Scenárista a publicista Ondřej Štindl a výtvarník Josef Bolf spojili síly, aby vytvořili příběh o rozvrácené společnosti, sociálních experimentech, moci a násilí, v návaznosti na tradici dystopického románu. Jak prozrazují na stránkách věnovaných knize, původně šlo o scénář k filmu. Jenže v českých podmínkách by se na projekt těžko sháněly peníze, navíc i po několikátém přepsání nebyl s textem ani jeden z nich spokojený. Naštěstí si příběh našel cestu do vydavatelského plánu Arga. Očividnou inspiraci klasickými díly autoři nepotřebují popírat, protože i když je původ některých motivů zřejmý, románová prvotina obsahuje správnou kombinaci nahořklé chuti a osudovosti. Jde o typ příběhu, jaký se v české literatuře běžně nevyskytuje, a už proto si zaslouží pozornost.

Hlavní postava, Erik Vilks, žije v komunitě, kterou poznamenala série katastrof. Jako Damoklův meč nad ní visí vražedná epidemie a stále si vybírá své oběti. Lidé utíkají před nehostinnou realitou do virtuálního prostředí, ale i tam Erika dostihnou útržky vzpomínek, jakoby z jiného života. Rozviklají jeho odevzdanost cílům učení Nového začátku, které udržuje společnost v běhu a jež má vést k duchovnímu přerodu jejích členů. Město, v němž se děj odehrává, sice není konkretizováno, ale z jednotlivých indicií si čtenář utvoří obrázek Pobaltí, bývalého východního bloku. Více není prozrazeno ani o době, v níž je příběh situován, ani o tom, co rozvrátilo Evropu. Bez takového ukotvení působí příběh trochu jako zlý sen, nebo jako vytržená stránka z historické publikace.

Román je rozdělen do tří celků, z nichž druhý naplnilo retrospektivní vyprávění. Jde o poněkud zjednodušený způsob, jakým podat minulý děj, a bylo by zajímavé vědět, jak vypadala tato část v původním scénáři a zda autor připravil nějaké méně pasivní řešení. Tady se nejvíce dozvíme o vzniku komunity, ale i o dvojakosti vztahu Marty k Erikovi, který se pohybuje od pozice mentora až k naivnímu romantickému poblouznění. Rozpolcenost a ztracenost hlavních postav odráží stav v komunitě, kde s výjimkou jejího vůdce nemá nikdo ani představu o budoucnosti, ani snahu vykročit z tupého, šedivého stáda. Štindl se samozřejmě dotýká témat, která v dystopickém románu zaznívají opakovaně – rozpor mezi velkými ideály a „lidskými citečky“, sociální a psychologické násilné zásahy, hledání vlastní identity za cenu zničení toho, co hrdinovu osobnost utváří nyní. V tom tedy kniha nepřekvapí, ovšem jejím velkým plusem je dotažený, originální příběh a strhující, realisticky jednající postavy. Autor (nebo autoři, protože i Josef Bolf přispíval k dokreslení detailů v textu) dosáhl toho, že románu chybí zbytečný sentiment, ba co víc, neumělá klišé.

Kniha sama o sobě působí příjemným dojmem, jejž podtrhují Bolfovy perokresby. Kvůli malému formátu však opravdu slouží spíš pro dotvoření atmosféry, než že by z nich bylo možné vypozorovat detaily či proniknout do stísněných prostor zobrazeného města. Bohužel má drobnou vadu na kráse – škoda, že neprošla ještě jedním korekturním čtením, protože v ní na pár místech zůstaly překlepy. Také by mohla být citlivěji formulována souvětí, která se občas zbytečně snaží vyhnout krátkým větám a kterým chybí spojky, to vše na úkor dobře znějícího a plynoucího textu. Přes uvedené výhrady jde o řemeslně zvládnuté, původní české dílo s přesahem, který většině domácí žánrové beletrie, jejímž cílem je hlavně pobavit, chybí. Autoři se ve stopách klasiků pokoušejí znovu vznést pochybné etické a politické otázky a odhalit monstróznost uměle vybudované, idealistické společnosti. Mondschein je navíc typem knihy, která má šanci zaujmout i čtenáře, kteří fantastiku nevyhledávají. Co dodat? Jen víc podobných děl v české fantastice!

Ondřej Štindl a Josef Bolf: Mondschein

vázaná, obálka Josef Bolf, 216 stran, 285 Kč, vyšlo v nakladatelství Argo