Ještě před tím, než opustíme japonský kaidan v jeho audiovizuální podobě, je třeba připomenout ještě jednoho z tvůrců, kteří se tomuto žánru věnovali. Nobuo Nakagawa (1905-1984) patří u nás mezi méně známé režisérské osobnosti. V jeho filmografii nenajdeme příliš festivalově úspěšných snímků ani příběhů, které by byly známy po celém světě. I přes to však byl velmi uznávaným filmařem, kterého znali především fanoušci žánrového filmu na japonských ostrovech v padesátých a šedesátých letech. Jak už bylo napsáno dříve, hororové příběhy se vyprávějí v Japonsku již od dvanáctého století a Nobuo Nakagawa patřil mezi režiséry, kteří tradiční příběhy vykreslili divákům nejen v tradičním hávu, aniž by jim tento přístup ubral na strašidelné atmosféře, ale přidal jim také mnoho drobných a nadčasových prvků.

Nobuo Nakagawa debutoval v roce 1934 a jako režisér proslul právě svým příklonem k tradičnímu zpracování kaidan příběhů, které tvořil nejen pro kinosály, ale i pro televizní obrazovky. Předválečná učednická léta strávil především výrobou komedií, během druhé světové války točil hlavně dokumenty. V poválečných letech začal pracovat pro studio Shintoho a specializoval se na adaptace starých kaidan příběhů. Je třeba podotknout, že jeho snímky patří mezi první japonské horory vůbec. Vzhledem k tomu, že zahraniční distributoři zakoupili pouze několik jeho filmů, doposud nebylo možné nikde sledovat průřez či přehlídku tvorby tohoto zajímavého režiséra. Už jeden z prvních příběhů Kaidan Kasane-ga-fuchi (The Depths, 1957) obsahuje pozoruhodné vizuální prvky i zajímavě a lidsky propracované charaktery, které nejsou vykresleny nikterak černobíle. V Borei kaibyo yashiki (The Black Cat Mansion, 1958) natočené o rok později se Nakagawa pustil do experimentování se stylizovaným vyprávěním. Kaidan příběh střídá dvě časové roviny, z nichž jedna je černobílá (přítomnost) a druhá barevná (minulost) a vtáhne diváka do složitého děje, kde se stará křivda objevuje v současné době a vyžaduje usmíření.

Jen o rok později natočil Nakagawa zajímavou adaptaci kaidan příběhu Tokaido Yotsuya kaidan (The Ghost of Yotsuya, 1959), která si rovněž našla místo v zahraniční distribuci a která tradiční příběh vypráví s akcentem na lidskost všech charakterů. Žena, kterou zavraždí samuraj beze cti, se vrací pro svou pomstu a dosáhne jí skrz halucinace a vize. Na svou dobu vizuálně nesmírně odvážný horor nevypadá ve své synopsi nijak zajímavě. Ovšem vize, kterými duch svého vraha stíhá, dokážou navodit atmosféru, která si nezadá ani se současnými hororovými klenoty. O další rok později měl premiéru film Jigoku (Sinners of Hell, 1960), jehož klíčovým tématem je peklo lidské duše. Ovšem peklo v podání japonského režiséra není vůbec to, co by si Evropan představoval. Nakagawa natočil snímek vizuálně působivý, lyrický a podílel se i na jeho scénáři. Ačkoliv je tento horor atmosféricky velmi silný, pro diváka uvyklého na klasické vyprávění příběhu je bohužel hůře srozumitelný.

Kaidan hebi-onna (Snake Woman’s Curse, 1968) je posledním z čistě hororových snímků Nobuo Nakagawy. A je také jedním z nejznámějších. Kriticky vykreslené sociální prostředí se sčítá s atmosférou bezútěšnosti a starou kletbou a vytváří pozoruhodnou směs žánrové estetiky. Na konci šedesátých let se Nakagawa ve své tvorbě odmlčel a věnoval se jiným činnostem. Na stříbrná plátna se vrátil až na začátku osmdesátých let s příběhem, který byl oceněn i Japonskou filmovou akademií Kaidan: Ikiteiru Koheiji (The Living Koheiji, 1982). Ačkoliv neposbíral tolik festivalových cen jako jeho kolegové, které jsme zmiňovali dříve, Nakagawa rozhodně patří mezi japonskou žánrovou špičku, která dala modernímu hororu mnoho inspirace a která by proto neměla být přehlížena. Mnoho skvělých talentů i audiovizuálních děl zůstává nepovšimnuto ve svých regionech a diváci často netuší, jaké klenoty může neznámá kultura skrývat. Nobuo Nakagawa si zaslouží pozornost všech, kteří mají rádi nejen kaidan příběhy, ale i horor jako takový.