Ocenění

Nalezenci černého románu: Honza Vojtíšek

Autor | Aktuality | Čtvrtek 1 Listopad 2018 20.35

Vítejte u třetího dílu seriálu, který přináší zprávy z oblasti domácího literárního hororu. Mnozí tvrdí, že žánr hrůzy je v rámci fantastiky jakýmsi opomíjeným bratříčkem, další k tomu ještě přidávají, že u nás moc nevychází, když už, tak jen ten překladový. Osobně si nemyslím, že situace je až tak strašidelná, jak se mnohým zdá, nicméně je jasné, že k ideálnímu stavu má rovněž daleko. Jednodušší je samozřejmě nad stavem věcí lkát, ale přijde mi, že bude lepší s tím něco udělat. Tak se zrodila idea Nalezenců černého románu, série článků, v nichž bude nejprve formou krátké recenze představeno dílo, které v poslední době vzešlo z temné líhně, přiložen medailonek autora a na závěr bude položeno i několik otázek. Dámy a pánové, fanoušci literárního hororu, jako třetí bude z komnaty strachu a hrůzy na denní světlo, které nemusí každému dělat dobře, vynesen Honza Vojtíšek se svou spoluautorskou povídkovou sbírkou Sešívance (2018).

H-VOJTÍŠEK_sešívance_kniha-design_přední_bez-spadavky_PDF

Frankenstein ze srdce Evropy

Ten, kdo se alespoň trochu zajímá o dění na scéně domácího literárního hororu, by měl už jméno autora, o kterém je nyní řeč, znát. Spisovatel, šéfredaktor elektronického čtvrtletníku Howard, spoluorganizátor HorrorConu a v neposlední řadě také neúnavný propagátor hororového dění v našich luzích. A také člověk hýřící nápady, jejichž realizace je někdy skokem střemhlav proti železobetonové zdi. Takto je tomu například i u aktuální povídkové sbírky, kdy se jednotlivé její části rozhodl napsat vždy ve spolupráci s jiným autorem. Vpravdě výborný nápad, ale pokud se zamyslíte nad samotnou realizací… Nakonec se však dílo povedlo a vzniklo něco, co z ideového hlediska může jen málokde hledat konkurenci. Na obsahu se podíleli nejen tuzemští spisovatelé, ale také autoři ze sousedního Slovenska a Polska. Každá z jedenácti povídek má, až na závěrečnou výjimku (tu napsal Honza Vojtíšek sám), jiného spoluautora, v jednom případě dokonce spisovatelskou dvojici, a najdeme i jeden komiks, o jehož výtvarnou stránku se postaral slovenský výtvarník Dávid Marcin, který je rovněž autorem obálky. Přítomny jsou také medailonky autorů a část, kde Honza Vojtíšek vysvětluje původní ideu projektu i způsob tvorby a vznik jednotlivých kusů Sešívanců.

Nejsem si jist, zda je obálka něčím, co potencionálního fanouška na první pohled zaujme, i když je řekněme odpudivě zajímavá. O mnoho hůř z toho ve výsledku vyjde zmíněný komiks, a to ne tolik z obsahové stránky, ale především z té vydavatelsko-technické, neboť při formátu knihy působí předimenzovaně a texty jsou titěrné. Tím ale výčet negativ končí, neboť co se týče samotných povídek, je to spíše otázka osobního vkusu a toho, jaké preferujete jednotlivé hororové subžánry, protože kniha je v tomto ohledu celkem pestrá. Ale nedá se říct, že by některá část Sešívanců byla vyloženě slabá nebo to této pestré palety nezapadala. Příjemné je naopak to, že zde nalezneme mnoho vypravěčských postupů i autorských stylů, přitom kniha jako celek nepůsobí roztříštěně. Osobně mě nejvíce oslovily povídky Funeral Blues, kterou spoluvytvořil ostřílený domácí autor Svatopluk Doseděl, a O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček vytvořená v tandemu s polským spisovatelem Łukaszem Radeckim.

Pokud by ale Honza Vojtíšek měl za něco v souvislosti s touto knihou dostat pamětní plaketu, určitě by to mělo být za v českých poměrech neotřelý nápad a vytrvalost. O tom, jaké podobně pojaté projekty v rámci literárního hororu kdy vznikly, se více dozvíte v předmluvě Milana Žáčka a nejen z ní vám musí dojít, že tahle kniha je vlastně něčím, co bude ve světě jen stěží hledat obdoby. A na jeho duchovního otce bychom měli být vlastně pyšní, že tohle sešívancového Netvora sestavil právě v srdci Evropy. Dnes si závěrem neodpustím poněkud rýpavou řečnickou otázku: Kolik myslíte, že z literárních vědců, kritiků, recenzentů apod. si při pravidelném bilancování na konci roku vzpomene na tuhle formou unikátní knihu při sestavování nejrůznějších žebříčků a při udílení cen?

