Kam odchází Božstva… (recenze)

Autor Jiří Kelbl | Aktuality | Středa 2 prosince 2015 10.00

Američan Robert Jackson Bennett patří k nastupující generaci žánrových autorů, úspěšných hned od prvních románových počinů. Loni teprve třicetiletý Bennett má ve své bibliografii už celou pětici titulů, přičemž se hned dvakrát radoval z Ceny Shirley Jacksonové, určené výjimečným literárním dílům z oblasti psychologického hororu a temné fantasy. Je tak prozatím jediným spisovatelem, který poměrně mladou trofej, udělovanou od roku 2007, dokázal získat víc než jednou. I přes tuto skutečnost jsme se s ním doposud v českém překladu neměli možnost setkat, nelichotivou situaci napravuje nyní až brněnský Host, dříve spíše mainstreamový nakladatel, v poslední době však stále častěji mířící i mezi fanoušky fantastiky.

Bennettův poslední román Město schodů (City of Stairs, 2014) zavádí čtenáře do fiktivního světa, jemuž alespoň z hlediska vyprávěného příběhu dominují dvě říše, Kontinent a Saypur, provázané historicky se měnícím vztahem vládce a otroka. Po dlouhá staletí to byl Kontinent, kdo držel vůči svému konkurentu dominantní pozici. Díky přízni hned půltuctu Božstev, jimiž byla tato říše obdařena, ovládal Kontinent nejen své území, ale i zámořský Saypur. Je to právě přítomnost božských bytostí, která mezi oběma státy představuje hlavní rozdíl, Saypuřané bohy nemají a proto jsou coby méněcenná rasa odsouzeni k životu v poddanství a službě Kontinentálům. A je to konec bohů, který situaci absolutně změní, rebelie vedená legendárním válečníkem Kajem a jeho strašlivou zbraní, vynálezem přinášejícím Božstvům smrt. Po vítězství Kajova povstání se role zcela otočí, okupantem se stává Saypur a zavádí na Kontinentu přísně světský režim, tvrdě potírající jakoukoliv zmínku o Božstvech či padlé kontinentální nadvládě.

Román nás zavádí do doby po uplynutí několika generací od zmíněného převratu, Saypur drží Kontinent pevně v rukou a svou výkonnou moc soustředí do Bulikova, kdysi pyšné metropole mocné říše. Právě na půdě místní Univerzity je za nejasných okolností zavražděn jeden z předních představitelů vládnoucího aparátu, věhlasný historik Efrem Pangyui. Profesorův násilný skon je důvodem příjezdu saypurské zvláštní agentky (a shodou okolností jeho bývalé žačky) Shary Komaydové, drobné obrýlené dámy už spíše středního věku, která vyzbrojena falešným jménem a nepřirozeně silným sekretářem Sigrudem pátrá po vrahovi.

Z této výchozí situace se odvíjí dramatický příběh oděný do hávu fantasy moderního střihu, autor kombinuje detektivku se špionážním románem a nezapomene ani na decentně nahořklou romantickou linku, to vše v kulisách kvazistředověkého světa, odrážejícího částečným způsobem naši skutečnost. Kontinent zejména díky podobě osobních i místopisných jmen evokuje východoevropskou oblast, snědí a nevysocí Saypuřené pak mají svůj předobraz nejspíš v Indii, s tou ostatně vhodně rezonuje i v knize výrazně zastoupené téma kolonialismu. Hlavním kladem Bennettovy fikce je především důkladně propracovaný svět, který pro své hrdiny vytvořil. Pečlivě promyšlené reálie dávkuje s mistrovským citem, zejména zhruba první třetina románu je skutečně strhující.

Pozvolna se rozvíjející zápletka ani na chviličku nezačne nudit, čtenáře naopak zvědavost nutí hltat další a další stránky. Tajemství, která mu autor předestírá, se týkají jak podstaty fiktivního světa a jeho dějin, tak i osobní historie hlavních protagonistů, v první řadě Shary samotné. Postupné odkrývání skutečnosti v knize funguje na jedničku a výrazně pomáhá udržovat tempo celého románu. Podobně dobře autorovi slouží i třetí osoba přítomného času, ve které je většina knihy odvyprávěna. Tato metoda má jistě svá úskalí a k plnému zvládnutí vyžaduje značnou řemeslnou zručnost, jež v tomto případě naštěstí evidentně nechybí.

Robert Jackson Bennett (∗1984)

Bennett ve svém románu předkládá k zamyšlení hned několik zajímavých témat, tím nejnosnějším je otázka smrti bohů, respektive osudu lidí, jejichž bohové odešli nebo byli rovnou zlikvidováni. Tuto otázku demonstruje doslovně, každý z šestice Božstev se totiž nějakým způsobem zapsal do reality Bulikova, tvořícího v minulosti jakousi styčnou plochu jejich jinak poměrně přísně geograficky rozděleného vlivu. Jejich odchod je tak okamžitě patrný, během chvíle nazvané později Mžik mizí beze stopy celé stavby, ulice i další prvky městské architektury, v minulosti vzešlé z božského zásahu. Bulikov se proměňuje, minulost je vymazána nejen z městské mapy, ale i ze vzpomínek bulikovských obyvatel, na zmizelé upomínají jen nejrůznější fragmenty, z nichž nejpatrnější jsou opuštěné schody, po nichž je celý román pojmenován. Jde o točitá venkovní schodiště, vedoucí zejména ve staré čtvrti, jádru celého města, z jednotlivých staveb nesmyslně a bez ukončení do mnohapatrové výše. Představují náznak daleko vyšších, bohatých domů, které v Bulikově stávaly, než je Kajovo vítězství nad Božstvy odsoudilo k neexistenci.

