Devadesát procent celé populace zmizelo. Odešli, zemřeli či se snad transformovali na něco jiného… Otázka zůstala nezodpovězena i desítky let po tragické události nazvané Exodus. Apollo Papadopulos, nadaný student ve speciálním výcviku, se setká s jediným člověkem, který přežil ony nejasné události, přestože byl součástí této ztracené Komunity. Malcolm proto vznáší oficiální majetnický nárok na Prstenec, tajemnou obří konstrukci, která se klene jako mrtvý pozůstatek předchozího věku nad planetou. Staré technologie totiž odsunuty na vedlejší kolej, stejně tak původní styl fungování společnosti. Nyní stojí v jejím čele noví, geneticky vylepšení lidé a Apollo je součástí této elity. Apollo však není jeden, ale je „shluk“, pět mladých mužů a žen myslících a fungujících jako jediná osobnost.

Prstenec singularity Paula Melka vyšel v roce 2008 a získal ceny Locus a Compton Crook Award pro nejlepší debutový román roku. Rozhodně šlo o oprávněné ocenění, i proto, že přesahuje pouhou řemeslnou kvalitu a zabývá se zajímavými otázkami. Jednou z nich je soužití ve „shluku“, uměle vykonstruované bytosti, která se skládá z několika jednotlivců. Tento nápad autor vyzkoušel už ve svých starších povídkách, z nichž některé tvoří úvodní kapitoly románu. Pochopení, jak shluková entita vznikla a jak funguje, přichází postupně s tím, jak se objevují vysvětlující indicie. Nejlépe ji lze asi popsat jako smečku. Není to rodina, není to skupina přátel, není to pracovní četa, je to něco víc. Což s sebou také nese určitá negativa – ztrátu intimity, osobní svobody, nezávislosti, nemožnost ukrýt své myšlenky, neschopnost uvažovat samostatně, velká omezení v partnerském soužití. Všechny tyto problémy klíčí a vyrazí na povrch dříve nebo později a Melko zcela realisticky ukazuje, že někdy se je podaří vyřešit, jindy ne. Místy dokonce balancuje na hraně přesvědčivosti a tím ještě popichuje čtenáře, aby přemýšlel o mezích tohoto motivu spolu s ním.

Kdyby byl ale román založen jen na sledování mezilidských vztahů, byl by pouze z poloviny tak dobrý, jak je. Toto hlavní téma totiž autor propojuje s myšlenkami o střetu desetiletí starých technologií a životních přístupů s těmi novými, současnými. Pro Apolla přestává být svět tak jednoznačný, jak se dosud zdál. Objevuje, že nově nastavená společnost má své trhliny, že ji může ohrozit někdo, kdo se vrátí k systémům, které fungovaly v době, kdy byl Prstenec osídlený. Autor na propracovaném pozadí naznačuje konflikty ideologií a mocenské přetahování, škoda jen, že tyto náznaky mají spíš povahu reportáže, protože ani závěr nenapoví případná řešení.

Dílo Daniela Docia v celé své vesmírné kráse…

Kniha je v jistých místech až zbytečně stručná s ostrými střihy jako důsledek klipového systému vyprávění. Autor se přechody mezi scénami často nezabývá, prostě čtenáře hodí bez bližšího vysvětlování do dalšího kola. Rychlost také uškodí některým částem románu, při kterých šlo napětí vybudovat mnohem lépe, například u závěrečného vypořádání se s úhlavním nepřítelem. Melkův hrdina Apollo coby celek dospěje, ale Kvanta bude pořád stejně dětinská a Meda pořád stejně panikařit. Může platit, aby uměle vypěstované charaktery byly neochvějně stálé i přes všechny dramatické události? Až se někde ocitne trojice scifista – psycholog – genetický inženýr a budou za rozpačitého ticha marně hledat téma k diskuzi, zde se nachází řešení…

Přes veškeré možné výtky je ale Prstenec singularity nápaditá a propracovaná kniha. Dějově v ní všechno pěkně zapadá do sebe, příčina a následek fungují podle svých pravidel a navíc se Melko dotkne některých témat, která jsou hlubší, než by se u příběhu o pěti teenagerech dalo čekat: ztráta vlastní identity, systémy absolutní kontroly, potlačení individuality, záměrná selekce a odstraňování těch, kdo se nevejdou do standardizovaných přihrádek. Námětů k přemýšlení je zde hromada a díky nim jde o jeden z nejzajímavějších sci-fi románů, které u nás letos zatím vyšly, a další povedený vydavatelský počin Laser-books v ediční řadě Moderní díla SF.