Po připomenutí jednoho z největších klasiků světové kinematografie v evropských vodách ještě zůstaneme. Sestoupíme víc k jihu a okusíme dalšího z šarmantních francouzských tvůrců, jehož pozoruhodný tvůrčí rukopis dal žánrovému světu nejednoho legendárního hrdinu. Stejně jako předchozí tvůrce, netočil jen žánrová audiovizuální díla, ale prorazil i v nežánrovém filmu. Vděčíme mu nejen za fantastické vidiny světa budoucnosti, ale i za hlášky, které doslova zlidověly či antihrdinu, kterého nelze nemilovat. Režisér, který uvedl na plátna kin „nejkrásnější hlas vesmíru“ a svůj typický šarm, Luc Besson. Ovšem připomeňme si nejen jeho nejslavnější žánrové opusy, ale i méně známé snímky, které později rozvinul do fantastických děl.

Luc Besson rozhodně nepatří mezi tvůrce, kteří by do světa chrlili každý rok celovečerní snímek s velikým rozpočtem. Dalo by se říci, že je spíše zdrženlivý. Rozhodně bychom ho ale neměli opomenout. Už jeho debut, krátkometrážní L’Avant dernier (1981) upozornil na výrazný talent, se kterým vedl herce v příběhu z podivného postapokalyptického světa. V černobílém příběhu dvou mužů, kteří bojují v ruinách města, se objevuje i charismatický Jean Reno, který díky tomuto snímku vešel do širšího povědomí. Zvláštní, velmi úsporně pojaté žánrové vyprávění se dočkalo o dva roky později své celovečerní verze, která odstartovala nejen kariéru Luca Bessona. V Poslední bitvě (Le Dernier combat, 1983) sice krátkometrážní film rozvinul, ovšem zůstal věrný úspornému stylu vyprávění i pozoruhodnému pojetí černobílé kamery. Snímek posbíral dlouhou řadu ocenění na žánrových festivalech po celém světě. A je třeba podotknout, že nejen od kritiků, ale i od veřejnosti a že byl i nominován jako nejlepší debut na Césara. Pokud patříte mezi fanoušky postapo a Jean Reno je váš oblíbenec, rozhodně tento počin nesmíte minout. Pozoruhodným ho nedělá pouze výkon hlavních herců, které velmi zručně vede režisér, ale i vizuální zpracování a hudba Erica Serry, pro kterého byl tento snímek také filmovým debutem.

Po ne příliš vřele přijatém snímku Podzemka (Subway, 1985) obrátil Luc Besson pozornost k příběhu, který mu byl velmi blízký prostředím a který byl i inspirován životy skutečných osob. Magická hlubina (Le Grand bleu, 1988) byla v osmdesátých letech nejúspěšnějším francouzským filmem. Ačkoliv byl totiž příběh dvou potápěčů v Cannes vypískán, udržel se v kinech více než rok a divácky slavil obrovské úspěchy. Hvězda Luca Bessona stoupala vzhůru, ovšem byly to další dva (nežánrové) snímky, které definitivně katapultovaly Jeana Rena mezi světovou hereckou špičku a které daly vzniknout nejen fenoménu specifické ženské hrdinky (Brutální Nikita), ale i antihrdinovi (Leon). Zvláštností režiséra Luca Bessona je jistě nejen velmi svérázný hlavní hrdina, jehož příhody jsou tragikomické a vyvolávají nejen úzkost, ale i smích či soucit, ale také specifické mísení stylů a žánrů.

Skutečným světovým úspěchem Luca Bessona, jenž je dodnes kultovní záležitostí nejednoho fanouška audiovizuální fantastiky, je ovšem Pátý element (Le Cinquième élément, 1997). Zajímavostí snímku je jistě fakt, že se hlavní role ujal představitel typicky akčních a mužných charakterů Bruce Willis, který byl už tehdy hvězdou první velikosti. Ovšem ačkoliv bychom mohli hovořit o hrdinovi „v americkém stylu“, v režii Luca Bessona jsme svědky lidského řešení problémů i nezvykle civilního vystupování muže, který zachraňuje svět. O pikantních maličkostech jako přímý přenos supertajné operace nemluvě. Ale podrobněji se již budeme věnovat fenoménu Pátého elementu až příští týden.