Je to víra, která v románovém světě definuje skutečnost, nikoliv ti, jimž je určena. Jsou to ale právě Božstva, která si v okamžiku porážky lidskou víru berou s sebou a zanechávají tak v ulicích i myslích opuštěných věřících prázdná místa. Ani sama Božstva, jejichž částečného návratu se čtenář dočká a není tak náznaky v nakladatelské anotaci zklamán, ani tito zdánlivě všemocní tvorové však nedokáží přesně popsat sami sebe a uvědomit si, kým vlastně jsou. Rozhodující jsou představy těch, kteří je uctívají a dávají tak jejich jménům skutečný obsah. Nejednoznačný a oboustranný vztah mezi věřícím a objektem jeho víry představuje hlavní otázku, již se autor v textu věnuje a na kterou odmítá dát jasnou odpověď.

Zmiňovaný problém není ovšem zdaleka jediným nábojem románu, Bennett naopak těží z množství tematických rovin, které se mu podařilo do Města schodů zakomponovat a pozvednout tak svou práci nad úroveň obvyklou pro běžná fantasy díla. Spolu s autorem se tak můžeme například zamýšlet nad vztahy v trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří pravda, historie a historické bádání. V úvodu románu zavražděný historik Pangyui je tvrdošíjným hledačem historické skutečnosti, její poznání a následující objektivní zveřejnění považuje za svou samozřejmou povinnost. Oproti tomu Shara, vyšetřující jeho smrt, je v první řadě špionkou hájící zájmy své země, až poté historičkou.

Jelikož je celkem brzy zřejmé, že motiv historikovy vraždy je třeba hledat v jeho práci, musí Shara očekávaně čelit obtížným dilematům, zdaleka ne každý historický objev musí být pro Saypur příznivý. Logicky je tomu daleko častěji naopak, vždyť skutečný boj mezi vládcem a porobeným se odehrává právě na poli vzpomínek na minulost. Saypur potlačuje jakékoliv jejich projevy, pokouší se je vymýtit z používaného jazyka a tím i definitivně změnit výklad historické skutečnosti. V otázkách spolehlivosti paměti a vlivu použitého jazyka na interpretaci minulosti můžeme zaslechnout ozvěnu nedávno vydaného románu Icehenge od K. S. Robinsona, přestože Bennett pracuje s tímto tématem oproti zmíněné vědeckofantastické klasice přímočařejšími prostředky, dojem nemožnosti poznat pravdu o minulých událostech však zůstává podobný.

Přes výše naznačené otázky je důležité mít na paměti, že autor nikdy nepustil ze zřetele atraktivitu a přitažlivost svého díla. Píše především napínavou a čtenářsky vděčnou fantasy, intelektuálně podnětný obsah se snaží podávat v pečlivě vyváženém, zajímavém balení. Nelze se bohužel ubránit pocitu, že v některých momentech přece jen své balancování na hraně podbízivosti přehání a nedokáže trvale dostát vysoce nastavené laťce kvality. Jsou to hlavně některé vedlejší postavy, které jsou příliš ploché a v kontextu propracovaného prostředí příběhu proto i méně uvěřitelné. Ať už jde o Shařina pomocníka Sigruda nebo vojáckou guvernérku Mulageshovou, čtenář má občas pocit, že snad k Bennettovi zabloudili z nějakého jiného románu, a to i přes sympatickou snahu dokreslit jejich osobnosti postupně odtajňovanými vzpomínkami na minulost.

Další výtku lze směřovat ke kompozici celého díla, příběh zprvu rozjetý ve stylu detektivního pátrání se postupně překlápí směrem ke klasičtější fantasy, otazníky kolem historikovy vraždy ustupují do pozadí a uvolňují místo pro větší porci akčních scén, což může alespoň některým čtenářům přivodit drobnou rozmrzelost. Nelze tvrdit, že by druhá část románu byla slabší nebo hůře napsaná než ta úvodní, někdy se ovšem zdá, jako by sám autor neměl tak úplně jasno v tom, jak má konečná podoba příběhu vypadat.

Naznačené nedostatky ale v žádném případě nemohou zastínit fakt, že Město schodů je mimořádně vydařenou fantasy, po právu označovanou za jeden z vrcholů americké fantastické produkce loňského roku. Ač poměrně originální, jistě vychází z žánrového kontextu, inspiraci můžeme vidět třeba v knihách jako Sto tisíc království od N. K. Jemisinové (otázky kolem Božstev) nebo Město & město Chiny Miévilla (detektivní pátrání v prostředí paralelních měst). V žádném případě ovšem nejde o plagiátorské opisování, rozdílnost zmíněných děl naopak ukazuje, jak komplexní knihu lze od Bennetta a jeho bohaté fantazie očekávat.

Po Městu schodů mohou beze strachu sáhnout všichni příznivci fantasy, kteří v tomto žánru hledají víc než jen opakování mnohokrát prověřených schémat. Navíc se není třeba obávat ani neuzavřenosti naznačované skutečností, že autor v současné době píše další díl, ten začal vznikat až na základě úspěchu první knihy a půjde pouze o volné pokračování. Na stránkách Města schodů na čtenáře čeká kompletně uzavřený příběh, stačí jen využít vypravěčova pozvání a bez zaváhání jej následovat do spletitých ulic tajuplného Bulikova.