Ocenění

Osobnosti žánru doporučují (Kadlečková, Němec, Procházka)

Autor redakce | Aktuality | Sobota 12 Říjen 2013 7.45

Máme je rádi a vážíme si jich. Jsou to osobnosti domácí žánrové scény a jejich práce nám přináší jen a jen radost. Jenže co oni sami v žánru vyznávají za to nejpozoruhodnější? Co by nám chtěli doporučit? Půjde o knihy, které bychom od nich nečekali? Půjde o knihy, které jsme snad sami dosud přehlíželi, a přitom bychom moc rádi věděli, co na nich tak věhlasné osobnosti zaujalo? V premiérovém článku naší nové série jsme požádali Vilmu Kadlečkovou, Tomáše Němce a Jiřího W. Procházku o to, aby čtenářům doporučili trojici knih fantastického žánru. Nemuselo jít ani tak o knihy, které pokládají za nejlepší, každopádně jde ale o knihy, které mají rádi a neváhají se o to s námi podělit…

VILMA KADLEČKOVÁ DOPORUČUJE

Vybrat jen tři knihy je zatraceně těžké. Na prvním místě by byla bezkonkurenčně Duna a pak zřejmě něco od Ursuly K. Le Guinové, Orsona S. Carda či Teda Chianga; ale to jsou věci, které všichni znají. Radši se zkusím soustředit na tituly, u kterých je menší pravděpodobnost, že o nich napíší ostatní.

KAROLINA FRANCOVÁ: ZRÁDCE

S touto libereckou autorkou jsme na podobné vlně a bavilo mě prakticky všechno, co napsala. V jejích knihách mám povícero oblíbených hrdinů (samých temných a démonických) a těžko se rozhoduji, který román mám nejradši (mohu ještě zmínit třeba Život je rafinované peklo, což je text, který mě svého času přinutil přehodnotit rozhodnutí, že definitivně skončím s psaním fantastiky). Ale nakonec za nejuhrančivější dosud vydanou Karolininu knihu pokládám právě Zrádce. Je tam sci-fi kolorit, mírně úchylný svět, mimozemská civilizace založená na náboženství a strašné dilema (a rozhodnutí) hlavního hrdiny. Román má zajímavou kompozici a znepokojující vyznění a rozhodně stojí za přečtení.

TONKE DRAGTOVÁ: PLANOUCÍ LESY VENUŠE

Nemůžu nezmínit největší lásku svého dětství. Někdy ve třinácti letech jsem téhle knize naprosto propadla. Asi rok jsem četla pořád dokola jenom ji (až měli doma obavy o mé duševní zdraví). Celé stránky jsem uměla zpaměti. Příběh je jednoduchý, skoro archetypální: je tu pozemská základna a nebezpečná planeta, průzkumník, který neposlechne rozkaz, a pak jeho první kontakt s cizí civilizací a probuzení telepatických schopností (což vydatně naruší vztahy s ostatními lidmi). Tak tohle byl můj bildungsromán. Kromě obsahu mě uchvátila i forma – rytmus toho textu, melodie vět (což je legrační, když se vezme v úvahu, za jakých okolností vznikal překlad: byla to školní práce kroužku studentů). Mám obavy, že právě tahle kniha mi nějakým fatálním způsobem přeformátovala mozek a vyryla do něj dráhy, ve kterých se pohybuju dodnes. Pomohla mi najít životní téma i styl. Už se ji nikdy znovu neodvážím otevřít, protože myslím, že dnes by to bylo obrovské zklamání; ale komu je tady třináct a ještě se nenechal naformátovat Harrym Potterem, může to jít zkusit!

VÁCLAV BARTUŠKA: POCHYBNOST

Asi se to moc neví, ale odborník na jadernou energetiku a seriózní autor knihy Polojasno (vzpomínkové publicistické knihy o vyšetřování událostí 17. listopadu 1989) napsal taky zvláštní psychologicko–fantaskně–hororovou novelku. I ta je o psychotronice, stejně jako Planoucí lesy Venuše, ale pohled na věc a celkové vyznění je úplně jiné. Pochybnost je příběh senzibila v porevolučním Česku. Civilní, neokázalý – ale naprosto drtivý. (Mně se tedy zadřel až někam do kostí.) Začíná tou nejbrutálnější možnou scénou: na dětské onkologii. A na dalších stránkách se to věru nelepší. Je to tenká knížka, dá se přečíst za dvě tři hodinky, ale pak je třeba počítat s poměrně dlouhou rekonvalescencí.

TOMÁŠ NĚMEC DOPORUČUJE

ONDŘEJ NEFF: PÁN MODRÉHO MEČE

Kniha, která byla na úplném počátku. Četl jsem ji asi desetkrát, patnáctkrát? Na to, jaký je Ondřej Neff ortodoxní scifista, je tahle sci-fi mnohem víc fantasy, než by se mohlo na první pohled zdát: chlápek s kouzelným mečem a proti němu jednotka prakticky neporazitelných nepřátel a podivuhodných (mechanických) tvorů, to vše v barvotiskových kulisách osídleného Marsu. Jak to, že ještě nevyšel omnibus celé tetralogie s kongeniálními ilustracemi Miroslava Schonberga?

JIŘÍ W. PROCHÁZKA: KEN WOOD A MEČ KRÁLE D’SALA

Kniha, která dokončila to, co Pán Modrého meče začal. Připadal jsem si jako ve sporťáku, jehož řidič se opravdu nebojí dupnout na plyn. Vše v tomhle románu je tím správným pulpovým způsobem naddimenzované: armády jsou mnohatisícové, meče kouzelné, hrdinové nepřemožitelní (nebo si to aspoň myslí), ženy překrásné a konflikt mezi Dobrem a Zlem si nevystačí s jednou uprděnou říší, nýbrž potřebuje hned celý Vesmír. Co byste taky chtěli od JWP, přezdívaného buldozer české fantastiky?

JAROSLAV MOSTECKÝ: LARS, ŠŤAVNATÁ LEBKA

Kniha, která potvrdila, že mé nerozvážné mladické literární kroky vedou správným směrem. Pokud by se vybíralo TOP TEN historických fantasy, Mosteckého druhý díl Vlčího věku by figuroval na těch nejvyšších příčkách. Tady funguje naprosto všechno: detailně prokreslené drsné prostředí, osudové činy hrdinů, s nimiž se život vážně nemazlí a draci, ze kterých jde opravdu strach. Jak to, že ještě nevyšlo vázané vydání celé trilogie, moučkové?

JIŘÍ W. PROCHÁZKA DOPORUČUJE

WILLIAM GIBSON – NEUROMANCER

Kyberpunková bible, o níž bylo už napsáno všechno. Kdo dosud nečetl tenhle základní kámen současné science fiction, prosím, nechť ať klidně zanechá čtení těchto vět a běží si jej jakýmkoli způsobem sehnat. Pokud možno legálním způsobem, i když hlavními (anti)hrdiny jsou hackeři, kteří se živí krádežemi – nejen programů. William Gibson šokoval literární svět nejen příběhem, prostředím a hutnou zápletkou, ale zejména dravostí jazyka, slangem, novotvary, básnivým textem a zároveň přímočarým punkerským šílenstvím. Před Neuromancerem jsem přečetl stovky scifáren, Vernem a Poem počínaje, přes zlatý věk angloamerické hard SF, psychologickou a sympaticky experimentující Novou vlnu, nu a v rámci našeho Východního bloku i ruské mistry Strugacké či polského vědeckofantastického Velekněze Lema, ale Gibsonův Neuromancer mě opravdu dostal. Příběh o začínajícím hackerovi a jeho podivuhodné bojovnici v koženém sexy oblečku s vystřelovacími chromovanými nehty a voperovanými zrcadlovkami na očích jste možná viděli. Ten film se jmenoval Matrix a režiséři Wachovští jej ideově i výtvarně (a nutno říct, že nádherně) obšlehli z Neuromancera, včetně věčně ponuré atmosféry, slangově-ajťáckého názvosloví, básnivé obrazotvornosti a technologického obrazoborectví. A samozřejmě včetně hlavních hrdinů. Neo a Trinity byla pouze nová jména hrdinů, kteří si to kyberprostorem svištěli o dobrých patnáct let dříve; a byli to ti praví, původní kyberfrajeři, divoká Molly a vyvolený Case. Welcome to the Real Cyberpunk!

