Navzdory tomu, co bylo napsáno v minulých dílech této série článků, existují i v Hollywoodské produkci počiny, které se staly nadčasovými a které obohatily audiovizuální tvorbu zajímavými inovacemi. Jedním z nich je adaptace románu Pierra Boulleho Planeta opic (La planète de singes, 1963), které se zhostil režisér Franklin James Schaffner. Film Planeta opic (Planet of the Apes, 1968) byl natáčen v Kalifornii a za pozoruhodnou práci maskérského týmu získal Oscara. Tento snímek se ale zapsal do srdcí fanoušků nejen maskami, ale i příběhem, dekoracemi a inovativní hudbou. Jeho aktuálnost pak dokazuje nejen letošní premiéra snímku Zrození planety opic (Rise of the Planet of the Apes, 2011), kterou režíroval Rupert Wyatt, ale i televizní seriál, filmová pokračování a dokonce i komiks.

Francouzský spisovatel Pierre Boulle, který byl znám díky adaptaci knihy Most přes řeku Kwai, do poslední chvíle nevěřil, že bude možné jeho sci-fi román zfilmovat. Zrození tohoto nadčasového snímku si vyžádalo od produkce na svou dobu neuvěřitelná opatření. Například díky tomu, že většina špičkových maskérů pracovala na tomto snímku, byla pozastavena výroba hned několika filmů. Samotné masky opic měl na starosti John Chambers, jehož technika byla založena na práci, se kterou umožňoval znetvořeným veteránům druhé světové války návrat do společnosti. John Chambers ještě před začátkem natáčení velice podrobně studoval mimiku opic v Los Angeleské ZOO a vytvořil si tak rejstřík pro všechny druhy opic, které se ve filmu objeví. Samotné masky pak spolknuly na svou dobu neuvěřitelný poměr celého rozpočtu a byly tak složité, že i jídlo pro herce-opice muselo být upraveno do tekuté podoby, aby se mohli v průběhu dne najíst. Výsledky byly ohromující a John Chambers byl pak zaslouženě v historii předávání Oskarů teprve druhý maskér, který tuto cenu získal (samostatná kategorie vznikla až v roce 1981).

Masky opic si ale nenasazovali jen profesionální herci. Aby zajistili příznivé hodnocení, pozvali producenti na natáčení i několik novinářů a kritiků a nechali je zahrát si opice pod ostrým sluncem Kalifornie. A dalším, který si nasadil masku gorily, byl tvůrce hudby Jerry Goldsmith. Bohužel tak učinil pouze ve studiu, kde hudbu tvořil. Maska mu prý dodávala inspiraci, jejímž výsledkem byla zcela inovativní hudba v dějinách filmu. Aby vystihl atmosféru, porušil veškerá pravidla kompozice a složil podivně chaotickou, atonální hudbu. Nejenže tím dodal snímku podivuhodný rozměr, ale stal se tak zároveň prvním skladatelem, který tento postup ve filmové hudbě použil.

Samotný konec, se kterým původně Pierre Boulle nesouhlasil, se pak stal jedním z nejnadčasovějších scén žánrového filmu. V posledních dvou minutách divák prohlédne krutou pravdu, že se snímek neodehrává kdesi ve vesmíru, ale ve vzdálené budoucnosti Země po blíže neurčené katastrofě. Ačkoliv se do té doby už první vlaštovky podobného zpracování tématu objevovaly (jmenujme např. World without End z roku 1956 režiséra Edwarda Berndse, kde se skupina astronautů vracející se z Marsu ocitne na Zemi budoucnosti, obydlené podivnými mutanty…), Planeta opic byla první, která mu dodala nadčasový rozměr.

Úspěšnost adaptace románu Peirra Boulleho pak jen dokazují seznamy audiovizuálních děl, které následovaly. Jmenujme Do nitra planety opic (Beneath the Planet of the Apes, 1970), Útěk z planety opic (Escape from the Planet of the Apes, 1971), Dobytí planety opic (Conquest of the Planet of the Apes, 1972), Bitva o planetu opic (Battle for the Planet of the Apes, 1973). Na toto téma vznikl i televizní seriál Planet of the Apes (1974) a několik televizních filmů. V posledních letech pak legendu oživil i Tim Burton, který natočil Planetu opic (Planet of the Apes) v roce 2001 zcela po svém, a Rupert Wyatt, který v letošním roce uvedl do kin svůj prequel Zrození planety opic (Rise of the Planet of the Apes, 2011).

V roce 1968 byl tedy skutečně natočen přelomový snímek. Nejen díky maskérům a představitelům hlavních rolí, ale také díky výborně adaptované literární předloze a inovativní hudbě. Ačkoliv byla šedesátá léta v Hollywoodu na kvalitní žánrové snímky poměrně chudá, tento počin se zapsal do historie opravdu výrazně a poukázal velice zajímavě na práci opomíjených členů štábu – maskérů.