Československou tvorbu žánrové audiovizuální fantastiky bychom rozhodně neměli opustit, aniž bychom zmínili jednoho z nejvýraznějších režisérů, jehož filmy nepostrádají věty, které u nás přímo zlidověly a jenž se zapsal nesmazatelným písmem do srdcí všech diváků. Mladší bratr velmi populárního herce Lubomíra Lipského Oldřich stačil za svůj život natočit něco málo přes dvacítku celovečerních filmů, ovšem každý z nich je nějakým způsobem nezapomenutelný. Ať už zmíníte názvy jako Limonádový Joe či Tajemství hradu v Karpatech, v Čechách na to živě zareaguje takřka každý. Pojďme si připomenout rovněž jeho méně známé snímky a povězme si, jaké ceny získal na zahraničních filmových festivalech.

Přehled tvorby Oldřicha Lipského začneme u jeho prvního žánrového počinu z roku 1961. Byla jím komedie Muž z prvního století, na které se podílelo mnoho zvučných jmen. Příběh pojednává o zaměstnanci Strakonických raketáren, který je omylem vystřelen do vesmíru a vrací se na Zem po více než pěti stech letech. Na scénáři tohoto skutečně prvního ryzího československého sci-fi filmu pracovali čtyři lidé, ovšem konečnou podobu mu dal až Miloš Macourek, jenž si tímto otevřel dveře k filmu. Ačkoliv je tedy doloženo, že na snímku spolupracoval, v titulcích jeho jméno chybí a jeho příspěvek také často není uváděn v oficiálních filmografiích. Kostýmy zpracovala Ester Krumbachová, o hudbu se postaral Zdeněk Liška a za kamerou si poprvé zkusil triky Vladimír Novotný. Ve své době byl Muž z prvního století překvapivě úspěšný. Získal Cenu Československé kritiky v roce 1962 a Cenu za veselohru na festivalu v Košicích. Byl také nominován do soutěže o Zlatou palmu na MFF v Cannes 1962, ovšem tam pro nezájem diváků propadl. Je skutečně s podivem, že se často velmi ostře kriticky formulovaný příběh o muži z nevyspělého století, který se ocitne (tehdy jak jinak) ve společnosti fungující na utopických představách vyzrálého komunismu (podle tehdejších představ), dostal mezi diváky. Uprostřed výroby totiž slavil svůj úspěch první člověk ve vesmíru Jurij Gagarin a všichni tvůrci museli být velmi obezřetní, jakou satiru si mohou dovolit. Snímek dodnes vzbuzuje rozporuplné reakce, ovšem i tak mu nelze upřít vtipný příběh, skvělé výkony profesionálů v celém štábu a prvenství v domácím SF žánru.

O tři roky později vznikla ve skutečně těžkých podmínkách parodie na všechny filmy westernového typu. Snímek Limonádový Joe aneb koňská opera nám bez nadsázky závidí celý svět. Málokdo tuší, že první verze příběhu se objevila už v časopise Ahoj na neděli roku 1940. Pod názvem Limonádový Joe a podtitulem Cowboyka, jaká má být bylo jméno Jiřího Brdečky. I když by se nedal označit jako čistě žánrový, rozhodně ho nesmíme opomenout, v pozadí jeho výroby se totiž objevuje mnoho užitečného nejen pro další vývoj kinematografie u nás. Od počátku se tento počin potýkal s nedostatkem financí. Ačkoliv bylo potřeba postavit kulisy westernového městečka, na socialistickém trhu tehdejšího Československa byl právě nedostatek hřebíků, a tak museli členové štábu chodit každý den povinně do práce s hřebíky, které sehnali sami a které mohly být použity na stavbu kulis. Snímek sám je také označovaný jako počátek českého profesionálního filmového kaskadérství a věrohodnost rvaček, které ve skutečnosti nijak nahrávané nebyly, okouzlila nejen zahraniční kritiky. Limonádový Joe byl zároveň i prvním československým filmem, který se ucházel o Oscara za nejlepší cizojazyčný film, ovšem i přes svůj úspěch nebyl nominován do první pětky. Nakonec získal Stříbrnou mušli na XII. mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu a pro Miloše Kopeckého v roli padoucha Sfingu na festivalu v Panamě v roce 1967. Je třeba rovněž připomenout, že se příběh ustálil i ve své divadelní podobě a sám Miloš Kopecký ztvárnil roli padoucha více než třistakrát. Limonádový Joe je tedy legendou i průlomovým počinem, který otevřel cestu dalším snímkům podobného charakteru.

Naprosto unikátním počinem Oldřicha Lipského a Miloše Macourka je Happy end (1967), experimentální snímek, který je vyprávěn pozpátku, tedy včetně dialogů a děje. Pokud vám tento počin zůstal dosud neznámý, rozhodně byste ho měli zhlédnout. Forma vyprávění je totiž natolik originální a dialogy herců precizně napsané, že i zdánlivě banální scéna nesmírně pobaví. Opět by se tento snímek nedal označit jako čistě žánrový, ale pro svou unikátnost si zaslouží, aby byl zmíněn. Kariéra Oldřicha Lipského byla ovšem na konci šedesátých let na vzestupu, a tak si příští týden připomeneme další, neméně známé a oblíbené počiny.