Gavin Guile je arcimágem, vládcem a teoreticky nejmocnější osobou světa. A jak už to tak v podobných případech bývá, jeho život je plný temných tajemství, leckdy i takových, o kterých neví ani on sám. Co však ví docela jistě, je to, že mu zbývá pouhých pět let života. Oproti tomu Kip je patnáctiletý obézní kluk žijící v malé zapadlé vesničce. Nicka, kterou ani jeho věčně podroušená matka nemá nikterak v lásce. Hlavní náplní jeho života byla doposud hlavně sebelítost a občas i dráždění hadů bosou nohou, což se mu přirozeně zhusta nevyplácí. A když se ti dva za ne zrovna ideálních podmínek potkávají, věřte, že o zábavu a četné problémy je na nějakou dobu bohatě postaráno.

Černý arcimág je úvodním dílem trilogie Světlonoš amerického autora Brenta Weekse, který nás do svého světa ovládaného barvomágy uvede poněkud zmateně – ať už po jazykové či obsahové stránce. Styl autora či snad překladatelky mi zpočátku nesedl a některé věty bych nazvala přinejmenším kostrbatými, úvod do děje tak bohužel vyznívá značně zmateně. Autor nám očima nijak bystrého chlapce představuje vcelku originální systém magie, který však (ze začátku) nijak blíž nepopisuje; však také na nějaké delší vysvětlování komplikovaného magického systému není v akčním úvodu plném rozličných klišé ani čas. Prvních pár stran pro mě bylo značným zklamáním, ač jsem nijak přehnaným očekáváním netrpěla. Kromě jazykové neučesanosti kniha začíná jako ta nejklasičtější fantasy, jakou si dovedete představit. Nešťastný a silnějšími šikanovaný hlavní hrdina je vržen do víru událostí zlovůlí místního krále, zrovna když se někde na druhém konci světa dozvídá arcimág Gavin Guile překvapivou novinku o tom, že má kdesi nemanželského syna a že by si ho mohl přijít vyzvednout…

Ne, začátek románu mě opravdu neoslovil a když už jsem se do děje po pár stránkách konečně dostala, obvykle mě z něj vytrhla podivně formulovaná věta, jichž je v prvních kapitolách dost a dost. Bála jsem se, že budu nudou strádat i nadále – mé obavy však byly naštěstí plané a zklamání mělo jen krátkého trvání. Černý arcimág je vtipný, místy dokonce originální a občas dokáže být i tak trochu nechutný. Weeks se vyžívá v popisech, ať už nádherných měst a scenérií, lodí a zbraní, nebo snad krvácejících pyramid postavených z hlav mrtvých vesničanů a jejich dětí, ale ani v dialozích, které srší humorem a napětím, nezůstává nikterak pozadu. Jeho svět má propracovaný politický systém a inovativní magii, která je založena na barvách a světle. Vysvětlováním jejích principů se autor nakonec zabývá skutečně podrobně a svá vysvětlení dokáže podat nejen srozumitelně, ale především čtivě a zábavně. Kniha však trpí nejedním záporem – kupříkladu jedna z hlavních postav se snad nedokáže věnovat ničemu jinému než sebelítosti. A ač k tomu má občas i důvod, po čase se její fňukání stane takřka nesnesitelným, a stejně tak je lehce otravný i autorův snad až patologicky negativní přístup ke konopí.

Přes humor a napětí, kterého je kniha plná, jsem nebyla schopná najít si pouto k žádné z postav, a když už se tak stalo, vše se záhy obrátilo vzhůru nohama a já znovu tápala, komu že to mám vlastně fandit. Jistě, arcimág Gavin je bezesporu sympaťák, a to i přesto, že je v jádru zrůdou neváhající přivlastnit si cokoli, co jí ani náhodou nepatří. Ale kdo by mu neodpustil, když jsou jeho úmysly čisté a jazyk patřičně nabroušený? Přesto mě i jeho osudy nechávaly chladnou, a pokud už jsem k některé z postav něco pocítila, pak spíše nevoli než oblibu. Ale i tak jsem knihu nakonec zhltla jedním dechem a královsky se bavila vtipnými dialogy i dobře a uvěřitelně popsanými akčními scénami. Pro někoho mohou být popisy míst, lodí a zbraní příliš zdlouhavé, ale každá stránka nudnějších popisů je nadmíru vyvážená deseti stránkami plnými svěží akce. Děj je navíc vcelku uzavřený, ač závěr samozřejmě vyvolává řadu nových otázek a nastoluje spoustu možných zápletek, přičemž na některé skutečnosti načaté už v úvodních kapitolách se nedostalo… Přesto není čtenář zanechán napospas dlouhému čekání uprostřed nejnapínavější scény, jak tomu někdy bývá. Co se ovšem těžko odpouští, je české zpracování knihy a to včetně obálky, obzvláště při jejím srovnání s originálem. Při patřičné péči by kniha mohla v mých očích dopadnout o mnoho lépe. Ale i když byly mé pocity často rozpačité, druhého dílu se nemohu dočkat a uniknout si ho rozhodně nenechám.

Brent Weeks: Černý arcimág

brožovaná, překlad Petra Kubašková, obálka Lubomír Kupčík, 512 stran, 299 Kč