Ocenění

Modrý měsíc Laurell K. Hamiltonové na obzoru

Autor Martin Šust | Aktuality | Středa 18 Květen 2011 16.30

Román Modrý měsíc od Laurell K. Hamiltonové je osmým svazkem série romantických fantasy s Anitou Blakeovou v hlavní roli, ovšem prvním svazkem vydaným pod hlavičkou nakladatelství Epocha a nedávno založené edice Fantastická epocha. Netřeba se bát změny formátu či snad grafické úpravy, neinformovaný čtenář těžko postihne nějakou změnu. Pokud byste snad byli v rámci slavné a úspěšné upírské série nováčky, pak vězte, že se odehrává ve fiktivním světě, ne nepodobném našemu. Jediným rozdílem je, že v St. Louis kromě obyčejných lidí žijí také upíři, vlkodlaci a jiné nadpřirozené bytosti. Anitinou hlavní profesí je oživování mrtvých a současně se živí jako popravčí upírů. Téměř detektivní příběhy jsou skrz naskrz protkány erotikou a vztahovými peripetiemi, které hlavní hrdinka prožívá s upířím vládcem města Jean-Claudem, vlkodlačím králem Richardem a mnohými dalšími.

Laurell K. Hamiltonová: Modrý měsíc

brožovaná, překlad Pavel Toman, obálka Alžběta Trojanová, 416 stran, 299 Kč, vychází 19. 5. 2011

Na bývalého snoubence se dá jen těžko zapomenout. Když Anitě Blakeové ve tři ráno zazvoní telefon, chvíli si myslí, že je to on. Není. Je to jeho bratr a nepřináší dobré zprávy. Jak se zdá, bývalá láska Anitina života se nechala zavřít do vězení za pokus o znásilnění.

Od doby, kdy se Anita Blakeová živí jako expert na nadpřirozené jevy, je schopna uvěřit téměř čemukoli. Ale Richard, i když je netvorem, by nikdy neublížil ženě. A tak se Anita ocitá v divočině Tennessee, protože ho chce zachránit. Má jen několik dní na to, aby zjistila, kdo a proč to na něj navlékl. Brzy nastane úplněk, a pokud bude Anitina vlkodlačí láska tou dobou ještě za mřížemi, bude čelit něčemu mnohem horšímu, než jsou lidské soudy…

Ukázka z románu Modrý měsíc:

„Kdo ti říkal, že sem máš jet, Anito? Kdo mě neposlechl?“ V místnosti zabrněla první vlna vzedmuté energie. Někdy byste skoro zapomněli, čím je Richard doopravdy. Skrývá to líp než kterýkoli jiný lykantrop, s nímž jsem se setkala. Rychle jsem mrkla na Belisaria. Vypadalo to, že si ničeho nevšiml. Výborně, necítí to. Ale já ano. Jeho energie mi stoupala po těle jako vlahý vítr.

„Nikdo tvůj příkaz neporušil, Richarde.“

„Někdo ti to řekl.“ Dlaněmi svíral mříže, jako by je chtěl vyleštit. Dobře jsem věděla, že by je dokázal vytrhnout z podlahy. Kdyby se mu chtělo, byl by schopen prorazit díru do stěny za sebou. Zůstává tu v kleci jenom proto, že nechce ven jít příliš okatě a připravit se tak o své krytí. Učitel přírodopisu s jemnými způsoby nemůže ohýbat ocelové mříže.

Naklonila jsem se těsně k mřížím a ztišila hlas. Jeho nadpřirozená energie mi horce sálala po těle. „Vážně to chceš probírat teď, před cizím člověkem?“

Richard se nahnul dopředu natolik, že čelo přitiskl na mříže. „Je to můj právník. Neměl by to vědět?“

Přiblížila jsem se, až jsem se ho skrz mříže skoro dotýkala. Moc ráda bych se ho dotýkala. Připadalo mi, že takhle není skutečný. „Ty jsi tu jako malé dítě ztracené v hlubokém lese.“

„Ještě nikdy jsem nebyl zatčený,“ přikývl.

„No jo, to vždycky bylo na mně.“

Skoro se usmál. Energie trochu opadla. Jeho netvor se za dokonalou kamufláží odplížil kousek stranou.

Sáhla jsem na chladné železné pruty a položila ruku těsně pod jeho. „Vsadila bych se, že takhle jednou přijdeš navštívit ty mě, a ne naopak.“

Napůl úst se usmál. „Jo, a upeču ti koláč s pilníkem uvnitř.“

Taky jsem se usmála. „Ty nepotřebuješ pilník, Richarde.“ Sjela jsem rukou na jeho. Jemně jsem stiskla prsty. „Ty potřebuješ dobrého advokáta a toho jsem ti přivedla.“

Ustoupil od mříží. „K čemu bych ho potřeboval, když jsem nevinný?“

Odpověděl mu Belisarius. „Byl jste obviněný ze znásilnění. Synku, jestli se nám nepodaří její verzi zpochybnit, čeká vás dva až pět let. Když budete mít štěstí. Ve složce jsou fotky. Byla pořádně zmlácená. A je to hezká blondýnka. Přijde k soudu oblečená jako vaše oblíbená učitelka z šesté třídy. Jako ta, kterou jste miloval a co voněla mýdlem Ivory.“ Vstal, vykročil k nám a cestou nepřestával mluvit. „Ostříháme vám vlasy…“

„Ostříhat mu vlasy?“ vykřikla jsem.

