes skvělou atmosféru, úžasné scény… tak přes mě opravdu nechytlo, že krysy (s nadsázkou) čtou Marxe a pějí Internacionálu… V příbězích z Nového Krobuzonu to ale fungovalo a tady také.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 1

  3. Comment by standa.e — 22.6.2012 @ 16.58

    No vidíte – a před pár lety nazpátek by byl umělecky velmi ceněn za totéž, co může být dnes označeno sebevraždou… Jestli on se nám zde spíš do hodnocení autora nepromítá sám jeho čtenář ;-)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  4. Comment by Dilvermoon — 25.6.2012 @ 8.31

    V Ambasadově mi jeho všeobecně známé rudé triko nepřipadalo až tak evidentní, Perdido a Jizva – tam celkem ano, ale dobrá…. Krále krysu jsem nečetl. Ale pokud tam opravdu příliš dával průchod své (pro mnohé odpuzující) politické orientaci, tak bych to asi taky nepobral. Stačí už jen některá Miévilleho vyjádření, příp. fotografie, na nichž se vystavuje se srpem a kladivem na tričku. Prostě hnus, sorry…..
    A „pár let nazpátek by byl za totéž umělecky ceněn….“ Kým, kdy a kde? Všichni víme a určitě to není lichotivé.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  5. Comment by standa.e — 25.6.2012 @ 18.16

    to Dilvermoon: No, třeba mladým Vaculíkem (i když on je diskvalifikován svým postojem ke komiksu… ;-)) ? Nebo zralým Ejzenštejnem? Nebo Dzigou Vertovem? A co Fritz Lang? Co takový Wolker? Nechci tady rozviřovat politické vášně, já jen že zmiňuješ tu „lichotivost“ ve smyslu vztahu umění a politické výpovědi (což samo o sobě považuji za nejošidnější pasáž Borisova textu) a povahy (včetně umělecké kvalifikace) případného hodnotitele.
    Každopádně – zhnuseně odhodit knihu, jejíž vyznění nekoresponduje s mým světonázorem, je samozřejmě regulérní postoj čtenáře, ale vypovídá i o čtenáři samotném. K autorovi se dnes a v našem žánru tak trochu přistupuje jako k pokornému lokajovi (a řekl čtenář: „Bav mě a moc nešlapej po mých představách o mně samotném!“ a autor jej bavil…) a zlatému teleti v jednom (Budu tě vzývat, dokud mi svými slovy a vlastní autoritou budeš stvrzovat mé vlastní přesvědčení), namísto aby se s ním vedl dialog a polemizovalo se. Svým způsobem mne každopádně tahle Mievillova rovina u nás baví možná víc, než jeho samotné knihy – právě pro tu rozpolcenost, kterou to v českých čtenářích musí nutně vyvolávat. A možná ještě víc mě fascinuje, jak opatrně se k němu v tomto směru přistupuje.
    Mám jednoduše za to, že nám (již dvacet let vzdálená) zkušenost s totalitarismem KSČ na jednu stranu otevírá oči o pocity, emoce, jež jsou nesdělitelné a nepřenositelné (ovšem i mezigeneračně…), na stranu druhou nás ovšem svazuje a zaslepuje šátky z laciných hesel a nemístného zjednodušování.
    Nejde ani tak o to, co si blábolí Mieville, ale o nás. Abychom jednou nezjistili, že jsme sami ztratili kritický odstup. Abychom se ze strachu z jednoho bubáka náhle neocitli v náruči podobného monstra. A je fakt jedno, zda si říká komunistická, nacionálně socialistická, fašistická strana či zda se jí říká „nervózní trhy“ a nadnárodní kapitál…
    Když procházím třeba dějinami 19.století, vždycky mne fascinuje, co všechno dokázali lidé obětovat, aby mohli žít alespoň trochu důstojně… A jak si my dnes těch obětí nevážíme, zesměšňujeme je a věříme na hodné pány továrníky a rovnocennou vyjednávací pozici české pokladní v Tescu s managmentem sídlícím někde v Británii… Ale koukám, že vyznívám revolučněji, než jsem ;-) Prostě – asi budu vždy raději, když se mě jako hrdiny zastane nějaký odborově organizovaný chrlič vody z Mievillova blouznění o sociálním boji, než abych se pokoušel hledat štěstí ve stopách Robinetta Broadheada…
    No, ale nebojím se, že zapšklej českej fanda nebude hledat umění raději v symbolismu slashe… ;-)
    (Trochu svým příspěvkem samozřejmě – a úmyslně – provokuju.)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 0

