Ocenění

Probouzí se nová éra space opery? (recenze)

Autor Julie Nováková | Aktuality | Čtvrtek 10 Říjen 2013 8.55

Space opera je mrtvá; ať žije space opera! Subžánr plný vesmírných lodí, kosmických bitev a mocenských střetů prodělal už bezpočet období slávy, úpadku a dalšího rozkvětu. Zformování hnutí new space opery ho opět oživilo – ale zároveň nevyhnutelně změnilo. Do této doby přichází román Leviatan se probouzí, první část volného cyklu Expanze autorské dvojice Daniela Abrahama a Ty Francka. Abrahama u nás dobře známe jak ze stránek časopisu XB-1, tak díky jeho fantasy tetralogii Kvartet vysoké ceny, která vychází u Laser-books. Až na jednu povídku se mi zatím vše, co jsem od něj četla, líbilo. O to víc jsem byla zvědavá na jeho space operu, napsanou navíc ve spolupráci s u nás zatím neznámým Tylerem Franckem pod společným pseudonymem James S. A. Corey.

Vydařený příběh, postavy i prostředí

Velmi příjemné a osvěžující je zasazení románu čistě do naší sluneční soustavy, prostoru tak obrovského, že momentálně nám cesty zabírají celé roky a konkrétní doba cesty často značně závisí na tom, jestli můžeme použít gravitační prak, nebo ne. Abraham s Franckem pro účely příběhu vzdálenosti zmenšili pomocí Epsteinova pohonu, ale i tak postavám většina cestování i mezi relativně blízkými tělesy zabere pár týdnů až měsíců. Sluneční soustava ovšem v podání Leviatana působí trochu nevyužitě, až bezmála nezajímavě – ve space opeře by sice bylo kontraproduktivní se zabývat třeba chemismem těles, když příklad schválně přeženu, ale ani očima postav nevidíme, jak vypadají. Co cítí, když před sebou po přiblížení spatří rozbrázděný povrch planetoidu? To nezjistíme. Možná se jim zdá už natolik všední, že mu nevěnují žádnou pozornost – a autoři tím pádem taktéž.

S postavami si ovšem Abraham s Franckem dokázali poradit velice dobře; všechny jsou uvěřitelné a velmi lidské – hrdinové z nutnosti spíše než bez bázně a hany a včetně s tím spojeného strachu, rizika a pochybností. Jen Miller spadá do oblíbeného stereotypu noirového detektiva tak dokonale, až je na něm tuze málo překvapivého: padesátiletý rozvedený policajt na hranici alkoholismu, jenž navzdory rozkazům nadřízených pokračuje v pátrání, které ho postupně pohlcuje. I on je sice napsán dobře a příslušnost k modernímu žánrovému archetypu nezakrývá, právě naopak, ovšem ponechává méně prostoru představivosti, než by se mi líbilo. Příběh i prostředí disponují syrovou realističností typu Vetřelce, kterého autoři i zmiňují v rozhovoru v závěru knihy jako příklad zčásti podobně laděné sci-fi – Nostromo se zašlými chodbami s kapající vodou, posádka ve starých overalech dělající svou všední každodenní práci, obyčejní lidé tváří v tvář nebezpečí… V tomto směru se Leviatan se probouzí velmi zdařil a dá se vřele doporučit.

Co se naopak nepovedlo?

Zejména v poslední době jsem si asi až příliš navykla na pocit úžasu v science fiction a také motivy a postupy hard sci-fi. Leviatan se probouzí je sice zasazen v naší sluneční soustavě, ale prakticky ji nevyužívá; při čtení mi na mysli mnohokrát vytanuly úžasné scény z 2312, pojízdné město na Merkuru, terraformace Venuše, osídlení Pásu i měsíců vnějších planet, zkrátka nádherně i celkem realisticky napsaná a smysluplná okružní jízda. Vím, že nejde o fér srovnání, 2312 není space opera, jde spíš o hard SF. Ale daleko zajímavější obraz soustavy než Leviatan poskytl třeba i Kvantový zloděj, směsice space opery, kyberpunku, hard SF a detektivky – žánrově tedy balancující alespoň trochu podobně jako Leviatan, který se dá označit za kombinaci space opery, noirové detektivky a SF hororu.

Nejde ani tak o to, že pro Leviatana je naše soustava jen nevýznamnou kulisou, která neskýtá důvody pro politický konflikt; autoři se ani příliš nesnažili svůj svět nějakým zajímavý způsobem pozměnit, ukázat ho v alespoň trochu nečekaném a novém světle. 2312 i Kvantový zloděj doslova překypují nápady. Biotechnologie, nanotechnologie, kvantové počítače – to všechno oba světy formuje a odlišuje od toho našeho, nutně mění nazírání postav a vede k poměrně originálním prvkům i zajímavým zápletkám. Leviatan jako by se technologicky až na Epsteinův pohon zasekl na počátku 21. století. To by ani tak nevadilo, kdyby místo výše zmíněných věcí nabídl něco jiného inovativního. Zoufale jsem se snažila v románu najít něco, co už jsem tisíckrát neviděla jinde, a selhala.

