Svět mocensky rozdělený mezi Východem a Západem zabředl do ničivého válečného konfliktu, když napětí eskalovalo díky majetnickým tahanicím o kolonie na Marsu. Na planetě Zemi boje stále pokračují a Američané skrytí v podzemních subteráriích si už skoro ani nepamatují, jaký byl život venku. O tom, co se nad jejich hlavami děje, je informuje prostřednictvím televizního vysílání skupina kolem prezidenta Talbota Yancyho, který se schovává někde na povrchu. Yancy ke svým lidem pravidelně promlouvá, aby podpořil jejich morálku a pracovní výkony. Jenže ti, kdo trošku přemýšlejí, začínají zjišťovat trhliny a nesoulad v obrázku světa, který jim nabízí vlastenecká poselství. Další temná vize slavného žánrového pesimisty se opět zabývá tématem lživé reality…

Nakladatelství Argo vydává Dickovy literární práce ve speciální edici a Předposlední pravda je už jejím dvacátým prvním kouskem. Edice si drží jednotný grafický styl, který však není vždy úplně povedený, příkladem může být právě tato kniha. Proč je na obálce John F. Kennedy, když se v ní ani jednou neobjevuje a děj samotný nespadá do období jeho prezidentského období? Pokud by měl obal knihu prodávat, pak ani barevná kombinace hnědé a žluté nemá moc šancí potencionálního čtenáře zaujmout. Rozsáhlé autorovo dílo v sérii zpracovalo několik různých překladatelů, v tomto případě Filip Krajník, jehož překlad je až na pár drobností dostatečně kvalitní.

Dickovy příběhy jsou známé tím, že nic není takové, jak se na první pohled zdá, a autor mívá v rukávu schované trumfy, které zamíchají smyslem celé knihy i osudy hlavních hrdinů. Předposlední pravda není hlubokým psychologickým ani ideovým průzkumem, jde spíš o syrový pohled na to, jak se válečný (skutečný či domnělý) konflikt mění pod vlivem diktátorské vlády a mediální masáže v nástroj ovládání celé země a tisíců lidí. Veškeré nástroje moci jsou dovoleny, včetně továren na výrobu jiné reality, které padělají minulost díky falešným vykonstruovaným záznamům nebo dokonce pomocí přístroje, který se umí vrátit zpátky v čase. Ten zapadá do širokého spektra promyšlených technických nápadů, kterých Dick použil tolik, že částečná nespokojenost z knihy může být způsobena právě jejich záplavou. Navíc s nimi souvisí i několik možných logických přestupků. Jak to, že už lidé neumějí vyrobit věci, co se dělaly za války? Možná, že továrny se zničily, ale když byli všichni přesunuti do podzemí, pak by neměl být takový problém původní techniky najít a věci znovu vyrobit? Jak funguje Lantanova finta s časem? Proč se nikdy nedozvíme, jestli se podařilo Footovým specialistům prorazit ochranou vražedného televizoru? Myšlenka knihy s těmito detaily neleží a nepadá, ale jejich uspokojivé vysvětlení přeci jen chybí.

Nevystupuje zde jediná vyloženě kladná postava a i ty, které se tak zpočátku zdají, se nakonec zamotají do intrikářské hry se všemi jejími důsledky. I když nelze říct, že by byly schematické, autorovi slouží podobně jako aktéři detektivního příběhu, kde hraje hlavní roli záhada a zápletka. Předposlední pravda je ukázkou toho, jak v momentě, kdy jedna mocenská skupina končí svoji vůdčí dráhu, na její místo hned nastupuje druhá, po ní třetí, a řada se rozšiřuje dál a dál. Neomezená moc, kterou politici mají, vede automaticky k jejímu zneužívání. To jsou věci obecně známé, ale Dick ukázal i to, jak jsou tito „vyvolení“ uvnitř prázdní a bez svého postavení už vlastně nemají jako lidské bytosti smysl.

Pokud budeme Předposlední pravdu hodnotit v rámci komplexního Dickova díla, pak nepatří k jeho nejlepším románům, vždyť ve stejném roce napsal další čtyři knihy včetně Klanů alfanského měsíce a Tří stigmat Palmera Eldritche. Pokud ji však máme posoudit s ohledem na současnou nabídku knižního trhu, pak tento téměř padesát let starý příběh stále nechává za svými zády jeho převážnou část.

brožovaná, překlad Filip Krajník, obálka Pavel Růt, 240 stran, 298 Kč