NEAL STEPHENSON: SNÍH

Od roku 1984 se toho ve světové žánrové literatuře (nemluvím o mainstreamu, tam kromě děl Pánů Spisovatelů Eca a Marquéze vznikaly povětšinou srágory, což se děje dodnes) odehrálo hodně. Nebudu tu ale nahrazovat encyklopedii. Nedá mi však, abych vám nedoporučil další přelomovou věc, a to Snowcrash od spisovatele, jenž dokázal rozšířit a zdokonalit nejen odkaz kyberpunkových Otců, ale například svým Diamantovým věkem nebo Kryptonomiconem ukázat čtenářům, jak kvalitně, chytře a přitom (Pozor! Pro pseudointelektuály nyní přijde sprosté slovo…) napínavě podat i mnohovrstevnaté příběhy s několika plány v plánech. A s živými lidmi. Ale zpátky ke Sněhu – tenhle ekvilibristický literární kus v sobě obsahuje v jediné knize to, co se v nekonečných pentalogiích a dekalogiích řeší (a mnohdy neúspěšně) na tisících a tisících stránkách. Má přímočarý tah na branku, punkově strohý děj, vymazlené, ale nenudící detaily, pompézní popisy (plovoucí města o desetitisících propojených lodí), uvěřitelnou a jasně podanou psychologii postav a hlavně (Pozor! Pro rozumprdy další sprosté slovo…) čtivost, čili neuvěřitelnou lehkost vnímání stvořeného světa. Jděte do toho!

FRANK MILLER: SIN CITY

Mistr Miller nejprve šokoval komiksový svět Návratem temného rytíře, aby pak sérií příběhů ze Sin City ukázal úplně všem (a nutno říct, že i velice kvalitním komiksovým scenáristům a výtvarníkům), kdopak že je na světě nejlepší. Nepotřeboval k tomu ani kouzelné zrcadlo a ke všemu mu k tomu stačily jen tři barvy – bílá, černá a červená (pardon, ve Žlutém parchantovi ještě žlutá). Máte rádi drsnou školu detektivky? Máte rádi nejdrsnější školu detektivky? Tak vězte, že vše, co jste doposud četli nebo viděli, se nevyrovná atmosféře Sin City, uhrančivé jednoduché kresbě, velkoformátovým obrazům černobílých mříží nebo slzy v ženském oku. A dialogy, ty dialogy! Bože! Frank Miller musí mít smlouvu s literárním zásvětím, protože je musí tvořit ruku v ruce (duší v duších) s kmotry hard-boiled school, panem Chandlerem a panem Hammettem.  Víte, co je největší hřích? Nenavštívit Město hříchu! Sin City čeká jen na vás. A věřte mi, už ho neopustíte.

1 298 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 5 »

  1. Comment by skepsi — 12.10.2013 @ 11.40

    Parádní článek! díky za něj a těším se na pokračování :)

    Oblíbené. Líbí/nelíbí: Thumb up 5 Thumb down 0

  2. Comment by Martin Sust — 12.10.2013 @ 11.58

    Díky, už „lovíme“ další trojici zajímavých osobností!

    Oblíbené. Líbí/nelíbí: Thumb up 6 Thumb down 0

  3. Comment by Nick512 — 12.10.2013 @ 12.29

    Paráda! Jo tak takhle si to taky představuji. Už jsem zvědav na další trojici.

    Oblíbené. Líbí/nelíbí: Thumb up 5 Thumb down 0

  4. Comment by Jana Dvořáčková — 12.10.2013 @ 19.29

    „Wooda“ tu mám zrovna na čtecí hromadě (proměnlivě obří, nepravidelně padající sloupec knih dlouhodobě ležící na stole), kde jedině ten je jakousi stálicí (jinak je tam bordel).

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 0

  5. Comment by dryadka — 31.3.2014 @ 1.02

    Planoucí lesy Venuše jsou výborná kniha, i když je vám o dost víc, než třináct! :)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.