V posledních týdnech jsme se v sérii článků věnovali hlavně nehollywoodským tvůrcům, ovšem trestuhodně jsme zanedbali i kraje na východ od železné opony, včetně toho našeho. Jedním z hlavních důvodů, proč se u nás filmové fantastice příliš nedařilo, byl samozřejmě fakt, že žánr (představovaný hlavně science fiction) nebyl u vládnoucí garnitury v příliš velké oblibě. Okrajovost a nádech disidentství si s sebou ostatně nesla i žánrová literatura, která pro svůj apel i předpoklad, že čtenář bude při čtení přemýšlet, končila stejně jako audiovizuální díla často v trezorech či spalovnách. Mezi domácími tvůrci tak kromě Karla Zemana nenajdeme nikoho, kdo by se audiovizuální fantastice systematicky věnoval, ovšem i přes nepřízeň režimu se našli tvůrci, kteří si ve své duši dokázali fantaskní svět udržet. Jedním z nich je Jan Švankmajer.

Jeden z našich nejosobitějších výtvarníků a režisérů vystudoval režii a scénografii na loutkářské katedře DAMU a jeho filmovým debutem byl krátkometrážní snímek Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara (1964). Už od počátku se rýsoval jeho svébytný styl, který využívá neobvyklé kombinace animace loutek, herců i surrealistických rekvizit, a jak uvidíme později, je pozoruhodné, že svým stylem a fantaskními představami dokázal jako jediný dostat surrealismus na filmová plátna. Mimo film pracoval nejen jako výtvarník a scénograf, ale i jako režisér, ovšem právě po natočení svého prvního snímku se s vedením divadla rozešel a od té doby pracuje na volné noze. Už jeho krátkometrážní snímek Historia naturae (Suita) z roku 1967 slavil velký úspěch a získal cenu na festivalu v Oberhausenu. Z dalších „kraťasů“ potom nelze nezmínit černobílou Zahradu (1968), která vznikla na motivy povídky Ivana Krause, Piknik s Weismannem, který byl natočen v rakouské produkci a Byt (vše ze stejného roku), v němž si společně s Jurajem Herzem Ivan Kraus i zahrál.

Všechna tato dílka předurčovala styl, který si Jan Švankmajer osvojil a jenž byl naprosto nenapodobitelný. Animace obyčejných a všedních věcí, které se chovaly naprosto nepředvídatelně, oživení muzejních exponátů nebo knižních ilustrací. Ovšem ani ocenění z Oberhausenu nezmírnilo dopad normalizace, která u nás zavládla v sedmdesátých letech a která postihla i mnoho dalších tvůrců. Jan Švankmajer pracoval jako výtvarník a trikař na Barrandově a točit mohl jen velmi málo. I přes to se jeho práci dostalo uznání nejen u nás, ale i za hranicemi. Na jeho Žvahlava aneb Šatičky Slaměného Huberta (1971) odkazuje v jedné ze svých básní dokonce i Terry Gilliam, který má tvorbu Jana Švankmajera ve velké oblibě.

Navzdory společenské atmosféře ovšem vznikaly i nadčasové klenoty české audiovizuální fantastiky jako Adéla ještě nevečeřela (1977) či Tajemství hradu v Karpatech (1981), na kterých Jan Švankmajer spolupracoval jako výtvarník a které nesou jeho nezaměnitelný rukopis. Pocta šestákovým románům i románu Julese Vernea předznamenaly první veliký režisérův úspěch, kterým byl hororový snímek na motivy povídky E. A. Poea Zánik domu Usherů (1980). Sugestivní hlas vynikajícího Petra Čepka, animovaný reál i tísnivá atmosféra dokonale vyniknou na velkém plátně. Snímek pomocí animace evokuje v člověku pocit, jako kdyby se zobrazovaného předmětu dotýkal. Následnou asociací si pak na základě své zkušenosti divák vybaví pozitivní či negativní pocity. Krátkometrážní adaptace oblíbeného hororového spisovatele je ověnčena cenami ze zahraničních festivalů, ovšem i tak trvalo dalších osm let, než se Jan Švankmajer dočkal svého celovečerního debutu.