Honza-Vojtisek

Honza Vojtíšek (1978)

Narodil se ve Slezsku, víc než půlku života však žije v Jižních Čechách, které si zamiloval. Milovník papírových knih, hororu, asijské ženské krásy, kozaček, japonských kapel a dobrého jídla. Vydavatel elektronického hororového čtvrtletníku Howard, spoluorganizátor HorrorConu, editor hororových antologií. Vydal tři povídkové sbírky: Z druhé strany (2013), Útočiště (2014) a Sešívance (2018). Povídkami přispěl do více než deseti antologií v Česku, Polsku a na Slovensku (Na hroby, Poslední polibek, Sto hororů ve sto slovech, Zombie apokalypsa, Gorefikacje 2.2, Słowiańskie koszmary, Ve špatný čas na špatném místě, Koleje smrti atd.). Finalista slovenské soutěže Cena Béla 2016. Podle jeho scénářů vzniklo osm hororových komiksů, jeho povídky inspirovaly vznik tří krátkometrážních hororových filmů.

Z tvého textu v závěru knihy je jasné, proč ses rozhodl pro společnou povídkovou formu s jinými autory a jak jsi vůbec k tomuto nápadu došel, ale napadlo tě, jak to vlastně bude v praxi náročné? Jak se v tomto ohledu rozešla tvá představa s realitou a našli se i autoři, kteří tvou výzvu nepřijali nebo jste společnou povídku nedokončili?

O tom jsem vlastně ani nepřemýšlel, protože jsem vůbec neměl představu, jak to bude probíhat a do čeho přesně to vůbec jdu. Ty povídky zpočátku vznikaly postupně. První povídka do knihy byla napsána ještě před nějakou myšlenkou na celou knihu. A možná díky ní a díky tomu, že to proběhlo v klidu a pohodě, mě to nakoplo na další povídku a myšlenku na celou knihu. Já chtěl vyzkoušet, jaké to bude, zda to bude jednoduché nebo náročné jsem si říkal, že zjistím až při tom. Pořád si myslím, že to mohlo dopadnout mnohem hůř a mohlo to být komplikovanější. Ta kniha vznikala dlouho, ale obecně řečeno relativně v poklidu a pohodě. Nějaké problémy se objevily vlastně až ke konci. Což je možná dobře, protože by mě to jinak asi i odradilo. Teď už bych si dovedl představit, kolik větších komplikací a problémů mohlo nastat. Mou nabídku na napsání společné povídky odmítli dva autoři ze všech oslovených. Jeden z časových důvodů, protože toho měl rozepsaného hodně a paradoxně jednou z těch věcí byl společně psaný román. Druhému se tato forma nezamlouvala a také měl něco rozdělaného. Do knihy se nedostala jedna povídka, kterou jsem ukončil poté, co problémy při její tvorbě narostly do pro mě v tu chvíli neřešitelných problémů (spoluautorka to, dle svých slov, samozřejmě, vidí jinak). Dost mě to mrzí, protože to byl hodně zajímavý námět a možná by to byla jedna z nejlepších povídek z knihy. Ono bychom ji asi jednou dopsali, ale už tam dost tlačil čas, byla to jedna z posledních povídek, které se do knihy psaly. Naštěstí jsme to (hlavně spíše já) rozdýchali a se spoluautorkou jsme pořád v kontaktu. Je třeba říct, že co vím, tak kromě dvou autorů, respektive autora a autorské dvojice (a vlastně i kreslíře komiksu), to bylo pro ostatní spoluautory a spoluautorky poprvé, co něco psali společně.

Zkus popsat co nejvýstižněji, jaký vidíš rozdíl v psaní sám za sebe a společně s někým jiným? A překvapil tě třeba někdo ze spoluautorů ve smyslu, že sis ho vybral, protože jste si lidsky i autorsky blízcí, a realita vedla ke svárům? Může být autorské ego mnohem větší než to lidské?

Při psaní sólo ti do toho nikdo nekecá, nemění tvé nápady a představy a nevyškrtává tvé scény. Autorské ego je hrozná svině, alespoň to mé. Mnohem zákeřnější než lidské. Ano, překvapil. Kristina Haidingerová je hrozně příjemná a skvělá autorka, s níž si v mnoha věcech hodně notujeme. Spolupráce se bála, já ji uklidňoval, že to je všechno v pohodě. A pak to mezi námi vybuchlo, dokonce jsme po sobě křičeli v telefonu, a dodnes si Kristiny hrozně moc vážím za to, že tu povídku se mnou vůbec dopsala. Ona tyhle komentáře má tendence vztahovat na sebe, jako že to padá hlavně na ni, ale se mnou není vůbec jednoduché spolupracovat. Vůbec ne. Jak se zabejčím, i premenstruační syndrom se krčí v koutě.

