Ocenění

Nejtemnější cesta, kterou nelze neprojít (recenze)

Autor Boris Hokr | Aktuality | Čtvrtek 24 Květen 2012 7.40

Nejtemnější cesta je jednou z knih, které jsem vzpomínal ve svém výročním přehledu za rok 2011. Zmínil jsem tehdy, že kniha rozhodně není pro každého – především ne pro ty, kteří chtějí pouhou oddechovou zábavu. Nyní je načase si pořádně vysvětlit, pro koho tedy Kay píše a proč jej mnozí (včetně mé maličkosti) považují za jednoho z největších spisovatelů současnosti (ne, skutečně mi nevypadlo slůvko „fantastiky“ – a i k tomu se dostaneme…).

Historie jako alegorie lidského osudu

Kay je dnes znám především jako autor propracových kvazihistorických fantasy románů. Od počátku devadesátých let se ve svých knihách věnoval pečlivě vybraným epochám našich dějin a na základě jejich podrobného studia vždy vystavěl hluboce lidský příběh. Italská renesance, trubadůrská Francie, k rekonkvistě se nadechující Pyrenejský poloostrov nebo Byzanc císaře Justiniána… To mluvím pouze o některých zdrojích inspirace.

Je přitom důležité pochopit, že Kay nechápe historickou fantasy jako fantasy odehrávající se v nastudovaných kulisách dat, architektonických či jiných detailů a více či méně reálných postav. Nikoliv. Tuto jednoduchou cestu Kay odmítá a raději jde ke kořenům toho, co definovalo tehdejší kulturu, mentalitu a lidské snažení. A raději své příběhy zasazuje do zcela fiktivního světa (paradoxně s minimem magie).

Jako příklad uvedu třeba Lvi z Al-Rassanu. V zápletce možná naleznete ozvuky pyrenejské politiky kolem 11. století, ale především se jedná o poctu eposu Cid. To znamená, že jádrem příběhu nebudou spektakulární boje (nejpůsobivější akční scéna je mimochodem pojata pouze jako hrátky stínu a slunce, vnímané skrze závoj slz jedné z postav), ale osobní tragédie lidí, kteří jsou přáteli, milenci, duchovními bratry… ale kteří musí stanout proti sobě. A také je román meditací nad zánikem určité kultury, určitého způsobu života, ukazuje zrod fanatické a netolerantní epochy. Vypráví o smrti „šance“ (jak se vyjádřil jeden historik, když popisoval podivuhodné arabsko-židovsko-křesťanské soužití) na jiný svět.

A vypráví o tom nejen za pomoci moderních románových postupů a za využití více pohledů na určité události, ale také jazykem, který zcela konkrétně odkazuje nejen k Cidovi, ale i k bezpočtu menších básní, písní, kronik a románů Kayem (který je mimochoem sám zdatným básníkem) studované doby. Výsledný svět tak sice nikdy neexistoval, ale zároveň je mnohem reálnější a pravdivější než jakékoliv historické poznání, které můžete získat klasickým studiem.

A stalo se, že utkán byl mistrovský příběh

Proč tak dlouhá expozice? Abyste se mohli pořádně zamyslet nad otázkou, co asi tak můžete čekat od podobného autora, když se vrhne na pole fantasy klasické, tedy napájené nejzákladnějšími mýty naší civilizace? Čtení takového díla je prostě hluboký zážitek, byť je místy znát, že Kay se ve své trilogii v spisovatelském řemesle teprve zaučoval.

Zápletka je v duchu žánru klasická: dlouhá staletí vězněný zlý bůh se má osvobodit a sbírá síly k ovládnutí světa. Proti stojí pouze křehká aliance lidí, elfů (byť pod jiným názvem) a několika hrdinů, mezi nimiž nalezneme nejen moudrého čaroděje, ale především pětici prostých studentů z našeho světa… Na první pohled skutečně nic, z čeho byste měli skákat metr vysoko. Ale jako vždy, i zde rozhoduje provedení. A to nezbývá než chválit. Jestliže v prvním díle (Letní strom, Argo/Triton 2009) ještě trochu skřípělo uvádění některých postav na scénu a především okolnosti přenosu ústřední Pětice do světa Fionavary, a jestli v díle druhém (Potulný oheň, Argo/Triton 2010) působilo poněkud zmatečně zakomponování artušovského mýtu, tak v díle třetím už se Kay rozjel… Vše do sebe zapadá a jedna emocemi, krásou a především tragikou v nejlepším slova smyslu narvaná scéna střídá druhou…

Fionavarská tapiserie se pyšní obálkami Johna Howea.