  6. Comment by Dilvermoon — 25.6.2012 @ 20.13

    Na takovou politickou debatu tu fakt není správné místo. To moje „kým, kdy a kde“ byla samozřejmě řečnická otázka a pánové, které vyjmenováš, by byli zřejmě potěšeni, ano. To ovšem jen potvrzuje můj názor. Jinak ale Mievilleho čtu rád, jen mě iritují jeho názory, které si občas někde přečtu a rozumím tomu, když někdo odloží knihu, která oslavuje to, co by mělo být zakopáno hluboko pod zem. Netvrdím, že současný systém je ideální, ale je asi jediný funkční (tedy pokud funguje vláda) a nejsem zvědav na nějaké rudé radikály, ať už juniory nebo seniory. Ale nechme toho, hlavní je, že včera se na ten fotbal dalo dívat a ta Itálie nakonec i lepší byla, takže to dopadlo správně :-)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  7. Comment by standa.e — 26.6.2012 @ 3.30

    V zásadě mi šlo jen o to, že dávat do souvislosti automaticky ideologickou výpověď a umělecké kvality je prostě tak trochu na vodě. (Mohl jsem samozřejmě použít třeba i Leni Riefenstahlovou, ať nezůstávám jen u jednoho -ismu.) Šlo mi o to, že takováto hodnocení vypovídají spíše o hodnotiteli než o autorovi (o jeho dosavadních zkušenostech a o jeho postojích), proto bych byl zdrženlivější hovořit v takových chvílích o „uměleckých sebevraždách“. Zvláště, když právě tuto kategorii vidí zcela jinak Čech a zcela jinak Brit. Zcela jinak Američan a zcela jinak Francouz. Logicky a zákonitě. A každý zcela jindy řekne: „Od této chvíle jde už o ideologický text bez uměleckých ambicí“. A to vše ještě každý vidí jinak dnes a jinak včera. Každopádně ano, opakuji, odmítnout číst něco, s čím nesouhlasím, čistě z morálních a etických důvodů je nezpochybnitelné právo čtenáře (sám jsem měl podobné potíže naposledy s „Vyrovnáním“ Honzy Hlávky, aniž bych z toho ovšem vyvozoval cokoliv ve vztahu k Honzovi. ;-)) – jen si tím jako čtenář sužuji prostor a rozhled.
    Přiznám se, že osobně jsem cítil na hraně spíš Krakena než Krále krysu. Ale i tak mi zatím to naše kádrování přišlo spíš jen jako hledání chtěného. Asi jako když komunisté sami hledali imperialistický útok v popisu odlesků slunce v kapkách rosy na listech trávy zmučené básníkovy duše. Co má být co zmučená, že jo? Má psát o traktorech a hned by mu bylo lépe! ;-)
    Faktem je, že si svým vystupováním ten bič ve středovýchodní Evropě upletl Mieville sám. Jakmile nechá své „ponížené“ postavy se zorganizovat, jakmile není jeho odborář parodickou postavičkou, jde z našeho notně zideologizovaného úhlu pohledu asi zákonitě o „oslavu ideologie“. Otázkou, kterou si ovšem kladu je, zda se v rámci logického, zákonitého a oprávněného odsuzování pokřivené a zparchantělé ideologie (jakou ta komunistická bezpochyby byla) sami nepokřivujeme, neoslepujeme a neochromujeme. Zda dokážeme včas rozpoznat, kdy se nám vrtí před nosem jen psem natřeným do rudé barvy. Což je přesně to, co se zanedlouho, se spuštěnou předvolební kampaní začne opět dít (KSČM měla být zrušena už dávno. Jenže je skvělým nástrojem pro oslabování politické konkurence „nalevo od středu“ – byť toto dělení je dnes, dle mého soudu, mrtvé.)
    Jinak mně samotnému jde spíš o to kritické myšlení a kritické čtení. Komunisty vzal čert. To jen abys věděl, z jaké pozice tady diskutuji.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  8. Comment by BoriHokr — 26.6.2012 @ 9.22

    standa.e: doufal jsem, že v textu je jasně řečeno, že mi nevadí autorovy názory, ostatně osobně jsem byl vychován v nauce, že dobrý nacista (Němec) je mrtvý nacista (Neměc) – a přesto asbolutně „žeru“ snímky výše zmíněné Leni Riefenstahlové. A ano, obdivuji i Vertova a Ejzenštejna, ale určitě ne Čiaureliho… U Miévilleho je problém, že někdy to je TUPÁ propaganda, za kterou by ho Goebbles postavil ke zdi (moc se to neví, ale nacisté netočili moc hraných filmů, kde by byla přímo opěvovvána třeba SS – nepočítáme-li válečné, hlavní teze byla, že aby byla propaganda účinná, nesmí na sebe upozorňovat). Pak Miéville sklouzává k nechtěné parodii. To byl příklad Krále Krysy, rozhodně to nebyl příklad Železné rady, Perdida nebo teď Ambasadova. Kapišto?

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  9. Comment by BoriHokr — 26.6.2012 @ 9.25

    Jo a Tolkien je pro mne pořád Bůh, nicméně Miévilleho názor a argumenty – stejně jako Moorcockovy – si milerád přečtu.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  10. Comment by KeB — 26.6.2012 @ 15.24

    Jsem jediný kdo si vzpomněl na Franka Burnse? Radši být mrtvý než rudý! :D

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.