Celovečerní debut Alexe Proyase rozhodně neměl snadnou cestu k divákům a kvůli tragickým událostem při natáčení dokonce hrozilo, že ho neuvidíme vůbec, ale režisér se naštěstí nevzdal a Vrána byla do kin uvedena. Snímek, který se příběhem vzniku, předlohou i konečným výsledkem stal kultovní záležitostí, upozornil na veliký režijní talent. Ovšem tento počin nebyl jediným kultem, který Alex Proyas stvořil. Za pozornost rozhodně stojí i další snímky ověnčené festivalovými cenami i cenami fanoušků fantastiky i jejich pozoruhodné vizuální zpracování. A velice by se mýlili ti, kdo by se domnívali, že se Proyas pod vlivem těžkostí při natáčení debutového snímku režijní práce vzdá. Ve své práci pokračoval a předložil další počin, tentokrát autorský.

Ti, kdo by neznali Smrtihlava (Dark City, 1998), by rozhodně měli zbystřit a snímek si v co nejlepší kvalitě vychutnat. Alex Proyas napsal scénář podivného příběhu, který v sobě mísí hned několik tematických proudů audiovizuální fantastiky, a vše zahalil do úžasného vizuálního hávu. Ačkoliv se divák ocitne uprostřed světa, jemuž vládnou podivné bytosti, nejsou to jen lidé, kteří tu hrají své role. Díky atmosféře, zpracování i zvláštním vlastnostem se stane aktérem i samotné město. Inspirativní zdroje a prameny, které Alexe Proyase ovlivnily při tvorbě tohoto počinu, jsou více než zřejmé. Oblibu snímků slavného německého režiséra Fritze Langa potvrzují vizuální citace i některé společné prvky. Smrtihlav v sobě tedy mísí poetiku německých expresionistů, filmu noir a originalitu světa Alexe Proyase. Ovšem to, co fanouška audiovizuální fantastiky pohltí, spolehlivě odrazuje diváka uvyklého na mainstream, a tak tento film bohužel nebyl komerčně příliš úspěšný. O jeho podobnosti s dynamickým Matrixem bylo napsáno velmi mnoho. A pravdou je, že snímky sdílí nejen část rekvizit. Smrtihlav ale není ve svém příběhu tolik přímočarý. Citace z něj potom nalezneme i u podivuhodně silného dramatu Requiem za sen (Requiem for a Dream, 2000) Darrena Aronofskyho. Pokud vás tedy dosud tento snímek ověnčený cenami kritiky míjel, rozhodně jej neopomeňte shlédnout.

Dva roky po autorském počinu, který nebyl tak úspěšný jako debut, natočil Alex Proyas hudební komedii Než se staneš superstar (Garage Days, 2002) a na svou příležitost stále čekal. Dostal ji v podobě scénáře Jeffa Vintara a Akiva Goldsmana, kteří napsali příběh na motivy povídkové sbírky Já, robot Isaaka Asimova. Jedná se o velmi volnou adaptaci, ovšem scénář je postaven na Asimovových robotických zákonech a divák znalý předlohy zde pozná i postavy z knihy. Akční podívaná Já, robot (I, robot, 2004) plná triků, uvěřitelných technologií, atmosféry, ohraničená vcelku kvalitním scénářem měla překvapivý úspěch. Posbírala hned dvanáct nominací a neminula ji ani ta na Oscara za vizuální efekty. Alex Proyas rozhodně potvrdil, že jeho režie audiovizuální fantastice svědčí.

Na vlně všemožných konců světa, která se zvedla s blížícím magickým datem roku 2012, se veze i jeho další žánrový počin Proroctví (Knowing, 2009). Hlavní role byla tentokrát svěřena Nicolasi Cageovi, jehož jméno nevyvolává u početné základny fanoušků audiovizuální fantastiky právě sympatie, ovšem navzdory tomu diváci ocenili, že v tomto snímku působí herecká hvězda velmi civilně a do příběhu zapadá. Ačkoliv byl film u nás přijat spíše vlažněji, ve světě slavil úspěch. A rozhodně je i s podivem, jak kvalitní počin dokázal Alex Proyas představit s minimálním rozpočtem. Fanoušky režiséra potom jistě potěší zpráva o chystané adaptaci Roberta A. Heinleina The Unpleasant Profession of Jonathan Hoag, ke které by Alex Proyas měl napsat i scénář. Projekt je ovšem v přípravné fázi, a tak není jisté, kdy padne první klapka a zda vůbec. Nezbývá než se obrnit trpělivostí a počkat si, jak vše dopadne.