Jeden z nejzávažnějších románů 20. století 1984 (Nineteen Eighty-Four, vyd. 1949) George Orwella jsme již zmiňovali v článku věnovaném Terry Gilliamovi. Antiutopická vize totalitního státu, kde na vše dohlíží „Velký bratr“ inspirovala ale nejen jeho snímek Brazil, který původně měl nést název 1984 a 1/2 a měl být i poctou Georgi Orwellovi. Námět je to natolik silný, že byl sám o sobě adaptován pro audiovizuální fantastiku hned třikrát. Dvakrát pro stříbrná plátna a jednou pro obrazovku. Každý z tvůrců si ovšem všímal jiných aspektů a každá z adaptací nese také jiný tvůrčí rukopis i odlišný podpis doby, ve které byla natočena. Ovšem fanoušci i odborná kritika se jednomyslně shodnou, že nejvydařenější rozhodně byla adaptace poslední, tedy ta z roku 1984.

Prvním, kdo se odvážil tento román adaptovat, byla v roce 1954 britská BBC. Hlavní role se zhostil Peter Cushing a snímek rozhodně stojí za shlédnutí. Skalní fanoušky antiutopických vizí pochopitelně neuspokojí chudé kulisy a velmi komorní ztvárnění, ovšem je potřeba vnímat i kontext doby, ve které tato adaptace vznikla. Rok 1954 byl jedním z raných let studené války, a tak se nemůžeme divit, že tvůrci od určitých „ostnů“, které jsou v knize obsaženy, ustoupili. Za pozornost stojí i herecký výkon Petera Cushinga. Snímek dalo BBC volně ke stažení, takže si ho můžete v klidu vychutnat celý:

Jen o dva roky později se románu chopil Michael Anderson. V černobílé verzi příběhu, kde v hlavních rolích zahlédneme Edmonda O’Briena a Jan Sterlingovou, vsadil režisér hlavně na milostný příběh a techniku. Tato adaptace už ale plně patřila stříbrnému plátnu a tudíž od ní mají právem fanoušci audiovizuální fantastiky vyšší očekávání. Ovšem i tento snímek je hodně poplatný své době. Spojené státy plně pohlcené studenou válkou by velmi kritického George Orwella nepřijaly, a tak nezbylo nic jiného, než vsadit na vztah a položit důraz na slogan „Will Ecstasy Be a Crime …In the Terrifying World of the Future?“.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, další snímek měl na stříbrných plátnech premiéru právě v roce 1984. Premiéra Brazilu, který byl Orwellovým románem také inspirován, byla právě z tohoto důvodu o chvíli pozdržena. Režie byla svěřena Michaelu Radfordovi, který měl do té doby zkušenosti především s dokumentární tvorbou, do hlavních rolí byli obsazeni John Hurt, Suzanna Hamilton a Richard Burton. Pravdou ovšem je, že režisér byl proti obsazení Richarda Burtona. Původně zamýšlel, že roli O’Briena ztvární Paul Scofield, ale herec si na poslední chvíli zlomil nohu. Zvažováni byli i Sean Connery či Anthony Hopkins, volba ale nakonec padla právě na Burtona. Zcela symbolicky je tato role i poslední, kterou kdy Richard Burton hrál, a snímek mu tvůrci i věnovali. Samotné natáčení už pro něj bylo natolik náročné, že se musely scény velmi často opakovat.

Snímek neoplývá triky ani velikou výpravou. Michael Radford vsadil na syrovost až dokumentárního stylu a vnesl na stříbrná plátna dosud nejvíc z knihy George Orwella. Milostné romanci úředníka z Ministerstva pravdy nedal tolik prostoru a více se soustředil na vykreslení zrůdnosti totalitního uspořádání, které trvale narušuje lidskou individualitu a generuje tupou masu. Cokoliv, co dává lidem osobitost, je ničeno, cit, který nemůže být kontrolován, je zakázán. V absurditě polopravd propagandy je skutečnost křivena každý den tak, až přestává být zřejmé, kde se ukrývá. Dokumentární styl obohatil Michael Radford i lehce artovými prvky, které převzal ze snímku Alana Parkera Pink Floyd: The Wall (1982).

Jak duchem románu George Orwella tak i touto poslední filmovou adaptací bylo inspirováno mnoho dalších antiutopických snímků. Připomeňme podobně laděné Equilibrium (Equilibrium, 2002) či V jako Vendetta (V for Vendetta, 2006). Velmi zajímavým je dánský animovaný film Metropie (Metropia, 2009), který jsme u nás mohli nedávno spatřit i na televizních obrazovkách. Je tedy zřejmé, že totalita i duch knihy George Orwella jako témata nestárnou. Budou stále natolik aktuální, nakolik bude v lidech zakořeněna touha po moci.