Když se řekne Petr Heteša, napadnou pomalu se rozpadající pamětníky Sítě, kanály a stoky (1989) napsané ve spolupráci s Karlem Veverkou. A i když tato kniha stále aspiruje na nejlepší název české fantastiky, Heteša už je pro většinu čtenářů dávno znám spíše svými novými romány. A že jich není málo: Šest diamantů (2007, 2 svazky), Láska až za hrob (2008), Démoni jsou věční (2009), Spousta času na smrt (2010), Závěrečný účet (2010), Mrtvá zóna (2010), Probuzené peklo (2010), Nevermore Baltimore (2010), Ruská ruleta (2011), Sex, drogy & cyb’n’roll (2012) a Fatal Virtual (2013). Heteša patří k nejplodnějším autorům posledních několika let – dvanáct knih za sedm let u nás publikoval málokdo.

Petr Heteša: Fatal Virtual

brožovaná, obálka Jan Doležálek, 423 stran, 298 Kč / 150 Kč (e-book)

Přežil jsem to. To vám můžu říct klidně předem, i když si nejsem jistý, jestli ten zbytek života ještě k něčemu bude. Zdroje energie na Zemi docházely mnohem větší rychlostí, než s jakou pracovaly vědecké týmy na vymýšlení úplně nových. Přitom to bylo od začátku tak snadné…

Přenést veškerý civilizovaný svět i s celou jeho ekonomikou do virtuálu. Počítače generující virtuální svět totiž spotřebují miliardkrát méně energie než ten reálný. Naprosto geniální. Přesto v reálu musel zůstat aspoň někdo, kdo by jej udržoval v provozu a kdo by se o tyhle udržovače staral. Jsem jedním z nich. Žiju v devátém patře opuštěné administrativní budovy a mám ho celé pro sebe. Všechny budovy v centru jsou opuštěné, protože devětadevadesát procent lidí sedí doma v obytných čtvtích na periferiích, téměř non-stop připojených na virtuál.

A všechno vážně krásně fungovalo, než mi začalo připadat, že ten jejich pitomý virtuál se začíná nějak divně prolínat s reálem. Prosakovat. Někde nejspíš byla chyba. Ale co s tím můžete dělat… Já jsem si pořídil glock. Jenomže – jak se ukázalo – to chtělo spíš něco mnohem razantnějšího. Třeba vagón plastické trhaviny.

Ukázka z knihy: