Přežít do dalšího dne. Držet se party a splnit kvótu. Nemít hlad. Vyhnout se výprasku od zfetovaného táty. Mít rozum a taky kliku, dají-li Sudičky. Tak vypadá život dospívajícího Nailera Lopeze, rozbírače lodí ze slumu na pláži ozdobené rezavějícími vraky dávno mrtvých tankerů. Jejich vyhřezlé útroby jsou rájem pro lidi kuchající všechno, co se dá prodat do sběru. V dálce na mořském obzoru se prohánějí bělostné klipry uhánějící nad hladinou s větrem o závod. Ale snít je nebezpečné. Tomu, kdo se zasní, se může i chvilka nepozornosti ošklivě vymstít. A spoléhat se na záchranu někým jiným se nevyplácí. Každý koneckonců chce být Klikař – a je ochoten tomu obětovat všechno.

Jistě už se vám stalo, že jste se na nějakou knihu od oblíbeného autora těšili a záhy po jejím dočtení si říkali: To psal on? A vážně je ta knížka nová a ne z počátku jeho kariéry? A kdyby ji napsal někdo jiný, nadchla by mě – protože dobrá určitě je – nebo by také přišlo mírné zklamání? Nebudu vás napínat – Prachožrouti na mě měli podobný efekt. Bacigalupi není můj nejoblíbenější autor, takového abych pohledala, ale v rámci sci-fi patří do skupiny mých favoritů. Obzvlášť se mi v jeho dílech líbí obrovská představivost, cit pro atmosféru a schopnost čtenáře pohltit a ohromit – onen pověstný sense of wonder. Prachožrouti jsou velmi dobrý román, zejména v první polovině soustředěné na život ve slumu Bright Sands Beach, ale všechny tyto prvky mu z mého pohledu schází – a proto nemohu napsat vynikající nebo úžasný, přívlastky, které bych si neodpustila třeba u Bacigalupiho Čerpadla 6 nebo Dívky na klíček. Přes to všechno se mi Prachožrouti líbili.

Česká obálka Milana Malíka se ve světové konkurenci určitě neztrácí…

Drsný svět rozbíračů lodí je vylíčen pěkně a hned ze začátku Bacigalupi čtenářům celkem bez příkras představuje dilemata rozhodující potenciálně o životě a smrti, před kterými se někdy i malí prachožrouti jako hlavní hrdina Nailer mohou ocitnout. Podařilo se mu Bright Sands Beach popsat tak, že jste ochotni mu ji plně uvěřit a upřímně se zajímat o osudy obyvatel slumu, ale zároveň s určitým odstupem, kterým odrazil hrozbu případného patosu. Odstup nevadí – sami prachožrouti z pláže obsypané vraky plnými starých měděných drátů a možná i ropy, která z vás umí udělat Klikaře, pokud jste dost šikovní, taky nelkají nad svým osudem. Jen šílenec by se jím rozptyloval. Pokud se chcete večer najíst, prostě zalezete do útrob lodi a nevrátíte se, dokud se nevynoříte s dostatkem mědi nebo jiných cenností. A zazobanci z kliprů se nad místy jako Bright Sands Beach nedojímají už vůbec – i pokud si jejich existenci a životní realitu náhodou uvědomují. Prachožrouty by mohl leckdo vnímat i jako ekologickou a sociální agitku, ale hranice zde překročena nebyla, autor čtenářům nic nevnucuje a pouze ukazuje, a to ani moc, ani málo. Ze světa poznáme právě tolik, kolik potřebujeme. I postavy se mu povedlo znázornit velmi podobně – v dostatečné míře, uvěřitelně a bez zbytečných příkras. Především Nailer, jeho otec, parťačka Pima a její matka Sadna jsou napsáni tak, jako byste je skoro osobně znali. Překlad Richarda Podaného se čte skvěle a grafická úprava se také povedla, snad až na bezpatkový font, ovšem i na něj jsem si brzy zvykla a znám čtenáře, kteří jej preferují.

Máme tu umně napsaný román s podařeným světem i postavami – co se tedy nepovedlo? Špatné mi na Prachožroutech nepřipadalo nic – jenže na mírně nadprůměrném, ale vcelku zapomenutelném románu málokdy najdete něco, co je vyloženě špatně. Chybí mu úžasná imaginace, kterou Bacigalupi v celé její kráse předvádí zejména ve svých povídkách. Schází větší kontrast světů prachožroutů a zazobanců, který by mohl při správném předvedení dodat jak úžas, tak napětí a ostřejší kontury obrazu románového světa. Chyběly mi prvky nepředvídatelnosti a trochu méně přímočarý příběh. Prachožrouti jdou z bodu A do bodu B jen s drobnými oklikami, které nejspíš dopředu vytuší i dětský čtenář. Námitku, že jde přece o příběh pro mládež, neberu. Copak musí být děj jednodušší jen proto, že je očekávaným čtenářům kolem dvanácti až patnácti?

Jako nejlepší román ke srovnání s Prachožrouty mě napadá jiná science fiction pro mládež, Katya’s World (první díl série The Russalka Chronicles od Jonathana L. Howarda, jejíž druhý díl má vyjít letos v listopadu). I on čtenářům představuje drsný a poněkud temný svět, kde je luxus prožít dětství, jak ho známe my, kde je občas násilí nevyhnutelné a je zobrazeno jak bez příkras, tak bez jakékoli glorifikace. Hrdinka Katya si odvahou a invencí rozhodně nezadá s Nailerem z Prachožroutů, ale její příběh je výrazně nepředvídatelnější a spletitější – ale nikoli přes míru. Až na pár hůře uvěřitelných momentů a poněkud nepravděpodobný závěr v zásadě nemám Katya’s World co vytknout, a kdybych z těchto dvou románů měla vybrat jeden lepší, Katya’s World by vyhrál. Kdyby se spojila plynulost a realističnost Prachožroutů s klady Katya’s World a nejlépe ještě Bacigalupiho příběhů pro dospělé čtenáře, výsledek by nejspíš byl ohromující. Prachožrouti mě zatím úplně nepřesvědčili. Ale třeba se to Bacigalupimu podaří s jeho dalším románem pro mládež. A třeba ho tentokrát napíše tak, jak by psal pro dospělé, jen s dospívajícími hlavními postavami. Kéž by. Naděje je důležitá – i když umí být také pěkně nebezpečná, jak by dosvědčili všichni obyvatelé Bright Sands Beach.

Paolo Bacigalupi: Prachožrouti

vázaná, překlad Richard Podaný, obálka Milan Malík, 256 stran, 299 Kč

vydalo nakladatelství Albatros Media – Plus v srpnu roku 2013