Ačkoliv bychom jako další článek měli dle plánu zařadit pokračování o audiovizuální fantastice v podání Richarda Donnera, zasáhla nás smutná zpráva o odchodu legendárního tvůrce speciálních efektů, který byl nejen velmi blízkým přítelem Raye Bradburyho, ale který byl audiovizuální fantastice skutečně oddán. Muže, který oživil obrovské množství mimozemšťanů, bájných tvorů i vyhynulých zvířat a jehož kariéru odstartovalo jedno z nejstarších zpracování příběhu o King Kongovi – Raye Harryhausena. Pozastavme se tedy a připomeňme si jeho celoživotní dílo, které rozhodně vzbuzuje respekt. A zároveň se zamysleme nad obdobím audiovizuální fantastiky, které s tímto velkým mužem symbolicky odchází také.

Výrobě loutek propadl Ray Harryhausen už jako chlapec. Jeho prvním ateliérem byla garáž rodinného domu, jeho prvními asistenty rodiče, kteří syna aktivně podporovali. Tatínek vyráběl funkční kovové kostry loutek, maminka jim šila kostýmy. V období druhé světové války využil svůj talent k tomu, aby točil instruktážní filmy pro vojáky, po válce se filmové tvorbě začal plně věnovat a vytvořil své první animované pohádky pro děti. Každou další se snažil vylepšit nejen techniku výroby loutek, ale řešit i další a další technická úskalí, které snímky přinášely. Jeho kariéru pohádkáře ovšem na čas přerušila nabídka na ztvárnění jeho nejoblíbenějšího hrdiny – King Konga. Ray Harryhausen vytvořil obří gorilu ve snímku Mighty Joe Young (1949) natolik věrohodně, že bylo o jeho další kariéře rozhodnuto. Opravdovou výzvou mu ovšem byla myšlenka mladého producenta Charlese H. Schneera, který chtěl natočit film o obří chobotnici, co strhne slavný most Golden Gate.

It Came from Beneath the Sea (1955) potvrdila reputaci Raye Harryhausena jako pečlivého a citlivého animátora, který dokáže své modely velmi dobře vkomponovat do záběru. Na první ocenění své práce si ovšem musel počkat další tři roky.

To, co naznačovala veškerá předchozí práce, se objevilo o tři roky později v dodnes podivuhodné pohádkové podívané o statečném Sindibádovi a záchraně krásné princezny Sedmá Sindibádova cesta (The 7th Voyage of Sinbad, 1958). Ray Harryhausen oživil na plátně nejen mýtické tvory, ale i ozbrojené kostlivce či draka chrlícího oheň. Tento snímek je zároveň prvním v historii kinematografie, který využil tzv. stop-motion techniku (objekt je snímán okénko po okénku a posouván vždy o malý kousek, aby vznikla iluze plynulého pohybu). Tato technika sice umožňuje natočit modely velmi věrohodně a v barvě, ovšem její nevýhodou je časová náročnost. Práce na tomto Sindibádovi trvala Rayi Harryhausenovi rovných 11 měsíců, ovšem výsledek je doslova nadčasový a neměl by uniknout žádnému fanouškovi audiovizuální fantastiky. Jak bylo psáno v dřívějších článcích, Oscara bohužel tvůrci speciálních efektů v těchto letech získat nemohli, ale v roce 2008 byl právě tento snímek vybrán k uchování v Národním filmovém registru Spojených států.

Dobrodružství Jásona a jeho Argonautů považoval Ray Harryhausen za svůj nejlepší film. Legendární souboj s kostlivci vytvářel 4,5 měsíce, po vizuální stránce snímek předznamenává u nás známější Souboj Titánů (Clash of the Titans, 1981), který také produkoval. Mezitím se ovšem stačil dvakrát vrátit k námořníku Sindibádovi, navštívil ztracený svět, ve kterém kovboj chytal Tyrannosaura a vizuálně zpracoval svět milion let před naším letopočtem. Každý film, ve kterém se jeho animace objeví, stojí za zhlédnutí. S každým políčkem filmového pásu se divák noří do světa fantazie a poznává kouzlo ruční animace a ručně vypracovaných triků, které nestárnou. Stejně jako filmy našeho Karla Zemana se triky Raye Harryhausena nikdy neokoukají. S tvůrcem jeho formátu tak symbolicky odešlo nejen období audiovizuální fantastiky, které nepatřilo počítačem dokonale vymodelovaným příšerám, ale i kus našeho dětství i dětské fantazie.