Poprvé sis nevydal povídkovou sbírku sám, resp. u Nové formy, která autorům vydává knížky „na klíč“, ale spolupracoval jsi s nakladatelstvím Golden Dog Martina Štefka, jak moc a v čem je to rozdílná zkušenost? A vidíš rozdíl mezi Martinem Štefkem, přítelem a spoluautorem, a Martinem Štefkem, vydavatelem? Je to kromě společného psaní také další možnost, jak se třeba rozkmotřit?

Nezávisle na Golden Dog jsou Sešívance mou první knihou, která má profesionální korektury, což je doufám vidět. Jinak rozdíl je hlavně v tom, že nemusíš tolik věcí zařizovat sám, dostaneš další pohled, třeba i zkušený. Já hlavně vidím, jak píšu v doslovu knihy, rozdíl mezi Martinem jako člověkem a Martinem jako autorem. Občas mi přijdou jako dva rozdílní lidé. Mezi přítelem a spoluautorem moc rozdíl nevnímám, naše společná povídka patří z knihy k těm, které vznikaly naprosto bezproblémově. Martin je hrozně fajn člověk, pohodový, klidný, mírný. Tam, kde já už bych druhému vztekle dupal po jeho sbírce porcelánových figurek, on prostě v klidu řekne: „Já to vidím takhle.“ Naše společné psaní, vlastně jakákoliv naše spolupráce, vždy dosud probíhala naprosto bez problémů a v úplném poklidu. Zrovna nedávno jsme se o tom trochu bavili a já si ani neumím představit, co by Martin musel udělat, aby mě naštval nebo donutil se rozkmotřit. A vztahuje se to na něj i jako na nakladatele, i když tam ten rozdíl trochu je, mám k Martinovi obrovský respekt, ale k Martinovi jako nakladateli je trochu jiný. Sešívancům hodně pomohl. Nejen spoluautorsky, ale i vydavatelsky.

Jaké jsou zatím ohlasy na Sešívance a jak je ty sám zpětně hodnotíš? Šel bys do takového projektu znova? Myslíš, že díky formě s mnoha spoluautory, kterou jsi pro knížku zvolil, vzniklo něco výjimečného, co široko daleko nemá moc obdoby?

Ohlasy jsou zatím povětšinou pozitivní. Alespoň je tak vnímám. Nějaká kritika se objevuje spíše ohledně detailů, některá je konstruktivní, některá vychází z odlišného pohledu na věc. Doslov mohl být kratší, já tyhle dovětky moc rád nemám, ale tady jsem cítil, že si je povídky a kniha jako taková zaslouží. Umístění komiksu nebyl z technického hlediska asi šťastný nápad, tam ten formát knihy byl hodně v jeho neprospěch. Mrzí mě ta nedopsaná povídka. Jinak jsem s knihou spokojený. Říkal jsem si, že do podobné knihy bych už asi nešel, minimálně hodně dlouho. Ale nedávno mě k mému překvapení napadlo, že kdyby k tomu dojít mělo, měl bych autory a autorky, které bych oslovoval a kdyby souhlasili a napsali to, na další knihu by to dalo. Upřímně a bez nějakého plácání se po ramenou si myslím, že Sešívance jsou na naše poměry něčím minimálně neobvyklým. Něco podobného tady asi dosud nevyšlo. I to byl jeden z důvodů, proč jsem do toho šel. Rád objevuji nové cesty a způsoby.

V závěru Sešívanců píšeš o tom, že s některými autory jsi v tomto ohledu navázal spolupráci, takže na jaké výsledky tandemového psaní se můžeme v budoucnu těšit? A na čem pracuješ sám za sebe? Zatím se navenek profiluješ jako povídkář, máš v plánu nějaký román nebo novelu? A kde bereš energii na všechny své aktivity?

Aktuálně píšeme společný román s Ivanem Kučerou, spoluautorem povídky „Mrtví klauni nepijí“. Jde o hororový příběh odehrávající se na Slovensku koncem 13. století. A v Polsku jsme dostali nabídku na vydání společné povídkové knihy s Łukaszem Radeckým. Jakože k naší společné povídce ze Sešívanců, „O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček“, dopíšeme ještě čtyři další. Nerad bych předjímal nebo předbíhal, ale vypadá to, že by mi, asi příští rok, mohl vyjít můj první román. Napsaný už nějaký pátek je. Aktuálně sám za sebe jsem začal pracovat na dalším románu, který je zase něco jiného a pro mě nového. Není to horor. Je to… Já nevím, jak to popsat… Erotika je slabý výraz, porno asi silný. Něco mezi tím. A ano, povídky jako formu miluju, byla doba, kdy jsem si nedokázal představit, že bych napsal něco delšího. Teď už si to představit umím, ale povídky budu psát pořád. Baví mě. Energii beru právě v samotných těch aktivitách. Ty mě nabíjí a táhnou dál.

Nalezenci černého románu: 

Jan Pavlas ♦ Václav Votruba

407 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.