Kořeny žánrového vyprávění na tradicemi opředených japonských ostrovech sahají hluboko do historie, a tak se nemůžeme divit, kolik hororových příběhů tvůrci odtud zpracovali. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je japonská kinematografie mladá, opak je pravdou. Snímky vycházející nejen ze staletých tradic divadla, ale i literárních pramenů bohatých na zajímavé náměty, byly natáčeny už v němé éře a rozhodně za zhlédnutí stojí. Než se budeme věnovat dalšímu z žánrových tvůrců, pojďme jen stručně připomenout některé z kaidan (tedy hororových) příběhů, které japonští režiséři natočili. Pomineme-li němou éru, dobu, kdy se zpracování tradičních témat teprve formovalo, největšího rozmachu se tato odnož audiovizuální fantastiky dočkala v šedesátých letech, kdy dorůstala poválečná generace.

Hned první ze zmiňovaných snímků je jedním z nejvýraznějších představitelů tradičních kaidan příběhů. Je třeba podotknout, že ačkoliv tyto snímky zmiňujeme jako žánrové (kterými také jsou), ve své domovské zemi jsou brány jako plnohodnotná součást kulturního dědictví. A tak se paradoxně můžeme seznámit se školou, která učila budovat mistrně strašidelnou atmosféru v letech, kdy se na amerických stříbrných plátnech proháněla spíše legrační monstra požírající obyvatele New Yorku, formovala se první zpracování komiksu nebo se znovu zpracovávala ohraná témata. Povídky o bledé luně po dešti (Ugetsu monogatari, 1953) jsou adaptací stejnojmenné knihy japonského autora osmnáctého století Akinari Ueda. Příběh natočil známý Kenji Mizoguchi, držitel mnoha festivalových ocenění. Černobílé vyprávění o ženě-démonu svého času úspěšně konkurovalo filmům tehdejší doby. Dosáhlo dokonce i na oskarovou nominaci či ocenění na filmovém festivalu v Benátkách.

Dalším snímkem, který dosáhl na oskarovou nominaci – tentokráte za nejlepší cizojazyčný film – a pyšní se zvláštní cenou poroty filmového festivalu v Cannes je Kwaidan (Kaidan, 1964) režiséra Masaki Kobayashiho. Čtyři strašidelné povídky nám přibližují příběhy o narušení světa zemřelých a předlohou jim byla sbírka anglického spisovatele Lafcadio Hearna, který v Japonsku žil a vyučoval. Právě evropský pohled, který nahlíží tradiční látku tzv. naším způsobem, dokázal přiblížit obsah vyprávění celému světu, aniž by ztratil něco ze své tradičnosti. Režisér Masaki Kobayashi potom pojal vizuální stránku filmu až divadelním způsobem a atmosféru podpořil minimalistickým hudebním doprovodem i velmi expresivními výkony herců. Ačkoliv je Kwaidan takřka padesát let starý, čas jeho mrazivosti nikterak neubral. I když mladou generaci žánrových diváků k smrti nevyděsí, obsahuje nesmírně hodnotně zpracované tradiční příběhy, které se svými motivy v japonském hororu znovu a znovu opakují.

Krátká ukázka nám představuje další z klasických kaidan příběhů, které měly premiéru v šedesátých letech, a to Kaibyo Otamaga-Ike (The Ghost Cat of Otam-ag-Ike, 1960) Yoshihiro Ishikawy. Tajuplná atmosféra opět přibližuje strašidelné vyprávění o násilím ukončených životech a neusmířené duši. Což nás přivádí k neméně častému motivu, jakým je svedení samotnou smrtí (zosobněnou přitažlivým zjevením), které například zpracoval ve snímku Botan-dôrô (The Brides from Hades, 1968) Satsuo Yamamoto. Oba výše zmiňované filmy rozhodně stojí vyzkoušet a potěšit se zvláštním napětím, které v sobě kaidan snímky skrývají. V šedesátých letech natáčené horory nebyly japonským publikem brány jako pokleslý žánr. Právě naopak, měly zaslouženou pozornost nejen diváků, ale i předních kritiků. Svou roli hraje samozřejmě fakt, že byly součástí několikasetleté literární, výtvarné i divadelní tradice. V následujícím týdnu si tedy představíme dalšího z režisérů, kteří se nesmazatelně zapsali do srdcí všech fanoušků asijských hororů a kteří položili základ moderních strašidelných vyprávění.