Ocenění

Michael Bronec: Vždy jsem chtěl žít dobrodružným životem…

Autor | Aktuality | Středa 13 listopadu 2013 7.45

Michael Bronec, majitel a zároveň i jediný zaměstnanec u nás velmi dobře známého a všemi oblíbeného žánrového nakladatelství Straky na vrbě, se jako jeden z mála nakladatelů věnuje nejen vydávání knih známých autorů, mezi které patří například Robert Fabian nebo ze zahraniční literatury Roger Zelazny, ale snaží se rovněž vyhledávat a vychovávat nové talenty a dát tak příležitost začínajícím autorům. Daří se mu to mimo jiné díky každoročně pořádané soutěži s názvem Žoldnéři fantasie (v minulosti známé jako O železnou rukavici lorda Trollslayera). Jedním z vrcholů těchto snah a práce nakladatelství obecně je nedávno vydaný sborník povídek českých autorů s názvem Legendy: Prokleté knihovny.

Co tě vůbec přivedlo k vydávání knih a předtím k fantastice jako takové?

Těžko říct. Mohl bych jmenovat jednotlivé knihy (Julese Vernea, Roberta A. Heinleina, Ludvíka Součka, J. R. R. Tolkiena, Rogera Zelaznyho), leč pravda je taková, že to byla prostě osudová přitažlivost. Texty, které neobsahovaly žádnou dávku fantastiky, mě prostě nezajímaly nebo mě zaujaly výrazně méně. (Takže kus Karla Maye jsem jako kluk absolvoval, ale Verne nad ním hladce zvítězil). Až do sametové revoluce měla fantastika nižší dostupnost, čímž ovšem byla zároveň víc přitažlivá…

Máš tušení, kolik toho už Straky na vrbě za svou existenci vydaly?

Poměrně přesně, protože musím dozadu do knih dělat tiráže a vést pořadí v edicích. Momentálně pracuju na 146. knize, přičemž ta vyjde v edici Česká fantastika (naše vlajková loď) pod číslem 97. Nějaký drobný bordel by se samozřejmě našel, občas jsme dotisk započítali, občas ne. Rámcově ta čísla ale sedí. Taky jsem nedávno spočetl, že jsme vydali už celkem přes 400 povídek…

Talentovaní autoři bývají často zbytečně zakřiknutí,

zatímco příliš ostré lokty nejednou projevují ti,

jejichž díla se nedají číst.

Máš nějaký odhad, kolik procent rukopisů, které ti autoři posílají, se dočká vydání? Jakých chyb se noví autoři nejčastěji dopouštějí?

Ta otázka je sporná. Pokud bychom počítali i rukopisy, co chodí do naší literární soutěže Žoldnéři fantasie, tak tam každoročně projde 60–70 prací a 9–10 z toho vyjde, což je poměrně slušný poměr. Jiné povídky beru jen na vyžádání do konkrétních tematických sborníků (nedávno vyšlé Prokleté knihovny, teď se pracuje na steampunkovém sborníku), ale ty si žádám jen od autorů, kteří už mají nějaké ostruhy. Románů jsem bez doporučení neznámým autorům vydal snad jen pár za celou naši éru. Jenže každý autor je zpočátku neznámý, od toho je právě literární soutěž, aby se prosadil. Co se týče chyb, tak talentovaní autoři bývají často zbytečně zakřiknutí, zatímco příliš ostré lokty nejednou projevují ti, jejichž díla se nedají číst. Vím, že to zní krutě, ale musím si vybírat, autorů je hodně a já učtu jen určitý počet stran za měsíc.

Legendy: Prokleté knihovny jsou prozatím největší knihou, kterou Straky na vrbě vydaly, jak se na něčem tak velkém, co vyžaduje spolupráci a dodržování termínů z více stran, pracovalo? Musel jsi autory hodně popohánět?

