Po profesoru estetiky, který se blýskl natáčením černobílých hororových snímků a videoklipů, se ještě zdržme poblíž tématu, jímž je překračování zavedených forem i žánrů. Jméno Wernera Herzoga jsme zmiňovali při připomenutí remaku slavného hororu němé éry Nosferatu, ovšem bylo by krátkozraké opustit tvorbu tohoto známého režiséra a nepředstavit si i další zajímavé počiny audiovizuální fantastiky, na nichž se podílel. Vzhledem k tomu, že je jeho jméno ve světě filmu opravdovým fenoménem, je zcela jisté, že jeho pojímání žánru i užití fantastických prvků v příbězích nebude nikterak tuctové. Pojďme si tedy připomenout nejen jeho slavný remake, ale i počátek spolupráce s Klausem Kinskim či jeho strhující podobenství nebo mystifikaci, kde si zahrál sám sebe.

První filmové krůčky Wernera Herzoga zahaluje nádech pionýrského nadšení i romantického cestování za snem. Aby si vydělal na první snímky, pracoval dokonce i v ocelárně a jezdil rodeo, svou vlastní produkční společnost poté založil už v jednadvaceti letech. Prvním úspěchem bylo drama Signál k životu (Lebenszeichen, 1968), ovšem fanouška audiovizuální fantastiky zaujme spíše podobenství I trpaslíci začínali jako malí (Auch Zwerge haben klein angefangen, 1970), které mělo premiéru o dva roky později. Hororová vize o vzpouře trpaslíků a o lidských charakterech se stala ve Spojených státech hitem a přisoudila Wernerovi Herzogovi postavení kultovní tvůrce. Černobílý snímek je značně syrový, dodnes působivý a zneklidňujícím způsobem zobrazuje zlo v lidské duši, jež ovládne jednání vzbouřených.

O dva roky později se Herzog poprvé setkal s Klausem Kinskim a obsadil ho do dobrodružného historického snímku o hledání bájného El Dorada Aguirre, hněv Boží (Aguirre, der Zorn Gottes, 1972). Ačkoliv se nejedná o ryze žánrový počin, je třeba tento jedinečný film ověnčený cenami zmínit už jen pro to, že to byla právě práce na tomto náročném natáčení uprostřed džungle, která režiséra zařadila po bok velkých evropských tvůrců a která ho svedla dohromady s rozporuplnou osobností, jakou byl Klaus Kinski. Snímek, jenž bývá často přirovnáván k Apokalypse F. Forda Coppoly, obohacuje fascinující hudba Popol Vuh a nejen díky ní se daří budovat hutnou atmosféru. Samotné natáčení ovšem připomínalo spíše nebezpečné dobrodružství než zajištěnou produkci a stalo se svými příhodami skutečně legendárním. Je třeba také dodat, že právě F. F. Coppola se při tvorbě dalšího říčního válečného dobrodružství, tedy Apokalypsy, nechával Aguirreovou atmosférou velmi inspirovat.

O remaku slavného Nosferatu, který byl natáčen zároveň ve dvou jazycích a který uchvátí nejen vizuální stránkou, bylo už napsáno velmi mnoho. Štáb Upíra Nosferatu (Nosferatu: Phantom der Nacht, 1979) tvořilo pouze šestnáct lidí, dvakrát víc než u Aguirra a natáčelo se v Německu, Anglii, Mexiku, Čechách, Nizozemí i na Slovensku. Další zjevení legendárního upíra na stříbrném plátně slavilo obrovský úspěch a jak Werner Herzog, tak Klaus Kinski byli oceněni kritikou i diváky. Režisér se předlohy nedržel věrně až do detailu a jeho pojetí je více převyprávěním slavného expresionistického snímku, obohaceného o barvu a zvukovou složku. Překvapí nejen pozměněný děj, ale i výrazně pomalé tempo vyprávění. Pro milovníky hororového žánru je zhlédnutí snímku přímo povinností.

Dalším výraznějším žánrovým počinem je dokument o natáčení dokumentu Wernera Herzoga, kde režisér hraje sám sebe. Jak správně tušíte, ve skutečnosti nic takového natáčeno nebylo a jedná se vlastně o mystifikaci, které nejen díky slavnému jménu (jehož nositel je i velmi dobrým hercem) zpočátku uvěřilo množství diváků. Režie snímku se ujal Zak Penn, scenárista známých žánrových snímků Avengers či X-Men: Poslední vzdor a tento počin, v němž divák do poslední chvíle netuší, kdo koho tahá za nos, si odnesl nejedno festivalové ocenění.

Audiovizuální fantastiku ovšem Werner Herzog obohatil o rok později ještě sci-fi snímkem Wild Blue Yonder (2005). Pokud jsme zmiňovali užití dokumentárního stylu v žánrových snímcích, jehož průkopníkem byl Orson Welles a jeho slavný přímý přenos z Války světů, nesmíme tento film minout. I když je od první minuty zřejmé, že se jedná o fiktivní dokument, Brad Dourif v hlavní roli i záběry z vesmíru diváka rozhodně zaujmou. Nejedná se tedy ani o podívanou plnou vizuálních efektů, dojem je umně poskládán z převzatých archivních záběrů, zvukové složky a komentáře. Festivalovými cenami ověnčený žánrový snímek je vlastně jedinou sci-fi, kterou Werner Herzog natočil. Ačkoliv se v průběhu devadesátých let spíše věnoval dokumentu a režii operních představení, v posledních letech se opět vrátil k filmovým příběhům a nezbývá než doufat, že na audiovizuální fantastiku nezanevřel a vrátí se i k hororu či science fiction.