S pozoruhodným audiovizuálním počinem režiséra Václava Vorlíčka, který společně s nezapomenutelným Kájou Saudkem oživil komiksové superhrdiny a přenesl je na československá stříbrná plátna, jsme připomněli tvůrce, který se zapsal v šedesátých a sedmdesátých letech do srdcí diváků u nás snad nejvýrazněji ze všech. Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 zastavila slibně se rozbíhající jednání o americkém remaku s Jackem Lemmonem v hlavní roli, a tak zůstal talent i tvůrčí práce Václava Vorlíčka odříznut za železnou oponou. V druhé části článku, který připomíná jeho díla s fantastickými motivy, se budeme věnovat jeho nejznámějším televizním seriálům i slavným komediím, které opět zlidověly a staly se nedílnou součástí kvalitní zábavy.

Asi nejslavnějším snímkem Václava Vorlíčka je zpracování klasické pohádky Tři oříšky pro Popelku. Ovšem další komedií, která využívá prvky audiovizuální fantastiky, bylo Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974). Snímek podle předlohy Petra Markova opatřil scénářem opět Miloš Macourek a opět se v něm mísí svět nadpřirozených bytostí, které známe z klasických pohádek, se světem lidským. Trable příliš horlivého bytového referenta hodlajícího přestěhovat rodinu pražských vodníků přesně vystihuje styl nadhledu, s jakým dvojice Macourek-Vorlíček tvořila. Pohádková poetika koexistující s lidmi a zasahující do života obyčejných smrtelníků s často nepředvídatelnými vedlejšími účinky vytvářela komické situace sama o sobě. Tento způsob zápletek, který Miloš Macourek mistrně ovládal, se stal velmi výrazným prvkem snímků Václava Vorlíčka.

O tři roky později obohatila fond audiovizuální fantastiky další sci-fi komedie Což takhle dát si špenát (1977). Stejně jako ve snímku Zítra vstanu… i tady se objevuje v Čechách technologická novinka, která nemá ve světě obdoby a která zapříčiní mnoho nehod, zápletek i komických situací. Ačkoliv byly příběhy využívající prvky science fiction u diváků velmi úspěšné, vzhledem k postupující normalizaci i atmosféře doby se Václav Vorlíček musel stále více obracet spíše k pohádkám a pohádkové poetice. V návaznosti na zápletku Dívky na koštěti a v koprodukci s Westdeutcher Rundfunk vytvořil svůj první televizní seriál, který se stal i vrcholem jeho televizní tvorby.

Třináctidílný seriál o princezně, pohádkovém království, lidském světě a zlém čaroději Rumburakovi se stal u nás skutečným vrcholem televizní tvorby pro děti. Arabelu (1979) představovat asi opravdu není třeba. Seriál se zapsal do povědomí každého dětského diváka. V pozdějších letech tvorby se Václav Vorlíček k Arabele vrátil hned dvakrát, ovšem ani pokračování Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek (1993) ani film Rumburak (1984) nedokázaly na úspěšnost původního příběhu navázat. Úspěšnou seriálovou tvorbu ovšem v jeho kariéře završily dvě řady, ve kterých se znovu objevuje prvek science fiction.

V obou případech točil Václav Vorlíček opět v koprodukci s tehdejší SRN, tedy západoněmeckou produkcí, a u obou případů jde o spolupráci velmi kvalitní a prospěšnou. Ať už zmiňujeme Létajícího Čestmíra (1983) nebo Křečka v noční košili (1987), oba seriály byly u diváků velmi úspěšné a patří k televizní klasice nejen u nás. Množství filmových i televizních pohádek, které Václav Vorlíček se svým osvědčeným štábem natočil, není potřeba zmiňovat. Současnost ale poetice a tvůrčímu stylu tohoto režiséra tolik nakloněna není. Od devadesátých let jeho snímky nepatřily mezi úspěšné a v množství filmů, které se k nám dostalo skrz otevřené hranice, zapadaly. Změnil se nejen vkus diváků, ale i tempo doby či způsob života. Přesto však je jeho styl nezaměnitelný a rozhodně patří mezi to nejlepší, co může naše produkce v žánru audiovizuální fantastiky nabídnout.