Úvah nad moderním fenoménem paranormálních romancí, které trhají rekordy v prodejnosti či návštěvnosti, bylo jistě napsáno víc než dost. Ať se nám to ovšem líbí nebo ne, kořeny tohoto subžánru nalézáme už u pohádek, které se hemží různě zakletými muži či ženštinami. Paranormální bytosti, které komunikují s lidmi, ovšem nejsou ani v audiovizuální fantastice nikterak vzácné. Zajímavými je činí až přístup tvůrců, kteří respektují jejich nadčasovost a obohatí je moderním pojetím zobrazení. Jedním z prvních inovátorů byl německý režisér Wim Wenders, který oblékl nadpřirozené bytosti do moderního oblečení a přisoudil jim lidské vlastnosti, které je přiblížily divákům. Objevil tak nejen další rozměr audiovizuální fantastiky, ale inspiroval i další tvůrce.

Když v roce 1987 padla první klapka natáčení snímku Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin, 1987), nemohli tvůrci tušit, jak obrovský úspěch bude snímek mít. Ve světle faktu, že režisér Wim Wenders neměl ani scénář, jeví se výsledek o to neuvěřitelněji. Wim Wenders ovšem v této době nebyl žádným začátečníkem. Po nepříliš zdařilém pobytu ve Spojených státech, odkud si odvezl nepříjemnou zkušenost přerušeného natáčení a osobních neshod, načrtl s rakouským básníkem a spisovatelem Peterem Handkem osu příběhu, jenž měl ve skutečnosti působit spíše jako filmová báseň než jako klasické vyprávění a který měl být poctou válkou zničenému Berlínu, v jehož středu se vinula zeď, dělící město na západní a východní část. Ačkoliv se zeď ve filmu také objeví, tvůrci museli vytvořit její repliku, protože natáčení v těchto částech města nebylo úřady z pochopitelných důvodů povoleno. Černobílé vidění andělů (natáčené přes starou punčochu), kteří sledují okolní ruch i starosti a strasti obyčejných lidí, je střídáno barevnými záběry a pomalu vtahuje diváka až k meditativní rovině. Andělé jsou sice nadpřirozenými bytostmi, které lidé nevnímají, ovšem působí velmi přirozeně. A ačkoliv se jedná o příběh, ve kterém hraje velkou roli láska, jeho vyznění nepůsobí nijak lacině a sentimentálně. Snímek slavil obrovské úspěchy především v Evropě, kterou dělila železná opona. Posbíral mnoho festivalových cen i nominací a nesmazatelně se zapsal nejen do srdcí diváků, ale díky svému stylu vyprávění i do filmové historie. Na jeho motivy vzniklo několik divadelních představení, a jak již bylo uvedeno výše, inspiroval i další tvůrce, především ty z Hollywoodu.

Remake takto slibného námětu se nevyhnul ani slavnému Nebi. Ovšem ta tam je meditativní rovina a poetičnost, Hollywoodský režisér Brad Silbering postavil svůj snímek Město andělů (City of Angels, 1998) pouze na love story mezi andělem a mladou lékařkou. I vzhledem k tomu, jak málo diváků ve Spojených státech znalo původní předlohu, slavil snímek rovněž úspěch, a to i na festivalových projekcích. Jak už to u remaků bývá, rozdělil fanoušky moderních andělů na dva nesmiřitelné tábory. Při vší úctě k tvůrcům Hollywoodu je ovšem třeba připomenout, že motiv anděla vzdávajícího se své nesmrtelnosti si zaslouží více než jen sentimentalitu. Je ale potřeba připomenout, že půdu pro tento snímek připravil také televizní seriál Touched by an Angel (Dotek anděla, 1994), který se dočkal v religiózních Spojených státech hned několika sezón a desítek cen.

K andělům se ovšem vrátil i samotný Wim Wenders a v roce 1993 natočil další z příběhů, který se odehrává tzv. nad Berlínem Tak daleko, tak blízko! (Faraway, So Close!, 1993). Snímek o druhém z dvojice andělů Nebe byl sice úspěšný u diváků i na festivalech, ovšem jeho atraktivitu podporuje nejen množství hereckých hvězd a Michail Gorbačov v malé roli, ale především hudba, při jejíž tvorbě se sešla taková jména jako Lou Reed, U2 či Laurie Anderson. Wim Wenders je osobností, která se zapsala do dějin kinematografie i jinými, nežánrovými snímky či prací v produkčních společnostech, které podporují evropskou tvorbu, ovšem Nebe nad Berlínem asi zůstane pro diváky jeho nejznámějším, takřka kultovním filmem.