Nemá smysl rozebírat děj, mnohem důležitější je, co se v jeho průběhu stane s postavami. Ostatně, celou trilogii můžeme popsat parafrází z Nejtemnější cesty: je truchlohrou nad hříchy dobrých lidí. Kay sice nabízí velké Zlo, ale jeho pozornost je věnována těm, na které dopadlo, kteří mu podlehli nebo kteří mu slouží z vlastních důvodů. Nezajímá jej v čisté podobě. Přestože se tedy na základě nástinu děje zdá, že je Fionavarská tapisérie plná klišé, ve skutečnosti je jich takřka dokonale prosta.

Ostatně zmínil jsem starého moudrého čaroděje. Typ postavy, který od Gandalfových dob nese rány osudu a spisovatelských neumětelů možná nejhůř. Kayův Loren Stříbroplášť zde není napůl veselou figurkou, které z oček číhá dobrácké rošťáctví. Není roztržitý a nevytahuje z rukávů svého hábitu jedno mocné magické deus ex machina za druhým. A rozhodně nenechá platit cenu nejvyšší ty druhé. V průběhu celé trilogie musí čelit nejen zradě, ale i ztrátě všeho, co z něj činilo tak velkého muže. Vůbec vzestupů a pádů se v trilogii dočkáte bezpočtu, protože: „Všechny cesty jsou temné. Teprve na konci čeká naděje na světlo.“ Všimněte si prosím, že Kay výslovně nepíše „světlo“, pouze naděje…

Srdce příběhu, srdce mýtu

Je to paradox, který jsem už několikrát zdůrazňoval, ale musím jej zmínit opět: Kayova trilogie je nejčistší klasickou fantasy, jakou na našem trhu (vedle Tolkiena) naleznete, ale právě proto ji mnoho čtenářů brzy odloží. Klasická fantasy totiž dnes žije především ve své zdegenerované verzi; ztracena pod nánosem klišé, schematických zápletek a spisovatelských zkratek nejvulgárnějšího rázu stejně jako jednoduchých prefabrikátových pseudopravd. Je čtením, u kterého nechceme přemýšlet, jen konzumovat.

Kay ovšem toto vše odmítá a čtení jeho knih není laciným únikem někam, kde si ochočíte draka a stanete se králem, ale bolestivou exkurzí do světa, kde se v každém okamžiku znovu a znovu bojuje o to, co je to vlastně lidství, rozhoduje se, jakou cenu mají soucit a láska, jak hrůzná může být nenávist. Číst Kaye znamená jít ke kořenům příběhů a znovu si připomenout, že mýty kdysi nesloužily zábavě, ale uchopení světa a nalezení našeho místa v něm.

Podobné ambice samozřejmě nenaplní kdekdo, ovšem Kayovi se to povedlo. Však se také učil u nejpovolanějšího (díky rodiným známostem se mohl podílet na editaci Silmarillionu J. R. R. Tolkiena). Jeho Fionavara jde sice vlastní cestou, ale půda, ze které čerpá sílu, je jasně rozpoznatelná. Celé pasáže textu se rozechvívají v rytmu starých ság a pověstí a písní, jinde autor okouzlí čistou poezií, nechává pracovat symboly, slova i gesta…

A pak vše ještě podpoří pečlivě dávkovanou psychoanalýzou. Nejtemnější cesta není temná pouze pro nebezpečí fyzického rázu, která doprovázejí ponor do hlubin fikčního světa, ale především pro ponor do hlubin postav samotných…

Kay nikdy nenabízel laciné dobré konce a jeho debutové dílo není výjimkou. Chcete chlácholit? Čtěte cokoliv jiného. Chcete katarzi? Nemůžete si vybrat lépe… A zajímavost na závěr: přestože Fionavara je na rozdíl od mnoha fantasy ság skutečně uzavřeným dílem, odkazy na její svět najdete v řadě Kayových knih. A v románu Ysabel (pravděpodobně nejkrásnější poctou krajině Provence, jaká kdy byla napsána) se vrátí dvě z hlavních postav…

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.

152 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Žádné komentáře »

Zatím bez komentářů.

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.