I přes velký počet článků, které jsme věnovali japonským tvůrcům a jejich příběhům ve stylu tradičních strašidelných historek kaidan, jsme stále ještě nevyčerpali všechny významné představitele tohoto hororového subžánru. Dnes si připomeneme jednoho z režisérů, kteří byli po druhé světové válce průkopníky audiovizuální autorské tvorby a nepřímo tak v těžké poválečné době inspirovali své následovníky. Kaneto Shindo (1912–2012) byl jedním z prvních, co za tímto účelem dokonce založili i vlastní produkční společnost. Nejen jeho žánrové snímky poté posbíraly mnohá ocenění, ale dostalo se jim i pozornosti diváků po celém světě. Za svůj vskutku požehnaně dlouhý tvůrčí život uvedl na plátna kin více jak čtyřicet snímků, z nichž se dva žánrové filmy ve stylu kaidan nesmazatelně zapsaly do dějin japonské kinematografie.

Když uvedl v roce 1964 Kaneto Shindo na plátna kin svůj kaidan příběh Onibaba (Onibaba, 1964), měl už za sebou mnoho filmových úspěchů v domácím i mezinárodním prostředí. Černobílý snímek, který je dnes řazen mezi klasiku japonské kinematografie, ovšem neměl k divákům lehkou pouť. Pojednává totiž o dvou ženách – snaše a tchýni, které žijí v chudobě a nelehkých podmínkách. Scénář vychází ze staré budhistické legendy, kdy se starší žena snaží zabránit mladší v návštěvě chrámu tím, že ji straší maskou démona. Buddha ji ovšem potrestá a její tvář s maskou spojí. Kaneto Shindo vyprávění poupravil a zprostředkoval divákům vskutku syrový a drsný příběh ze středověkého Japonska. Obě ženy se ve snímku živí vražděním a okrádáním mrtvých, jako ústřední motiv potom slouží erotická touha mladší z nich a žárlivost té starší. Pro svou drsnost a nezvykle otevřené erotické scény měl film v některých zemích problémy s uvedením na plátna, ovšem přesto slavil obrovské úspěchy. Samotný název je tradiční označení určitého démona z kaidan příběhů a označuje ducha, jenž se živí lidmi a nosí podobu staré ženy. Zajímavostí je fakt, že maska, kterou Kaneto Shindo ve snímku použil, inspirovala Williama Friedkina při tvorbě trikových záběrů ve slavném Exorcistovi. Onibaba tedy rozhodně není tuctovým hororem. I když je spíše mystickou a psychologickou podívanou a neobsahuje zřetelné prvky fantastična, zapsal se výrazně do dějin audiovizuální fantastiky a ovlivnil nejen žánrové tvůrce.

O čtyři roky později se Kaneto Shindo k tradičním strašidelným historkám vrátil a napsal scénář, jímž se na stříbrná plátna vrátil styl kaidan. Porovnáme-li Černou kočku (Kuroneko, 1968) s Onibabou, nalezneme výraznější příklon k zobrazení nereálných prvků – v tomto případě duchů dvou zavražděných žen. Černá kočka je příběhem o pomstě ze záhrobí a řadí se mezi nejranější yurei-kaidan příběhy, tedy příběhy, ve kterých se duch člověka, který zemřel násilnou smrtí, mstí živým. Opět černobílý snímek tedy patří mezi zakládající díla tohoto subžánru a neměl by uniknout pozornosti fanouška audiovizuální fantastiky. Jak je u kaidan příběhů vyprávěných japonskými tvůrci zvykem, slavil film úspěchy nejen u diváků. Kromě žánrového ocenění byl v roce své premiéry rovněž nominován na první cenu mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Bohužel byl ale tento ročník kvůli masovým protestům předčasně ukončen, a tak se tento pozoruhodný snímek větší pozornosti nedočkal. I přes to je ale skutečně výrazným zástupcem japonského hororu.

Bohatost tvorby Kaneta Shinda, jenž točil takřka do svých sta let, vydá zcela jistě na nejednu odbornou publikaci. Nezávislý a bezesporu pionýrský tvůrce, který byl jedním z prvních, co uváděli na japonských ostrovech autorské snímky, posbíral za svůj bohatý život kolem třiceti filmových ocenění ze všech koutů světa. Dva kaidan příběhy, které jsme zmínili, jsou sice jen zlomkem a nedokáží zcela odhalit šíři jeho talentu, faktem ale zůstává, že i přes svou letitost neztratily nic ze své působivé atmosféry a staly se tak opravdu nadčasovými.