Jak už se mnohokrát potvrdilo, jedním z výrazných a stěžejních prvků pozoruhodných snímků s fantastickou tématikou bývá kvalitní literární předloha. Filmaři šedesátých a sedmdesátých let měli z čeho vybírat, a tak vznikala v této “triky nepolíbené” době skutečně nadčasová díla budující atmosféru a příběh jinak než efekty. Nejinak tomu bylo i na druhé straně “železné opony”, kde si tvůrci museli vystačit s mnohem omezenějšími rozpočty, kde se technické nedostatky improvizovaně zakrývaly a kde se muselo pozorně dbát na příběh kvůli politické situaci v zemi. Paradoxem bylo, že se podmínkami vybičovaná lidská tvořivost ukázala jako dobrý průvodce i přes všechny tyto překážky. A průvodce je i jeden z představitelů dalšího snímku, který si naši pozornost rozhodně zaslouží.

Autory předlohy filmu Stalker (1979) není třeba představovat. Díky faktu, že naše kraje dlouhá desetiletí patřily do sovětského mocenského bloku, je nám literární tvorba bratrů Strugackých dobře známá. Román Piknik u cesty vyšel poprvé v roce 1972 (u nás 1974) a autoři za svůj příběh dostali i švédskou cenu Julese Vernea. A právě po příběhu muže, který proniká do podivné “Zóny” a vynáší z ní věci zasažené zřejmě mimozemskou silou, sáhl ruský režisér Andrej Tarkovskij. Tarkovskij poprvé fantastický žánr zfilmoval v roce 1972, kdy adaptoval Solaris (knižně vyšlo 1961, u nás poprvé 1972) od Stanislawa Lema. Už na tomto snímku bylo patrné, že si vystačí s minimálním počtem efektů a své příběhy buduje dlouhými záběry a niterně psychologickou rovinou. Přeci jen ale v jeho prvním fantastickém filmu nalezneme podivné úkazy, raketu nebo jiné ryze žánrové prvky. A oproštění od všeho takového se povedlo až v adaptaci Pikniku u cesty. Tarkovskij natočil žánrový snímek, který vlastně neobsahuje žádné viditelné prvky fantastiky.

Jak je možné, že jsou tři v přírodě se podivně pohybující muži a házející matice ovázané cárem látky zajímaví? Tarkovskij vlastní příběh, který známe z knihy, společně s bratry Strugackými výrazně pozměnil a současně s herci ho vypráví i kamerou a prací s barevnou korekcí filmu. (Faktem ale také je, že film byl přetáčen, protože původní záběry byly v laboratoři technickou chybou zničeny.) Především ale vystavěl svou adaptaci na lidském prvku a poznávání charakterů postav při cestě. Ani divák ani protagonisté příběhu se přitom nesetkají s něčím ryze fantastickým, z kontextu jen vyplývá, že by stalkerovi, který je vede, měli slepě věřit. Mají strach, pochybují, ptají se a přemýšlí o důvodech, které je k cestě přinutily. Ale směřují ke společnému cíli – ke komnatě, která plní nejtajnější přání. Jaké z jejich přání je však nejtajnější?

Inspiraci příběhu můžeme hledat nejen v samotné atmosféře studené války a prvním vlaštovkám subžánru postapokalyptické sci-fi (povětšinou způsobené lidským chováním případně neustále hrozícím jaderným konfliktem), ale také u skutečných událostí. Předobrazem filmové “Zóny” prý byla oblast u Čeljabinsku, kterou v důsledku zasažení radioaktivním spadem v roce 1957 uzavřela armáda, což samo o sobě bylo velice nebezpečné téma. Historie se poté hned několikrát opakovala na obou stranách železné opony (zmíníme-li testy francouzských jaderných zbraní nebo havárii Černobylu).

Tarkovského a Strugackých Stalker se tedy stal sondou, která se pokusila zjistit motivace i trápení různých lidí a která povýšila atmosféru a prostředí na dalšího aktéra příběhu. Film měl premiéru v roce 1979 a získal mnoho cen (Cena francouzské kritiky, Zvláštní cena a Cena ekumenické poroty na MFF v Cannes v roce 1980, Cena Luchina Viscontiho v roce 1980, Cena FIPRESCI na II. MFF vědeckofantastických filmů v Madridu v témže roce, Prémie filmové kritiky na I. MFF v Terstu a další). Ačkoliv v něm tedy nenajdeme jediný vizuálně ztvárněný “fantastický prvek”, snímek si svou silou rozhodně zaslouží pozornost. V hlavní roli tu totiž nejsou lidé, ale “Zóna” a její domnělá schopnost rozpoznat skutečný charakter člověka. Tedy téma, která se v tehdejší produkci Hollywoodu okouzleném Hvězdnými válkami, vůbec nevyskytuje, ale které začíná být znovu objevováno.

Nakolik ale dokáže Tarkovskij poukázat na přesahové možnosti žánru sci-fi lze posoudit během dvou večerů, kdy se vrátíme k jeho v prvnímu žánrovému dílu Solaris (1972) a porovnáme snímek s remakem režiséra Stevena Soderbergha s Georgem Clooneym v hlavní roli Solaris (2002).