Nový román Františka Novotného je po všech stránkách pozoruhodný a svým způsobem syntetizující, protože v něm mají svou neopomenutelnou úlohu motivy, které se v Novotného díle objevují už od Valhaly: paralelní světy, moře, nacisté, magie, tajné společnosti a hlavně osamělost mužského osudu. To ale rozhodně neznamená, že zde jde o „sebevykrádání“, spíše o nové rozpracovávání takřka nevyčerpatelných autorových zdrojů. Po stránce formální se kniha skládá ze tří částí: linky „jachtařské“, odehrávající se v současnosti a v našem světě, linky „alternativní“, odehrávající se v paralelním světě stále zuřící druhé světové války roku 1946, a konečně linky „syntetické“, která je rovná epilogu.

První dvě části se proplétají ve střídajících se kapitolách (ne však mechanicky kapitola za kapitolou, často v dané linii setrváváme déle, než se přesuneme jinam). Střídání linií je zvýrazněno formálně i zaměňováním arabských a římských číslovek v záhlaví kapitol, které je jinak průběžné. Změna dějové linky je vyjádřena také formálně přechodem z ich-formy linie „naší“ do er-formy linie „paralelní“, v epilogu zůstává sice ich-forma, ale vypravěč je natolik „nejistý“, že jistá odtažitost od vyprávění er-formu umně nahrazuje.

O dějové linii neprozradím o mnoho víc, než je řečeno v anotaci: nájemný kapitán jachty je najat k triviálnímu převozu jachty přes Atlantik, seznámí se s tajuplnou ženou a stane se předmětem více pokusů o atentát. V paralelním světě je jeho alter ego kapitánem eskortního pravidla, které v alternativní druhé světové válce vede své plavidlo stejnou trasou přes Atlantik, stejně jako jachtař linie „naší“, avšak přes vlčí smečky nacistických ponorek. Důležité je, že tajemná krasavice je přítomná také v obou světech, tak jako mají své protějšky i jachtařovi námořní přátelé. Toto zdvojení čtenáři připomene „dvojité kouzlo“ z Valhaly a je v ději podobně zásadní, přičemž uzavření obou linií v epilogu je i „sjednocením“ vícečetných osob. Je třeba říci, že právě epilog může být pro mnohé čtenáře podobně obtížně stravitelným, jako byl závěr Valhaly (vlastně všechny závěry Valhaly), ale stejně jako ve valhalském cyklu i tady jde o logické dějové vyústění.

Jak je uvedeno výše, v Konvoji je přítomno mnoho motivů, které se v Novotného tvorbě objevují v několikeré podobě: jednak samotný motiv námořní plavby, který známe jak z druhého dílu Valhaly, tak i z Křižníku, jednak motivy různých (polo)tajných společností sledujících skrytou agendu (nejen ve Valhale, ale i porůznu v povídkách, od templářů v Novém světě po Fraternitu v Ramaxu či tajnou společnost z Útoku na oceán). Z motivů je ale snad nejdůležitější ten nejniternější, jenž se rovněž objevuje v Novotného díle porůznu: motiv osamělosti mořeplavce, který je ze své podstaty odsouzen k životu bez ženy a dětí. Stejně tak se objevuje motiv „ráje“ (či přesněji „limba“) pro podobného solitéra, kde je šťastně ženatý, bohatý a obklopen dětmi a přáteli už ve Valhale, v obou případech ale vidíme, že cenou za toto „světské štěstí“ je ztráta velikosti, samotné podstaty daného jedince, který jeví v obou případech až známky amnézie, osobně tento motiv považuji za jeden z nejsilnějších v Novotného tvorbě.

Důležitým motivem je pak žena, v případě Novotného často Žena: ta je i zde, přítomná ve více dějových rovinách, ale vždy ona, tvář Hedy Lamarr a dle všeho i mozek Hedy Lamarr (neboť Hedy Lamarr nebyla jen krásná herečka, ale i talentovaná fyzička). Novotného hrdinky tohoto typu se objevují často, vždy naprosto osudové a osudu vládnoucí (ne náhodou v povídce Útok na oceán vystupuje přímo Dumasova Milady). To, že hrdinka je střižená podle Hedy Lamarr, má navíc ještě zásadnější význam v tom, že Hedy přispěla k vývoji naváděcích systémů pro torpéda.

Osudový konvoj je také textem napsaným s hlubokými znalostmi: jednak z jachtingu, protože právě v „jachtařských“ pasážích je extrémně zužitkována Novotného osobní zkušenost. Koneckonců byla zpracována už v předchozím románu Křižníku Thor a několika naučných knihách, některé detaily prostě musíte zažít, abyste o nich mohli psát. Novotný je ale poučený i v dějinách druhé světové války a americké revoluce a stovce dalších věcí, v textu je to znát a přitom neupadá do prázdného poučování. Snad ještě zásadnější je, že Novotný má světonázor a ten se nebojí dát najevo, protože i ten je výsledkem jeho vlastní poučenosti, nebyl mu vlit do hlavy, ale dorostl do něj. Na knize je navíc znát i jeden z inspiračních zdrojů, totiž dílo C. S. Forestera, konkrétně román The Ship (česky dvě vydání pod názvem Křižník Artemis 1948, 1993): jeden z paralelních hrdinů se na palubě lodi účastní bitvy u Syrty a pomrkávání na čtenáře, který ví, je dáno i tím, že v Novotného verzi bitvy u Syrty vystupuje i samotná fiktivní Artemis. Vedle toho se dá cítit z knihy Novotného čtení slavného Monsarratova Krutého moře, zvláště ze syrových scén z konvojových bitev.

Novotný je zkušený autor a hlavně zkušený muž a Konvoj je dílem zkušenosti literární a životní. Text je to silný a čtivý v tom nejlepším smyslu, přitom není laciný, psychologie hlavní postavy je uvěřitelná a živá. V jistém smyslu nejde „pouze“ o sci-fi, ale i o román politický (v tom nejširším smyslu, neboť se věnuje osudu lidských společností). Pokud budeme poslední Novotného dílo srovnávat s obdobnými romány z paralelních světů z poslední doby, pak Drnka i Kotouče Novotný překonává zejména psychologií postav. Ale vlastně jde i o román námořní, což je žánr v českém prostředí vzácný, ba exotický, Novotného popis námořních výjevů v obou liniích má v sobě jistou tísnivost a zároveň velkolepost, která povyšuje nejlepší díla tohoto literárního žánru nad běžný dobrodružný příběh z moře. Rozhodně platí, že v každém z možných pohledů na Konvoj nacházíme román pozoruhodný, vyzrálý a čtivý, což je vždy vzácné zboží.

Ondřej Šefčík / převzato z časopisu Interkom, kde text vyjde v rozšířené podobě

František Novotný: Osudový konvoj

vázaná, obálka Martin Zhouf, 374 stran, 348 Kč

Související článek:

Vyplouvá Novotného Osudový konvoj… (ukázka)