Možná byl snahou o originalitu prvek, jehož se dočkáte už v prologu a postupně se stane středobodem zápletky; jenže s ním jsem měla ten problém, že ani s přivřením obou očí nedává vůbec smysl. Musela bych se uchýlit ke spoilerům nejtěžšího kalibru, kdybych se měla vyjádřit konkrétněji, ale autoři mě tu zkrátka nepřesvědčili. Bylo jasně vidět, že sáhli ke strategii nulovým vysvětlováním se zkazí nejméně, ale když něco tak očividně nemůže fungovat, mohla by to zachránit riskantnější strategie alespoň velmi vágního pokusu o vysvětlení. Například Alastair Reynolds se ve svém Transportu ledu, který mi Leviatan také místy připomněl, se držel v mezích nevíme, jak to funguje, ale máme pár hypotéz… Možná ale Reynoldsovi prospělo, že se pustil do oblastí, o nichž zatím moc nevíme, zatímco Abraham s Franckem by se svým nápadem pochodili podobně už v devadesátých letech i dříve.

Probouzí se nová éra space opery?

Nicméně když přejdu svou výhradu vůči fungování prvku, autoři si s ním v rámci využití v příběhu poradili relativně slušně. Děj odsýpá rychle, postavy si oblíbíte a interakce mezi nimi fungují skvěle, dočkáte se pěkných napínavých scén… Nezískejte tedy dojem, že by byl Leviatan se probouzí špatný román; tím není v žádném případě. Je ovšem pouze lepší generickou space operou, která nenabízí nic moc nového – a to mě po vysokých očekáváních zklamalo. Doufám, že v dalších dílech volného cyklu Expanze autoři trochu popustí uzdu fantazii a jejich svět se dočká patřičného rozletu, jaký by si zasloužil. Navzdory zmíněným výtkám mohu Leviatana doporučit jako příjemné, zábavné, napínavé, svižně a zkušeně napsané oddechové čtení. Pokud máte rádi postupně se rozvíjející konflikty, noir, dovedně charakterizované postavy a napětí, román vás jistě bude bavit, i když na úsvit nového věku space opery to alespoň prozatím nevypadá…

James S. A. Corey: Leviatan se probouzí (cyklus Expanze, svazek první)

vázaná, překlad Jana Rečková, obálka Daniel Dociu, 456 stran, 399 Kč, vydá Triton 31. října 2013

1 371 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 8 »

  1. Comment by Erunamo — 10.10.2013 @ 11.05

    Tak touhle recenzí jste mi nabourali mé rozhodnutí si tu knihu koupit… :(

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  2. Comment by Martin Sust — 10.10.2013 @ 12.14

    To ale nechápu proč :-) Leviatan je nadprůměrná a čtivá space opera a těch tu tedy věru moc nevychází. Každou takovou osobně vítám se slavobránou. Recenze jen chtěla schladit přehnaná očekávání něčeho žánrově převratného. U nás je problém, že každá úspěšná zahraniční kniha se tu automaticky posuzuje hned s Dunou nebo Hyperionem, což uznáte sám, není dvakrát fér…

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  3. Comment by PMarek — 10.10.2013 @ 12.39

    Asi jsme četli každý jinou recenzi… :-) Já si knihu zcela určitě pořídím. I kdyby neznamenala úsvit nového věku space opery.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 3 Thumb down 0

  4. Comment by Julianne — 10.10.2013 @ 15.45

    Erunamo: Je to dobrá kniha, svižná, zábavná, s fajn postavami i napínavým příběhem, koupí se určitě nic nezkazí :). Jen se od ní nedají moc čekat inovativní nebo vědecky uvěřitelné prvky – ale to platí o spoustě dobrých knížek.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  5. Comment by Pipin — 10.10.2013 @ 16.40

