Období normalizace, kdy režim ostře hlídal jakékoliv projevy nesouhlasu či nezávislého myšlení u tvůrců, postihlo všechny domácí umělce. Díky svobodě, kterou obsahuje fantastická složka v příbězích, byla žánrová tvorba vytěsněna na okraj a mnoho prostoru nezbývalo ani surrealistickým vizím, které se u nás v audiovizuální podobě poprvé objevily v tvorbě Jana Švankmajera. V sedmdesátých letech jeho snímkům nebylo politicky přáno, a tak se věnoval práci trikaře a výtvarníka v ateliérech na Barrandově. Ačkoliv měl za sebou již první ocenění za hranicemi za snímek Historia Naturae (1967), na další snímky si museli diváci dlouho počkat. Uvolněnější atmosféra nastala až v osmdesátých letech, kdy Jan Švankmajer mohl natočit horor Zánik domu Usherů (1980).

Dva roky poté, co byla uvedena adaptace E. A. Poea Zánik rodu Usherů, vytvořil Jan Švankmajer krátkometrážní snímek Možnosti dialogu (1982). Pozoruhodný počin, kterým ztvárnil formy mezilidské komunikace, slavil úspěch nejen u nás, ale i za hranicemi. Zlatým medvědem a dalšími cenami ověnčený snímek potom otevřel Janu Švankmajerovi dveře k další filmařské práci. Ovšem v dalším roce uvedl pouze dva krátkometrážní snímky Do pivnice a Kyvadlo, jáma a naděje. A zatímco Do pivnice, příběh o malé holčičce, která jde do sklepa pro košík brambor a svádí nelehký boj s vlastním strachem, lehce předznamenal jeho celovečerní debut, Kyvadlo, jáma a naděje slavil veliký úspěch. Uveďme, že se opět jedná o volnou adaptaci próz E. A. Poea, která tentokrát získala hned čtyři festivalové ceny. Není také od věci připomenout, že podle filmu Možnosti dialogu je pojmenována i výstava, kterou lze v současné době navštívit v Praze v Domě U zvonu. Výstava potrvá až do února příštího roku a k vidění jsou nejen loutky či rekvizity z natáčení nejznámějších snímků, ale také fotografie.

Po roce 1983 následovala v audiovizuální tvorbě Jana Švankmajera opět přestávka. Světový věhlas, který přišel díky Možnostem dialogu, mu ovšem pomohl získat prostředky na celovečerní debut, kterým bylo jeho pozoruhodné zpracování příběhu Lewise Carrolla Něco z Alenky (1988). Snímek, který půvabně spojuje surrealistickou animaci Jana Švankmajera s neuchopitelnou pohádkou anglického spisovatele, drží jedno z nejzajímavějších prvenství v našich zemích. Ačkoliv totiž vznikal ještě za bývalého režimu, díky věhlasu svého tvůrce a uvolněné atmosféře, která předznamenávala společenské a politické změny, je prvním soukromým filmem v Čechách. Jeho vznik ovšem nebyl nikterak snadný. Prostředky získával Jan Švankmajer ze zdrojů hned z několika zemí, snímek byl natáčen načerno bez povolení úřadů, filmovou techniku získávali tvůrci z druhé ruky. Ovšem výsledek rozhodně stojí za to. Mezi adaptacemi slavného příběhu se rozhodně neztratí a získal i cenu na festivalu Annecy International Animated Film.

Ve stejném roce potom Jan Švankmajer uvedl ještě další dva snímky. O velikém režisérově věhlasu svědčí fakt, že jeden z nich vznikl v západní zahraniční produkci, což na tehdejší dobu bylo takřka nemožné. Ovšem je třeba podotknout, že Jiný druh lásky vlastně není plnohodnotným krátkometrážním snímkem, ale že se jedná o videoklip k písni Hugha Cornwella. Oproti tomu Mužné hry ze stejného roku „kraťasem“ jsou a dokonce dosáhly na nominaci na filmovém festivalu v Cannes. Rok, ve kterém nastaly společenské a politické změny, byl potom pro Jana Švankmajera mimořádně plodným a předznamenal další období jeho tvorby, ve kterém se více přiklonil k celovečerním příběhům a ve kterém definitivně upevnil svou pozici vizionáře filmového plátna.