Dalo by se dlouze diskutovat o tom, nakolik má zostření konkurence vliv na nové proudy v tvůrčí práci, ale faktem zůstává, že když duo Lucas-Spielberg ovládlo kinosály sedmdesátých a osmdesátých let, na úspěch dalších nezbývalo mnoho prostoru. Osmdesátá léta ale přinesla srdcím žánrových fanoušků nejedno potěšení. Technologie triků i umění maskérů pokročily a objevil se opět nový formát záznamu i distribuce, který se ukázal pro rozvoj žánrového filmu jako klíčový. Producenti měli opět chuť experimentovat. A tak mohlo být natočeno zajímavé množství dnes skutečně kultovních snímků a o své slovo se začaly hlásit i dříve opomíjené subžánry fantastiky. Pro filmy byly objevovány další herecké hvězdy a o prostor se začali hlásit noví tvůrci.

Rok 1976 se stal pro audiovizuální umění další revolucí v žánru. Firma JVC představila svůj nový formát standardu pro nahrávání a přehrávání zvaný VHS a do filmového průmyslu vtrhl fenomén nízkorozpočtových snímků a amatérských filmů. Poté, co tento formát vystrnadil z trhu Betamax od Sony, objevil se zcela nový prostor. Filmy začaly být distribuovány i na videokazetách, objevovaly se první půjčovny. Mohlo by se zdát, že tento údaj je nedůležitý, ale rozhodně měl veliký vliv na dramaturgické smýšlení producentů velkých studií, kteří začali objevovat nové subžánry. A tak dostal svou první velikou šanci i ‚Meč a magie‘. Ovšem nebyl to první ze snímků, ale až ten druhý, který definitivně ustálil dramaturgické postupy i estetiku audiovizuálního zpracování.

Psal se rok 1982 a premiéru měly hned tři snímky tohoto subžánru. Meč a čaroděj (The Sword and the Sorcerer, 1982), fantasy příběh pro dospělé, kterým debutoval režisér Albert Pyun, Pán šelem (The Beastmaster, 1982) Dona Coscarelliho a především první Barbar Conan (Conan the Barbarian, 1982) Johna Miliuse.

První zpracování příběhů Roberta Ervina Howarda, které uvedlo do světa audiovizuální fantastiky jeho nesmrtelného hrdinu Conana, se na rozdíl od ostatních fantasy snímků stalo doslova kultovním. Estetiku snímku (i dalších, které následovaly) diktoval již zažitý styl ilustrátora a malíře Franka Frazetty (1928-2010), jehož práci zná skutečně každý fanoušek fantasy a který vtiskl Conanovi dosud nepřekonanou vizuální podobu. Syrová kresba, kde ostře řezané tváře a vykreslené svaly svírají nabroušené zbraně všemožných tvarů, se odrazila nejen u pokračovatelů, kteří dávali žánru audiovizuální podobu, ale i u dalších ilustrátorů a malířů. Když měl John Milius obsadit hlavní roli ve svém chystaném zpracování dobrodružství barbarského válečníka, rozhodně nemohl najít monumentálnějšího herce na pohled, než jakým byl Arnold Schwarzenegger. Tento rakouský kulturista měl v té době za sebou již filmový fantasy debut s názvem Hercules v New Yorku (Herkules in New York, 1969), kde hrál nudícího se Herkula, který neuposlechne Diův příkaz a sestoupí k lidem. Tato komedie rozhodně nebyla milosrdná k jeho hereckému umění, ale o to víc zde vyniklo jeho vypracované svalstvo.

Natáčení adaptace Howardových knih s kulturistickou legendou přezdívanou ‚Dub‘ ovšem nebylo nikterak jednoduché. Tvůrci se museli potýkat s problémy, které způsobovala jeho vskutku unikátní postava. Bylo například potřeba, aby přestal chvíli před natáčením a během natáčení trénovat, protože jeho svaly byly tak veliké, že nemohl správně držet meč. Nebylo možné sehnat kaskadéra a dubléra pro náročnější scény, protože se prostě nenašel nikdo, kdo by odpovídal jeho tělesným proporcím. A tak vidíme ve všech scénách skutečně Arnolda, který přistoupil k natáčení natolik poctivě, že se i při scéně, kdy Conan padá dostihnut vlkem ze skály, poranil.

V celém snímku je patrná silná atmosféra fantasy světa, kde skutečně vládne meč a magie. Není to jen fenomenální hudbou Basila Poledourise, ale především poctivostí, která z filmu přímo čiší. Nejen Arnold Schwarzenegger, ale i ostatní pracovali naplno a triky si pomáhali jen v minimální míře. Za zmínku stojí ženská kaskadérka Corrie Jansen, která ve scéně, kdy jí James Earl Jones jako hlavní padouch Thulsa Doom přikáže skočit ze skály, vytvořila svým skokem z 55 metrů dokonce rekord, nebo Sandahl Bergman (představitelka Valerie), která stejně jako Arnold Schwarzenneger natočila všechny scény sama. Možná právě syrovost vlastního natáčení snímku (umělou krev museli tvůrci ředit vodkou, aby jim při natáčení nezamrzala) pomohla, v každém případě se v dalších desetiletí nepodařilo na Conanův první úspěch navázat a žánr ‚Meč a magie‘ se přesunul z pláten kin na televizní obrazovky v podobě seriálů a v nízkorozpočtových snímcích na VHS.

Letos se pokusil Marcus Nispel legendu opět oživit. V hlavní roli s Jasonem Momoou a ve výpravném 3D provedení. Snímek ovšem neměl zdaleka takový úspěch jako původní Conan a byl přijat rozporuplně. Některými zatracován, jinými vynášen. Co myslíte vy, neuškodilo syrovému světu Roberta Ervina Howarda právě příliš mnoho triků, za které se tvůrci často schovávají?