Upřímně řečeno: Je to peklo! A tím nemyslím přístup autorů. Sborník, který má 960 stránek, by měl dělat tým lidí. Z různých důvodů jsem na to sám; částečně finančních – čeští autoři zas tolik nenesou, takže bych nikoho dalšího nezaplatil – a jsem vlk samotář, asi už mám návyk štvát kořist sólo.* Takže posledních pár let mi rukama neustále kolovala záplava povídek. Nějaké jsem vracel k přepsání, nějaké neměl čas přečíst, mezitím se ty přepsané zase znovu vracely. Když dělám na větším projektu (poslední třeba překlad Pána světla), musím na měsíc dva všechno jiné pustit k vodě, pak se zas především chvíli starat o prodeje a účetnictví; no a uplyne skoro půl roku, člověk už zapomněl, co četl, co rozečetl, musí přečíst znova, občas tak stvoří dvě různé verze korektur. Myslím, že u Knihoven jsem měl dva velké kulminační body, kdy jsem nechal všeho jiného, pár dnů povídky rovnal, znovu je měsíc pročítal, dával si do kupy, co je která verze a co mi ještě který autor dluží. Někdy loni se mě Vlado Ríša začal potměšile ptát, zda ta kniha vůbec někdy vyjde, a já na něj vypálil termín – letošní září o CONiáši! Udělal jsem to trochu schválně, protože jsem cítil, že se k tomu závěrečnému finiši nějak nemůžu odhodlat. Taky jsem s Knihovnami strávil celé letošní jaro a léto. Termín byl konečně znám, tvrdě jsem z autorů vymáhal poslední (někdy první a poslední zároveň) verze jejich děl. Stejně to nakonec bylo o fous. Nebýt léto a všude kolem teplo, příjemně a spousta energie, asi to nezvládnu!

* Samozřejmě to není doslova pravda, spousta přátel mi pomáhá, často bez nároků na honorář. Přečtou text, vyjádří se k němu, autoři si svá díla čtou i navzájem. Nechci být samožerský, jde jen o to, že člověk celý ten projekt shora spíná a tlačí dopředu…

Fabian se prodává dobře a jeho knihy mi umožňují

experimentovat s díly nováčků.

A jaký je zatím úspěch Prokletých knihoven ve srovnání s Draky? Plánuješ do budoucna pokračování této řady?

Kniha je venku nějakých šest týdnů a Draci tři roky a šest týdnů, takže to nedokážu porovnat. Zatím jsou dobré ohlasy, ale prubířským kamenem budou Vánoce a výsledky po nich. Knihovny byly výrobně hodně nákladné, ještě bude trvat, než se finančně zahojím. Nicméně prognózy jsou příznivé! Z té sáhodlouhé odpovědi na předchozí otázku myslím vysvítá, že další velký projekt zatím neplánuju. Počkám do jara, uvidíme. Zatím chci dělat menší knihy jednotlivých autorů. Projekt jako Knihovny je strašlivá darda! Ale bylo by hezké mít časem na poličce dalšího bumbrlíčka; hmmm…

Na čem pracuješ v současnosti?

Zrovna píšu sáhodlouhé odpovědi pro jeden rozhovor… Jinak tu mám rozdělaný Kočas 2013 s povídkami na Parcon. Musím ho do konce týdne dodělat, aby šel do tiskárny, páč Parcon je za dveřmi. Čtu Dies irae od Roberta Fabiana, je to už tuším třetí verze, jsem za polovinou a zatím dobré. Podle autora bude ale klíčový konec a jeho srozumitelnost pro čtenáře, tak jsem zvědav! Fabian se prodává dobře a jeho knihy mi umožňují experimentovat s díly nováčků. Bez takové jisté základny bych na to brzy přestal mít zdroje. Dále v pořadí tu mám už asi třetí verzi Svitků z Londýnského mostu od Jany Šouflové, takové lehce humorné a lehce morbidní historicko-fantastické detektivky, a třetí díl ságy z Dračího světa od Jany Rečkové. Oboje bych chtěl přečíst ještě v tomhle měsíci a vrátit k dobroušení, aby to mohlo v prvním čtvrtletí vyjít…

Obecně bych ale chtěl dotáhnout vlastní knihu. Jmenuje se Aréna: Tři kapitáni a píšu ji už osmý rok. Má teď asi 1.200.000 znaků, i když nemůžu vyloučit krácení. Dopisuju druhou část ze tří (ta třetí by měla být kratší) a neuvěřitelně mě vytáčí, že jsem na to zase měsíc nesáhl. Jenže ty autorské projekty mají přednost. Nejspíš si zase udělám čas na psaní někdy v zimě, což je zvláštní, protože jsem vyloženě letní tvor, ale tohle krátké léto holt pohltily Knihovny. Kamarádi se mi pošklebují, že na tom konečně zkrachuju; třeba jo, netuším, jaký jsem sám autor, zpětná vazba tady moc nefunguje, ale rád bych ten text dostal ke čtenářům!

