V první části Pozoruhodných počinů, které jsme věnovali kanadskému režisérovi Davidu Cronenbergovi, jsme měli možnost seznámit se s počátky jeho filmařské kariéry. Cronenberg rozhodně není tvůrcem tuctovým, jak ostatně potvrzují nejen jeho artové debuty, ale i pozdější někdy až šokující snímky. Ačkoliv je to režisér skutečně žánrový, témata, která zpracovává, ryze žánrová nejsou. Účinky drog na lidskou psychiku, ke kterým se průběžně vrací, nebo mutace, které mění lidské chování. Pozornost médií upoutal takřka okamžitě, jeho vliv na diváky byl probírán i na vládní úrovni, kritika ho stíhala velmi nevybíravými slovy. Přes to všechno dokázal bez podpory velkých Hollywoodských studií natočit horor, kterým dokázal, že patří mezi světovou špičku žánrového audiovizuálního umění.

Snímek Rabid (1977), kterým na sebe David Cronenberg strhnul pozornost velkých producentů, nebyl zprvu zdaleka tak úspěšný jako později. Film inspirovala kapitola z románu William S. Burroughse Naked Lunch a je zacílen nejen na žánrové publikum, ale i na širší okruh diváků. Cronenbergovým největším hitem se stal následující snímek Scanners (Scanners, 1981), příběh o telepatech, jejichž schopnosti mohou dokonce zabít člověka. Od počátku šlo o jedno z režisérových nejobtížnějších natáčení, kdy se horko těžko skládal rozpočet, scénář se dotvářel přímo „na place“, mezi herci vládla nevraživost a točilo se v nevytápěných místnostech, nic z toho však nakonec snímku neubralo z jeho kouzla. Scanners poslali Davida Cronenberga mezi filmařskou elitu žánru a dalšímu snímku nestálo nic v cestě.

Pokud se ovšem Cronenbergovi u diváků dařilo, další žánrový počin mu vůbec nevyšel. V roce 1983 uvedl do distribuce hned dva snímky s extrémně odlišným přijetím. Zatímco Videodrome (Videodrome) fanoušci nepochopili a v kinech propadl, horor Mrtvá zóna (The Dead Zone) se ocitl ve výrazných zelených číslech. Ovšem Videodrome svým způsobem zapadl kvůli špatnému načasování. Ani skalní příznivci žánru nebyli připraveni na příběh, který se věnuje lidské touze po ukojení, fenoménu televizního konzumu a vlivu zobrazované pokřivené reality na lidskou psychiku. V pozdějších letech se k tomuto tématu vrátil, ale opět nebyl přijat. Mrtvá Zóna (na motivy románu Stephena Kinga) ovšem režisérovi reputaci zachránila. Christopher Walken, který se zhostil hlavní role, ve velmi civilně podaném příběhu (produkoval Dino de Laurentiis) exceluje a snímek získal mnoho žánrových festivalových cen.

Asi nejznámějším příběhem Davida Cronenberga a také příběhem, který se dočkal i pokračování, je Moucha (Fly, 1986). Málokdo dnes ovšem tuší, že se jedná opět o adaptaci povídky George Langelaana, kterou zfilmoval v roce 1958 Kurt Neumann. Zajímavostí je fakt, že původní a první zpracování příběhu vědce, který se teleportuje společně s mouchou, vydělalo po vydání na DVD během několika dní přes 3 miliony dolarů. Dočkalo se také i dvou pokračování v letech 1959 a 1965. Verze Davida Cronenberga je samozřejmě trikově mnohem pokročilejší a tvůrci masek si také za tento snímek odnesli i Oscara. Moucha se během prvních projekcí stala takřka okamžitě kultovní záležitostí. Podmanivá hudba Howarda Shorea i Cronenbergova atmosférická režie, která se soustředí také na psychologickou rovinu příběhu, zafungovaly skvěle. Pokračování z roku 1989 v režii Chrise Walase už nemělo potřebný náboj a propadlo.

David Cronenberg ovšem naštěstí s natáčením zneklidňujících filmů nepřestal. Na kasovní úspěch předchozích snímků se mu ovšem navázat nepodařilo. Přes to stojí všechna jeho další díla minimálně za shlédnutí. Ať totiž zmíníme Příliš dokonalou podobu (Dead Ringers, 1988), hororový příběh ověnčený mnoha žánrovými cenami s Jeremy Ironsem v hlavní dvojroli, či Nahý oběd (Naked Lunch, 1991) inspirovaný stejnojmenným (a výše zmiňovaným) románem Williama S. Burroughse a taktéž ověnčený festivalovými cenami, v každém Cronenberg konfrontuje diváka s příběhem velmi provokujícím a zneklidňujícím, který nutí se pozastavit a zamyslet se.

Ve stejném roce jako bratři Wachowští s filmem Matrix uvedl David Cronenberg do kin snímek s podobnou tématikou. Science fiction thriller eXistenZ (eXistenZ, 1999) sice nezískal tolik popularity, ovšem za divákovu pozornost rozhodně stojí a mezi fanoušky žánru se těší slušné přízni. Testování počítačové hry, které se vymkne jejím tvůrcům z rukou a které směřuje typicky Cronenbergovskému setření hranic skutečnosti a simulace, bodovalo nejen u fanoušků, ale i na MFF v Berlíně.

David Cronenberg se nevěnuje jen žánrovým počinům, ve kterých posouvá hranice fantastična s až krutou přeností tam, kam to divák nečeká, velmi oceňované jsou i jeho nežánrové snímky. Minulý rok jsme mohli v naší distribuci shlédnout jeho Nebezpečnou metodu (A Dangerous Method, 2011), do kin v zahraničí potom míří drama Cosmopolis  s Robertem Pattisonem v hlavní roli. A protože podle předběžných zpráv David Cronenberg nepracuje na žádném žánrovém počinu, nezbývá tedy než se obrnit trpělivostí a doufat, že se ke svým tématům opět vrátí.