Belisarius se na mě zamračil. „Ostříháme vám vlasy a pěkně vás oblékneme. Pomůže nám, že jste hezký a běloch, ale pořád působíte jako velký silný chlap.“ Zavrtěl hlavou. „Nejde o to, abychom prokázali vaši nevinu, pane Zeemane. Dokážeme, že je vším vinna slečna Schafferová.“

Richard se zamračil. „Jak to myslíte?“

„Musíme zařídit, že bude vypadat jako nevěstka babylónská. Ale nejdřív podám žádost o minimální kauci vzhledem k tomu, že jde o první přestupek. Sakra, vy jste nedostal ani pokutu za špatné parkování. Zaručím se za vás.“

„Jak dlouho to bude trvat?“ zajímala jsem se.

Belisarius se na mě podíval skoro až moc přísně. „Je tu nějaký termín, kterého si nejsem vědom?“

S Richardem jsme se na sebe podívali, jako bychom na jeho otázku čekali. Pak on řekl: „Ano,“ a já odpověděla: „Ne.“

„Tak jak to je mládeži, ano, nebo ne? Není tu něco, o čem bych měl vědět?“

Richard na mě pohlédl a pak prohlásil: „Ne, asi ne.“

Belisariovi se to nelíbilo, ale nechal to tak. „Fajn. Budu věřit vašemu slovu, ale jestli se tahle informace, co o ní nepotřebuju nic vědět, někde vynoří a kousne mě do zadku, nebudu z toho mít radost.“

„To se nestane,“ ujišťovala jsem ho.

Zavrtěl hlavou. „Pokud k tomu dojde, klidně v tom pana Zeemana nechám. Budete si hledat nového právníka dřív, než stačíte vyslovit káznice.“

„Já nic špatného neudělal,“ stěžoval si Richard. „Jak je možné, že se něco takového děje?“

„Proč by tě ale obviňovala ze znásilnění?“ zajímala jsem se.

„Někdo to udělal,“ řekl Belisarius. „Když ne vy, tak kdo?“

Richard zavrtěl hlavou. „Betty chodí se spoustou mužů. Já sám vím aspoň o třech dalších.“

„Budeme potřebovat jejich jména.“

„K čemu?“ zeptal se.

„Synku, pokud se se mnou budete hádat o každém dalším kroku, nemůže to fungovat.“

„Jenom do toho nechci zatahovat nikoho dalšího.“

„Richarde,“ ozvala jsem se, „ty jsi tu v průšvihu. Tak nech Carla, ať dělá svou práci.“

Richard se na mě podíval. „Ty jsi všeho nechala a jela mě zachraňovat, že jo?“

Usmála jsem se. „V podstatě jo.“

Zavrtěl hlavou. „A jak se to líbilo Jean-Claudeovi?“

Odvrátila jsem oči a vyhýbala se jeho pohledu. „Nadšený z toho nebyl, ale byl by rád, kdybys byl venku.“

„To si myslím.“

„Koukněte, mládeži, nemáme času nazbyt. Pokud nedokážete zvládnout svoje osobní problémy, pak by možná Anita měla odejít.“

Přikývla jsem. „Souhlasím. Budeš mu muset říct všechny podrobnosti o slečně Schafferové, a to já nechci poslouchat. A ty mu o ní musíš prozradit všechno.“

„Ty žárlíš?“ zeptal se Richard.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Moc ráda bych řekla, že ne, ale on by poznal, že lžu. Byla jsem v pohodě, dokud neřekl tu poznámku, že Betty je jeho holka na tvrdý sex. To mě naštvalo. „Nemám nejmenší právo na tebe žárlit, Richarde.“

„Ale stejně žárlíš, je to tak?“ naléhal. Pozorně přitom sledoval mou tvář.

Musela jsem se nutit, abych se mu podívala do očí. Nejradši bych celou hlavu někam schovala. A nedokázala jsem ovládnout červeň, která se mi hrnula do tváří. „Jo, žárlím. Spokojený?“

Přikývl. „Jo.“

„Vypadnu odsud.“ Do Belisariova notesu jsem napsala telefon do své chaty a zmáčkla bzučák, abych se dostala ven.

„Jsem rád, že jsi přijela, Anito,“ řekl Richard.

Zůstala jsem obrácená ke dveřím a doufala, že si Maiden pospíší. „Byla bych ráda, kdybych mohla říct to samé, Richarde.“

Dveře se otevřely a já utekla.

113 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.