Soutěže se mění jako lidé;

zřejmě nemusí stárnout, ale rozhodně zrcadlí dobu.

Jako jeden z mála žánrových nakladatelů se věnuješ objevování nových talentů, co tě přimělo pustit se do něčeho tak nebezpečného?

Já vím, je to pitomost. Asi jsem vždycky toužil žít dobrodružným životem, a takhle si to kompenzuju. Na přelomu roku 2000 se to jevilo hlavně jako koníček. Tehdy byla živná půda připravená, spousta mladých, nadšených tvůrců i spousta zvědavých čtenářů. Dneska je zase výzva zkusit se udržet i navzdory silnému protivětru.

Už patnáct let pořádáš literární soutěže, momentálně s názvem Žoldnéři fantasie. Mění se během těch let nějak významně kvalita a počet zaslaných prací?

Určitě. Jenže to je na samostatný článek a spíš literární studii. Ve starých Drakobijcích jsem si ještě hrál na literárního vědce sám a dozadu vždy sepsal nějaký rozbor. Jenže to bylo každý rok delší a spletitější, a když jsem soutěži i sborníku dával nový kabát, s nadšením jsem to opustil (už proto, že kritikou jsem obvykle nějaké autory uvnitř sborníku naštval a pak taky přesvědčil čtenáře, který by si třeba ničeho nevšiml, že uvnitř Drakobijců nejsou zas tak skvělé povídky. Soutěže se mění jako lidé; zřejmě nemusí stárnout, ale rozhodně zrcadlí dobu. Je to spletité…

Jsem staromilec a mrzí mě,

že mladou generaci už Tolkien příliš nebere.

Máš vůbec nějaký volný čas? A pokud ano, jak ho nejraději trávíš?

Zrovna teď pociťuju, že bych potřeboval na čas vypnout, ale spíš si to dovolím až těsně před Vánoci. Jsem totiž jako Superman! A u něj jeho tvůrci před časem vymysleli, že je vlastně na sluneční pohon (netuším, zda u toho stále ještě setrvávají). Snažím se relaxovat pohybem. Když je krásný den, vyjedu na horském kole, ujedu třeba 100 km a přivezu si pár turistických známek z míst, kde jsem ještě nebyl (a obvykle si je nemám čas pořádně prohlédnout). Rád šermuju, dělám teď mistra válečníka na Zlenicích a hodně si to užívám. Jako taková meditativní věc mi slouží pěší výlety, ale mám raději teplo a světlo, pozdní podzim je pro ně kapku nevhodný, to pak víc navštěvuju krčmy a kolem pasu mi zvolna roste záchranný pás.

Který příběh tě v životě oslovil nejvíce?

Těžko hodnotit. Můj život se zpočátku docela dlouho jevil jako nuda, ale když sumarizuju těch posledních patnáct let, tak možná vlastní… Jinak Tolkienova trilogie Hobit – Pán prstenů – Silmarillion. Jsem staromilec a mrzí mě, že mladou generaci už Tolkien příliš nebere.

A existuje nějaká otázka, na kterou jsi vždycky chtěl, aby se tě lidé zeptali, a oni to nikdy neudělali?

Jednou jsem seděl po bitvě v noci u ohně, už to bude nějaký pátek; kolovala tam medovina a jedna dívka po mně stále tak spíš nápadně pokukovala. Jevila se sice poněkud mladší, ale to se jeví většina mých spolubojovníků tak jako tak. Takže ona pokukovala po mně, já po ní, ona zas po mně; já si říkám, proboha, takové mládě bych přece neměl ani zkoušet balit, no ale jsme na fantasy bitvě, oheň a medovina a tak… nakonec jsme se tedy osmělili skoro zároveň, sešli se kus od ohně a ona povídá: Prosím tě, promiň, ale my jsme se se ségrou dohadovaly, jestli jsi nebo nejsi starší než náš táta. Kolik ti je vlastně let? Od té doby si na podobné otázky dávám pozor!

2 040 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.