Obdobím prvního okouzlení fantastikou, která se v anglosaském světě začala prosazovat nejprve na stříbrných plátnech a poté pomalu ovládla i televizní obrazovky, jsme se přesunuli až ke konci studené války, kdy se tvůrčí reflexe společnosti začala pomalu měnit. I přes poměrně podrobný pohled na začátky audiovizuálního umění jsme takřka opomenuli tvorbu, která nemá kořeny v Hollywoodu. Audiovizuální díla žánru fantasy mají několik inspirativních pramenů, ze kterých čerpají fantastické motivy a své postupy při stavbě příběhu. Jedním z nich jsou legendy a pohádky hemžící se nadpřirozenými bytostmi, kterými evropský kontinent jen přetéká. A přihlédneme-li k určité hrůzostrašnosti některých z nich, zjistíme, že není bohatšího zřídla než příběhy severských lidových vypravěčů a posléze i tvůrců, kteří na nich tzv. vyrostli.

Švédská filmová škola je jednou z nejvýraznějších na celém světě. Její kořeny sahají až k období němého filmu, kdy se formovala specifická témata této kinematografie i postupy, jakými tvůrci příběh diváku předávají. Jak už bylo zmíněno výše, severský svět je bohatý na mýty, pohádky i lidová vyprávění, ale také je to svět výrazných dramatiků i literátů, kteří svým filmovým nástupcům zanechali silné příběhy ke zpracování. Jedním z nejvýraznějších a dodnes působivých hororových snímků švédské kinematografie je i Vozka smrti (Körkarlen, 1921) slavného režiséra a herce Victora Sjöströma. Snímek je pozoruhodný použitím dvojexpozice, kterou Sjöström dovedl jako stylizující prvek, tedy zobrazení duchů a jejich světa, k dokonalosti. Ačkoliv tento jednoduchý trik nebyl nikterak nový, poprvé byl využit ne k zobrazení nezobrazitelného, ale jako aktivní část vyprávění a poetiky. Vozka smrti byl zfilmován podle předlohy Selmy Lagerlöfové, nositelky Nobelovy ceny za literaturu, a režisér i herec v jedné osobě Victor Sjöström kvůli snímku strávil nějaký čas v chudobincích, aby dokázal vystihnout tíživou atmosféru. Podle odborníků je tento poeticko-hororový příběh vrcholem umění němého švédského filmu a byl také nejoblíbenějším snímkem slavného tvůrce, který zabrousil i do vod audiovizuální fantastiky a jemuž se v sérii článků Pozoruhodné počiny budeme dále věnovat – Ingmara Bergmana.

Ingmar Bergman vystudoval divadelní vědu, a není tedy divu, že se ve své filmové tvorbě zpočátku věnoval spíše adaptacím dramatických kusů a později příběhům zařaditelným do okruhu psychologických dramat. Přes množství snímků si ovšem našel svou cestu i k audiovizuální fantastice a pojal ji v duchu Victora Sjöströma i existenciálních témat, kterým se věnoval filosof a myslitel Soren Kierkegaard. Sedmou pečeť (Det Sjunde inseglet, 1957) by jistě skalní fanoušci audiovizuální fantastiky vytěsnili až na okraj žánru a dokázali by dlouze polemizovat o tom, zda se jedná o žánrový snímek, ovšem síla atmosféry středověkého světa i napínavé partie šachu, kterou hraje rytíř se samotnou Smrtí, odsune leckteré rádoby syrově vyprávěné fantasy příběhy do zapomnění. Bergman spojil ve snímku hned dva motivy. Křížovou výpravu do Svaté země, ze které se rytíř Antonius Block vrací domů, a morovou ránu, která postihla Evropu ve čtrnáctém století. Uprostřed atmosféry násilí i prosazující se církve putují krajinou kejklíři, kteří jsou sami o sobě ztělesněním křehkosti a bezbrannosti. Antonius Block, rytíř a válečník, který v boji ztratil víru v Boha, se k nim přidává i se svou společnicí v šachu – Smrtí. Temný černobílý snímek získal hned sedm evropských filmových cen a dodnes je součástí nejen zlatého fondu světové kinematografie, ale i učebnic pro budoucí filmové tvůrce.

Pro ty, kteří se věnují fantasy žánru, je potom svou atmosférou zdrojem inspirace i témat, která mohou být rozvinuta. Fanoušci drsných příběhů s fantasy tématikou by tento klasický opus rozhodně neměli minout. Ovšem s vědomím, že je příběh předkládán s typicky severskou realističností bez jakýchkoliv hollywoodských pozlátek. Ačkoliv Sedmá pečeť není jediný snímek ze žánru fantastiky, který Ingmar Bergman natočil, rozhodně je nejslavnější. A o tom, jaké další natočil tento klasik švédské filmové školy, si povíme příště.