Minulý týden jsme si připomněli jednoho z nejvýraznějších režisérů a producentů audiovizuální fantastiky současnosti, jehož začátky jsou už samy o sobě vskutku pozoruhodné. Točíte-li svůj celovečerní hororový debut čtyři roky na nekvalitní kameru, masky pečete v matčině troubě a štáb i herce obsazujete přáteli nebo příbuznými, rozhodně by vás neoznačili za člověka, který jeví málo nadšení pro svůj sen. Petera Jacksona, rodáka z Pukerua Bay, zpočátku sice mohli považovat za blázna, ale jeho vtipné a praštěné hororové nápady si brzy získaly širokou základnu fanoušků, a tak mohl natočit i snímek s vážnější tématikou. A zatímco v první části článku jsme připomněli především jeho začátky, v druhé nastíníme jeho cestu za adaptací jedné z nejznámějších fantasy knih anglosaského světa…

Přízraky (The Frighteners, 1996) byly další hororovou komedií, kterou Peter Jackson po prvním snímku s vážnější tématikou natočil. Na rozdíl od předchozích taškařic jako bylo Bad Taste či Braindead se jeho pozice změnila, a tak měl k dispozici nejen zvučná jména ve filmovém štábu (Danny Elfman – hudba, Michael J. Fox – hlavní role, Robert Zemeckis – produkce), ale i mnohem větší rozpočet. Přízraky už v sobě ovšem nesou také mnohem více ambicí než jen pobavit zlehčením žánrových prvků. Poprvé vynikne režisérův talent pro vytvoření dobré hororové atmosféry, který podpořen hudbou i speciálními efekty diváka vytrhává z ryze komediálního naladění. Stále se tu sice objevují praštěné momenty pro Petera Jacksona typické, celkové vyznění snímku je ovšem jiné. Změna, kterou už předznamenala Nebeská stvoření, se projevila i v této komedii, a tak Přízraky, které částečně umírňovalo i producentské prostředí Hollywoodu, nebyly přijaty tak vřele, jako předchozí snímky. I tak se ovšem vyrojilo množství žánrových nominací.

Po další hororové komedii dostal Peter Jackson šanci napsat scénář a natočit remake King Konga, ovšem záměry producentů mu nepřály, a tak se rozhodl zkusit štěstí s projektem, který svou mohutností vzbuzoval více než respekt. Zfilmování stěžejního díla anglosaské fantasy Pána prstenů provázela řada problémů. Ačkoliv Jacksonovi a jeho ženě Fran Walshové trvalo asi tři roky, než sepsali scénář k dvoudílnému velkofilmu, mnohem těžší bylo získat práva k zfilmování a následně i najít producenta, který by se tak obřího projektu ujal. Hollywoodská studia i Disney se odmítly na tomto natáčení podílet, a tak zkusil Peter Jackson své štěstí doma – u nezávislé New Line Cinema. Nejen, že se mu podařilo producenty přesvědčit, naopak mu bylo nabídnuto rozšíření, a tak mohl roku 1999 začít s filmovým projektem, který neměl v dějinách kinematografie obdoby. Nový Zéland ovládlo natáčení Pána prstenů natolik, že byl ustanoven i ministr pro natáčení, na ostrovy proudili fanoušci z celého světa, kteří chtěli přispět pomocí. A nebyl by to zapálený fanoušek Peter Jackson, aby se v adaptaci neprojevila jeho důslednost. Podařilo se mu ke spolupráci získat Johna Howea a Alana Leea, jedny z největších znalců díla J. R. R. Tolkiena, pro roli Sarumana byl vybrán Christopher Lee, který se jako jediný ze štábu se spisovatelem znal a který přispíval při přípravách natáčení i radou. Cesta jednotlivých představitelů k rolím byla také velmi zajímavá. Liv Tyler například získala roli Arwen i přes fobii z koní tak, že se skutečně naučila mluvit elfsky, Elijah Wood natočil sám sebe v kostýmu hobita. První díl monumentální trilogie Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring) měl premiéru v roce 2001 a bylo by zbytečné popisovat všechny úspěchy, kterých dosáhl, zmiňme alespoň čtyři sošky Oscarů a desítky žánrových ocenění.

Vysoká laťka, kterou nastavil Peter Jackson prvním dílem trilogie Pána prstenů, se zpočátku zdála být nepřekonatelná, ovšem druhé pokračování s sebou přineslo nejen další překvapení, ale i nové postavy. Především Andy Serkis, který měl původně Gluma jen dabovat, v roli podal takový výkon, že se zvažovala jeho nominace na Oscara. Bohužel ale moderní technologie herectví narazily na nařízení Akademie, která podle jeho znění nominaci uděluje jen herci skutečně fyzicky na plátně přítomnému. Pán prstenů: Dvě věže (Lord of the Rings: The Two Towers, 2002) nabídl na rozdíl od prvního dílu nejen více akce, ale i první monumentální bitvu, která předčila všechna očekávání. Místo čtyř získal druhý díl Oscary jen dva, ovšem výčet nominací a dalších ocenění by ale vydal na další článek.

Ovšem to, co se nepovedlo předchozím dvěma, závěrečná část trilogie triumfálně naplnila. Uzavření příběhu Pán prstenů: Návrat krále (Lord of the Rings: The Return of the King, 2003) jen natrvalo potvrdilo pozici Petera Jacksona mezi elitou žánrových režisérů. Poslední díl je nejen jediným fantasy snímkem, který kdy dostal Oscara za nejlepší film, samotných nominací získal jedenáct a všechny také proměnil. Trilogie samotná se potom stala i nejčastěji nominovaným filmem. Důvěru, kterou malé studio New Line Cinema Peteru Jacksonovi projevilo, režisér rozhodně nezklamal. Do adaptace takřka nezfilmovatelné fantasy klasiky vložil nejen své fanouškovské srdce zocelené těžkými začátky, ale i preciznost, velkou míru talentu a v neposlední řadě i své štěstí na spolutvůrce a členy štábu. Natáčení samotné změnilo nejen jeho život, ale i život na Novém Zélandu. Další z jeho počinů, které si také zasluhují naši pozornost, tedy představíme příští týden.