Někoho by mohlo překvapit, že hned na první stránce fantasy románu narazí na citát z Bertolta Brechta… a pak třeba i na Montesquieua. Ten někdo asi neměl ještě to potěšení, přečíst si nějakou knihu Joea Abercrombieho. Tento nadějný britský autor zatím publikoval pět románů, v jejichž mottech či přímo názvech cituje v podstatě kohokoliv od Ludvíka XIV. po staré klingonské přísloví. Zavánělo by to nezvládnutými ambicemi, případně velikášstvím („Jak si může fantasy pisálek brát do úst velikána jako Goethe?!“), jenže po otevření jakékoliv z jeho knih rychle zjistíte, že Abercrombie si to dovolit může. Jeho dílo je inteligentní a vyznačuje se jasnou vizí a až smrtící dávkou ironie. U Hrdinů, jeho zatím posledního počinu, je to zatím nejmarkantnější.

Válka je bordel

Hrdinové se vracejí na Sever, několik let po událostech, jimiž vrcholila trilogie První zákon (Sama čepel, Až budou viset, Poslední argument králů). Království má pocit, že Černý Dow je šílený psychopat a nemá Severu co vládnout. Což je vlastně pravda. Černý Dow si zase myslí, že Království je parta idiotů s velikáškým komplexem, která mu nemá do toho, komu vyřezá krvavého orla do břicha, co kecat. Takže co s tím? Válka. Budou se vyřizovat účty a přihřívat polívčičky.

Bremer dan Gorst byl vyhlášený šermíř a osobní strážce krále. Bohužel je momentálně v nemilosti a musí trčet na Severu, kde kolem sebe ty zpropadené armády jen krouží, místo aby mu umožnily si pořádně zazabíjet, a třeba tak získat své staré místo zpět. Curnden Dávivec je unavený válečník, který chce jediné: udělat správnou věc. Pohřbil díky tomu už víc přátel, než zažil zim, a vypadá to, že při téhle válce půjdou do hlíny i ti, co mu zbyli. A navrch nejde poznat, která věc je sakra ta správná.

Calder…princ Calder… Jeho otec sjednotil Sever, ale to je minulost. Nyní je u moci Černý Dow a ten nemá Caldera v lásce. Což je hodně populární názor. Calder je totiž zbabělec a vypočítavec. Udělá cokoliv, aby přežil. Zabít nevinné, žádný problém. Zradit kohokoliv? Na počkání.

Tahle trojice, ale i řada dalších svérázných sociopatů, vlezdoprdelků, machiavelistů, naivů, neschopů schopných přežít jen v armádě a zcela výjimečných čestných zjevů se sejde v tři dny trvající bitvě. Na jejím konci bude jejich sestava notně prořídlá. V krvavém blátě však chcípnou především ideály a čest – o dobrých úmyslech či prostém lidském rozumu ani nemluvě.

Kolik násilí čtenář zvládne?

V Abercrombieho knihách se můžete spolehnout na pár zásadních věcí. Postava A nepodrazila postavu B jen proto, že jí B podrazila první – případně jste ještě nedočetli knihu do konce. Pokud někdo vykoná dobrý skutek, je to omyl. Pokud je to záměrné, zkazí se to. Pokud se to nezkazí, stejně to nic nezmění. No a na závěr: všechny ty hnusné věci, které se v Abercrombieho knihách dějí, jsou dílem naprostých sympaťáků.

Tohle prostě  neumí nikdo líp – psát vtipně o takových věcech, jako je podříznutí vystrašeného kluka, vypálení vesnice či omylem zabitý přítel. Koneckonců, Abercrombie začal psát proto, aby mohl vzniknout Logen Devítiprsťák – na první pohled sympatický barbar, na druhý výborný válečník, který ví, že člověk musí být realista… a na třetí pohled krvavé monstrum, které v amoku zabije kohokoliv. Pravda, Logen se na stránkách knihy nevrátí, ale třeba takový Třesavec (starý známý z románu Nejlépe chutná za studena), který kdysi zkoušel dělat dobré skutky a ztratil při tom oko i ideály a nyní prostě zabíjí koho se mu řekne, ho víc než zastoupí.

Abercrombie vás bude královsky bavit, ale nikdy vám nedovolí, abyste si říkali, že je to jen zábava. Při všech těch zběsilostech si budete uvědomovat, že to jsou opravdu hrůzy. Pokud už umře nevinná postava, tak si Abercrombie dá tu práci, aby to opravdu byl někdo, s kým soucítíte, nikoliv jen jméno a zdroj krvavého gagu. A rozhodně vás nenechá si myslet, že by to byla zábava pro jeho postavy.

Naprostá  většina z nich jsou unavení lidé, kteří prostě dělají to, co je třeba, nebo to, k čemu je donutily okolnosti. Nesou si své kříže a smrt, která je v Hrdinech všudypřítomná (pokud odhadnete byť jen třetinu těch, kteří tu řež přežijí, můžete si otevřít věštírnu), pro ně nezřídka bývá vykoupením. Svět si s nimi prostě ošklivě pohrál. A oni si ošklivě pohrajou s každým, komu to mohou aspoň chvíli dávat za vinu. Že to není spravedlivé? A komu si budete stěžovat? Nejsou zde žádní hrdinové, jen lidé hození do mlýnku na maso, kterému se říká život.

Ironická dekonstrukce žánru

Jak už  jsem napsal, vyznačuje se Abercrombieho styl psaní větší než  malou dávkou ironie. Ta přitom není poznat pouze v dialozích či proslovech postav (například etuda na bystré uvažování k tématu, jak je možné, že jízda nemá koně), ale přímo v „genetickém“ základu zápletek.

Zatím každé  Abercrombieho dílo převracelo zažitá žánrová očekávání  (trochu to souvisí s tou smrští podrazů, o nichž jsme psali výše) – trilogie První zákon se maskovala jako poctivá tolkienovská fantasy, jen s drsnějšími hrdiny (mezi něž patřil zmrzačený inkvizitor či již zmíněný berserk Logen). Jenže brzy se ukázalo, že i když najdeme všechny náležité motivy od strany Zla přes hodného čaroděje po proroctvím předurčeného následovníka trůnu, je všechno jinak.

Strana Zla se snaží jen pomstít dávný zločin (a na pojídání lidského masa, které kvůli tomu praktikuje, není nijak hrdá), hodný čaroděj je manipulátorský bastard se sklony k masovým vraždám a vyvolený panovník je produkt pečlivě připravených intrik a navrch zbabělec. V podstatě se jedná o Pána prstenů v duchu nejhorších představ pána Denethora.

Nejlépe chutná za studena je zase výsměch všem příběhům o pomstě – zrazená žoldnéřka Murcatto během své krvavé odvety zjistí, že všechno to násilí za to nestojí a především, že s tou zradou to bylo úplně, ale úplně jinak. Jenže jednou učiněná rozhodnutí už si žijí vlastním životem…

No a Hrdinové se po svém vypořádávají s hrdinskou fantasy ve stylu Davida Gemmella (ano, to jsou ty patetické obrany pevností do posledního muže, sebeobětování a čestní vládci, napravení ošklivých duší atd.) – a jestliže předchozí knihy byly někdy spíše zkouškou, kam až může Abercrombie se svým stylem zajít, a občas se měnily v černou frašku, tentokrát je vše na svém místě s přesně vyváženým důrazem. Výsledkem je skutečná tragédie, která vám nedá dlouho spát. Rozhodně jedna z fantasy roku.

Recenze převzata ze serveru Knihožrout.