    Pěkná recenze, i když s ní v několika věcech nesouhlasím.
    S odstavci o kladech knihy nemám problém, jen poznámku k té „všednosti“ kosmických objektů – já měl právě tenpocit, že pro hlavní postavy jsou místa, kam se dostanou (asteroidy v Pásu, obří kosmické lodě ap.) opravdu vcelku všední záležitostí – vždyť na asteroidech/planetoidech žijí už nějakou dobu lidé, není to žádná novinka, navíc všechny hlavní postavy jsou zkušenými vesmírnými harcovníky…
    K uvedeným záporům – myslím, že srovnání s Kvantovým zlodějem (2312 jsem nečetl) je nefér. Odehrává se v mnohem dálnější budoucnosti, je to, jak ostatně Julianne píše, směska kyberpunku, space opery a dalších žánrů, ale když jsem to dočetl, pohledem zpět jsem zjistil že to byla vlastně taková kvantová slátanina:) Leviatan se odehrává v mnohem bližší budoucnosti, která se od naší současnosti opravdu zase až tak moc neliší – ale to není zápor, naopak. Biotechnologie a nanotechnologie tam podle mě nemají co dělat! Mnohem více sedí srovnání s Transportem ledu – a tady je pro mě Leviatan výrazně lepší, protože v Transportu mi přišly vztahy mezi postavami strašně nezvládnuté, ač po technické stránce byl Transport propracovanější.
     Také je podle mě nefér postavit část kritiky na tom, že jsem v poslední době četl spíš hardSF a baví mě to, ale tohle je málo „hard“. Skutečně, je, ale opět, nevadí to, pro žánr Space opery to není nutné. Přečtěme si nějakého Hamiltona, ten se odehrává mnohem dále v budoucnosti, čili „sense of wonder“ je určitě vyšší, ale také nevysvětluje, aspoň ne příliš.
    Nerozumím úplně větě „..je naše soustava jen nevýznamnou kulisou, která neskýtá důvody pro politický konflikt..“ – ale o politický konflikt tam přece jde, a pořádný; a zrovna motivy pro něj mi přišly relativně uvěřitelné, „lidské“, bohužel. 
    Závěrečné odstavce recenze samozřejmě dávají smysl – kniha nesplnila úplně Juliannina vysoká očekávání, přesto jde o nadprůměrnou záležitost – to by si měl čtenář z recenze odnést.
    Za sebe bych napsal, že se mi kniha líbila -hlavní záplatka (viz prolog) skutečně není originální, ale je správně dramatická a napínavá, politické pozadí je uvěřitelné a také zajímavé. Vztahy mezi hlavními postavami jsou uvěřitelné, dobře zvládnuté a je radost číst si o tom, jak třeba jen sedí ve své lodi a povídají si; noirový detektiv je sice klišoidní, ale neuráželo mě to. A je hezké vidět, že ani ve space operách se nemusí angažovat půlka galaxie, ale že drama Sluineční soustavy se může personifikovat do posádky jedné malé kosmické lodi, a stejně to funguje. 
    Knihu bych ke koupi rozhodně doporučil!

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  6. Comment by Julianne — 10.10.2013 @ 19.34

    Souhlas, že na tohle každý pohlíží jinak a nejsou to nejdůležitější prvky, však to také připomínám.
    Přílišná všednost, pokud s ní autor nepracuje úmyslně a neutváří s ní třeba tísnivou atmosféru, mi ale trochu vadí kdekoli – třeba v detektivce, která se odehrává v Berlíně, si chci Berlín představit jinak než jako generické kulisy jakéhokoli současného evropského velkoměsta – chci, aby bylo poznat, že je to Berlín, aby měl nějakou výlučnost a zajímavost.
    A ad vzdálená budoucnost – Kvantový zloděj je 24– a Leviatan bude odhadem tak 23–, což není takový rozdíl. Hned v první kapitole se píše, že nevraživost mezi Zemi a Marsem kulminovala před 150 lety. Jelikož budeme mít štěstí, když lidé na Marsu přistanou před rokem 2050 a když první stálé osídlení bude krátce po roce 2100 (spíš později), mohl by být Leviatan zasazený okolo roku 2300, plus minus nějaké ty desítky let. A biotechnologie a nanotechnologie začínají výrazně měnit už dnešní svět, zatímco Leviatan se technologicky zasekl právě zhruba na současné úrovni.
    Každopádně se shodneme na tom, že ač neoriginální, je to dobře napsaná kniha s fajn postavami ;). 

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  7. Comment by Jana Dvořáčková — 10.10.2013 @ 21.26

    Paráda. Vím o ní teprve pár týdnů (fakt asi dva) a dost mě potěšilo, že bude tak brzy :).

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  8. Comment by Pipin — 10.10.2013 @ 21.31

    Julianne: Rozumím a souhlasím, že negenerické je lepší. Možná je to tím, že se kniha z větší části odehrává na chudých šutrech :). Ani v dalších dílech se na Zemi nebo na Mars nějak kloudněji nepodíváme, furt jsou to nějaký zapadlý měsíce, asteroidy a vesmír…
     
    S tím settingem máš asi pravdu. Já knihy teď nemám po ruce, jen jsem si vybavil nějaký ten rozhovor s autorem (autory), kde zmiňovali, že je řada knih, co píšou o relativně blízké nebo naopak velmi vzdálené budoucnosti a chtěli napsat „něco mezi tím“. Čili technologie by rozvinutější být mohly, ale možná je to opět tím, že ty asteroidy v Pásu atd jsou relativně chudý (dnes už sice máme nějaké ty nanotechnologie, ale vyprávějme o nich lidem v Ugandě…) a prostě nejsou tak rozšířený…anebo se na to prostě autoři vykašlali, tak jak jsi nadhodila.
    Ad poslední věta – přesně tak!

    Líbí/nelíbí: Thumb up 2 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.