Právě jste dočetli příběh o rychlovarné konvici, která za nocí sní, jak ovládne svět, a ve dne terorizuje své majitele? Pak jste spadli do tenat technohororu, subžánru, který má místo nervů elektrické obvody a místo krve mu v žilách koluje nemrznoucí kapalina. Zdálo by se, že pro spojení technologií se strachem, mrazením v zádech a všemi těmi báječnými pocity, které horor vyvolává, se v dnešním světě nabízí nepřeberné množství témat. Realita ale spíš připomíná poušť, ve které tu a tam narazíte na osídlené místo. Beletrie, film i počítačové hry většinou opakují tři okruhy příběhů: superpočítače s mocenskými úmysly, proměnu lidí v zombie a mrtvoly, které se snaží běžnými telekomunikačními prostředky kontaktovat živé, z čehož mají ti živí ohromnou radost…

Pochybné zájmy umělé inteligence se staly námětem fikce opakovaně a megalomanské, diktátorské praktiky dokazují, jak je pěkné, když člověk navrhuje inteligentní stroje podle svých vzorců myšlení. Málokdy jde ale o zpracování v intencích hororu. Takové pojetí se uplatnilo především v počítačových hrách, vzpomeňme tedy alespoň dvě série. System Shock má svého záporného hrdinu už v prvním díle, ale teprve v pokračování se ukázal v celé svojí kráse. SHODAN si s hlavní postavou hraje jako kočka s myší, nazývá ji hmyzem (v tom lepším případě) a neodpustí si, aby neustále nepoukazoval/a na méněcennost lidských bytostí. Ve hře je zpodobněna s takovou přesvědčivostí, že se dodnes pravidelně objevuje v anketách typu největší záporňák všech dob. Daleko za ní nezůstává ani umělá entita ze série Resident Evil. Její filmové variace s Millou Jovovichovou jsou dobře známé a minimálně první z nich dokázala zachovat hororovou atmosféru i jinak, než předváděním dokonalého zombie makeupu a oslizlých příšer.

Zombíci jsou fenoménem sami o sobě. Svou troškou do nemrtvého mlýna přispěl i sám Stephen King románem Puls. V této knize se signál, který promění člověka v nemyslící stroj, přenáší po mobilní síti. Jiné technozombíky, mrtvoly předělané na stroje, integroval Jiří Kulhánek do své knihy Stroncium. Je však patrné, že jde pouze o varianty na Romerovské moderní zombie. Zajímavější nápady přišly odjinud. Pokud si položíme otázku, kde se točí ulítlé, originální a opravdu strašidelné filmy, každého protřelého znalce hororu napadne Japonsko. Není divu, že se zdejší filmaři vrhli i na neorané pole technologických hrůz (aby je pak americké remaky přežvýkaly do popkulturního standardu). Za připomenutí stojí aspoň tři povedené kousky: Ringu (Kruh), Kairo a Chakushin ari (Zmeškaný hovor). Všechny kombinují duchařské náměty s technickými zařízeními moderní doby – s televizí, s videonahrávkami, internetem a mobilními telefony, které ztracené duše používají ke komunikaci s vyděšenými a prozatím živými lidmi.

Existuje ještě jedna oblast, kde se technohoror objevuje. Ve výtvarném umění si drží pozici nejvlivnějšího výtvarníka, který propojuje (mnohdy drasticky) živé a mechanické bytosti, H. R. Giger. Ovšem to, co provádí se svým tělem Stelarc, by většina lidí rozhodně prohlásila za děsivé. S heslem lidské tělo je překonané si nechal na ruku přioperovat třetí ucho, do těla si zavádí nejrůznější implantáty a vymýšlí neotřelé performance, během nichž nechává někoho přes internet ovládat jeho svaly pomocí elektrické stimulace. Pojďme však článek uzavřít drobnou úvahou: čím to, že v dnešní době, která dostává přídomky jako přetechnizovaná, odcizená, přesycená informacemi vzniká pramálo projektů, které by spadaly do škatulky technohoror? Důvody lze nejspíš hledat v tom, že se tematicky z velké části překrývá s dalšími žánry – kyberpunkem, New Weird, případně dark fantasy. Také nemusíme zastírat, že horor, až na pár velkých jmen, málokdy prorazí tak, aby byl komerčně úspěšný. A cynik by jistě poznamenal, že využití moderních technologií v reálu je někdy horor sám o sobě.