Opravdu vyhynuly všechny boční linie rodu Homo už v dávných dobách? A co příbuzní ze skupiny lidoopů, neskrývají se neznámé druhy ve vysokých horách, rozsáhlých lesích severní části polokoule nebo na pralesních ostrovech? V minulém díle jsme si udělali velice stručný přehled tajemných zvířat, která se stala náměty fantastické literatury a filmu, dnes se podíváme o něco blíž k člověku. Od dob, kdy se prosadila evoluční teorie, bouřila se proti takovým nebezpečným nápadům konzervativní část věřící společnosti, pro níž byla představa o příbuzenství se zvířaty nepřijatelná. Přestože se křesťanští vědci snaží sloučit oba pohledy na původ člověka a vývoj Země do propracovaných teorií, fascinující podoba lidí a lidoopů budí někde stále rozpaky a rozpačité drbání na hlavě.

Zakladatel moderního hororu E. A. Poe zakomponoval motiv nápodoby člověka a učení primátů do povídky Vraždy v ulici Morgue vydané roku 1841. Nejen, že je považována za první detektivní příběh, ale jde také o jedno z raných zobrazení lidoopa v beletrii. Poe vycházel ještě zcela ze soudobých poznatků o existujícím zvířeti, vymyšlené kmeny „opičích lidí“ se objevily až později, jako například ve Ztraceném světě A. C. Doyla nebo v sérii knih o Tarzanovi. V Tarzanovi z rodu opic z roku 1912 je zmíněn vědě neznámý kmen lidoopů Mangani, jehož členové se malého chlapce ujali a vychovali ho a kteří dokonce používali svůj vlastní primitivní jazyk. Zfilmované dobrodružství Tarzana se dostalo na plátna kin poprvé v roce 1918, tj. v letech, kdy je zaplavila módní vlna příběhů z džungle, ve kterých vystupovala divoká zvěř včetně opic, zde je nahradili herci v neumělých kostýmech.

Když slavný animátor Willis O’Brian a režisér Merian C. Cooper připravovali film o „osmém divu světa“, King Kongovi, nějaký čas strávili dohadováním, zda má být spíš podobný člověku, anebo opici. Kompromisem byla vnější podoba, která nejvíce připomíná gorilu. Uctívaný vládce Ostrova lebek, který byl zavlečen do New Yorku a jehož nešťastný osud zpečetila náklonnost k půvabné dívce, se stal nejslavnějším hrdinou studia RKO Pictures a časem i americkou kulturní ikonou.

Jedním z tématicky nejdůležitějších příběhů o vztahu lidí a opic a možnostech evoluce je Planeta opic, nejen kniha, která vyšla roku 1963, ale zejména filmové zpracování, jež vzniklo o pět let později a dnes je přece jen známější než původní předloha. Celá série snímků (poslední vznikl v letošním roce pod názvem Zrození Planety opic) pak dál rozvíjí myšlenku, dle které budou v budoucnosti Zemi ovládat opice a lidé devalvují na zvířecí úroveň a ztratí dokonce schopnost používat jazyk, což je jeden z prvků, který odlišuje člověka od ostatních obyvatel planety. Většina opic razantně odmítá teorii o vyhynulé inteligentní lidské rase a hrdinové se těžko ohrazují proti osudu druhořadých zvířat. Věda se tu střetává s tradiční vírou a konzervativní společností, jako v zrcadlovém obraze naší současnosti.

Na závěr připojíme jen malou odbočku. V 50. letech, kdy se to v amerických filmech hemžilo přerostlými monstry a radioaktivními obludami, vzal režisér Jacka Arnolda skupinu fiktivních vědců a postavil před ně zásadní úkol – dobrat se pravdy. A k tomu jim přihodil podivnou ruku, která měla mezi prsty plovací blány. Arnolda k filmu o ztraceném vývojovém článku mezi suchozemci a rybami prý inspirovaly pověry jihoamerických indiánů o rybích lidech žijících v Amazonii. Creature from the Black Lagoon (Netvor z Černé laguny) z roku 1954 rozehrává klasický hororový scénář trošku jinak. Vetřelcem tu není příšera, ale lidé, kteří mají pocit, že můžou vlézt, kam se jim zachce. Původnímu obyvateli pak nezbývá, než se pokusit ubránit svůj domov, což rozhodlo i o tom, komu divák držel v kině palce. Člověk to nebyl.