Ocenění

Proč číst Malazskou Knihu padlých… (čtenářské PR)

Autor redakce | Aktuality | Pondělí 26 Listopad 2012 8.30

Malazská Kniha padlých, mohutná románová sága Stevena Eriksona čítající přes osm tisíc stran a téměř metr místa v knihovně, se pomalu chýlí ke konci. Už začátkem prosince vyjde v nakladatelství Talpress netrpělivě očekávaný poslední díl, Chromý bůh, což znamená, že i ti největší skeptici budou moci otevřít její stránky bez obav, že zůstanou opuštěni nakladatelem uprostřed příběhu s pokračováním v nedohlednu. Ale má smysl se do tak rozsáhlého projektu vůbec pouštět? Na to jsme se zeptali dvou zasloužilých čtenářů Malazské Knihy padlých. Výsledný rozhovor si můžete přečíst na následujících řádcích a učinit si z něj obrázek o jejich psychickém stavu. Upozorňujeme, že léčba závislosti způsobené čtením série není hrazena ze zdravotního pojištění.

Legenda: JH = Jan „BorgDog“ Hlávka, ES = Eva „idle“ Skálová

JH: Tak jsme zjistili, že někteří lidé ještě nečetli Malaz.

ES: Počkej, musíme začít pořádně. Za pár dní vyjde Chromý bůh, desátý díl Malazské Knihy padlých.

JH: To už vědí, o tom tu byl článek.

ES: Ale nevědí, proč si ho mají přečíst.

JH: Třeba proto, že Malazská Kniha padlých je výborné čtení?

ES: To říkají i čtenáři Stmívání. A Harryho Pottera. A Martina. A Tolkiena…

JH: Že je Malaz nejlepší?

ES: A není snad?

JH: Dobře, tak jinak. Malazská Kniha padlých je výjimečná svou velikostí. A tím nemyslím počet stránek všech pokračování, ale velikost světa, který dokázal Steven Erikson vybudovat.

ES: Velikost může na první pohled ohromit, ale sama o sobě nestačí. Asi bychom měli dodat, že ten svět je nejen velký, ale komplexní, drží pohromadě a dává smysl.

JH: A nevymýšlel se za pochodu. Steven Erikson spolu s Ianem C. Esslemontem ho rozvíjeli deset let jen pro vlastní pobavení, než v něm začali psát. Na výsledku je to vidět – troufám si říct, že v současné fantasy neexistuje nic srovnatelné velikosti a propracovanosti. Což samozřejmě může být i problém.

ES: Radši nebudeme zmiňovat, že jsem si při druhém čtení psala poznámky, co? Někoho by to mohlo vyděsit. Série se rozhodně dá číst i bez toho, jenom člověku může uniknout pár detailů. S čímž musí počítat tak jako tak.

JH: No, ono těch detailů bude víc než pár – jenže tím je to zajímavější. Alespoň pro čtenáře, kteří mají rádi archeologii. Svět Malazu a celý způsob vyprávění totiž opravdu připomíná obrovské archeologické naleziště. Na povrchu vidíme jen první vrstvu. Jakmile ale začneme pronikat hlouběji, najdeme další. Úlomky starých amfor a rezavé meče, ruiny měst obrácených v prach dřív, než… eh… no, prostě hodně dávno. A vedle nich pak ona první vrstva najednou vypadá úplně jinak. Kdo si potrpí na doslovnost, jasné hranice a slunce svítící do všech koutů, bude mít dojem totálního chaosu. Kdo si ale rád hraje, přemýšlí a nečeká vše předložené na zlatém podnose, ten si u Malazu opravdu přijde na své.

ES: Teď už jsme je vyděsili definitivně, tohle zní jako úmorná práce. Co za ni čtenář dostane?

JH: Dostane realitu. Ne „hezky napsaný svět“, ale „skutečný svět“. Nebude se vznášet nad ním jako čtenář, ale spadne do něj jako obyvatel. A právě proto, že napoprvé zdaleka nepochopí smysl všech úlomků, bude se rád vracet.

ES: To je jedna z věcí, které se mi líbí na zvoleném způsobu vyprávění: příběh nám nesděluje vševědoucí vypravěč, ale díváme se na něj očima jednotlivých aktérů. V žádném okamžiku nevidíme a nedozvíme se víc, než náš momentální průvodce, ale díky tomu, že střídáme jejich pohledy, nakonec máme šanci zahlédnout větší část celku.

JH: Ovšem opět s tou výhradou, že musíme mnohem víc přemýšlet o věcech mezi řádky. Protože někteří lidé lžou, neříkají všechno, nebo se prostě mýlí. Na to nejsme v knize nijak upozorněni, očekává se, že to poznáme. Domyslíme. Nebo jen vytušíme. Což ještě zvýrazní fakt, že v Malazské Knize padlých není žádné jednoznačné dobro nebo zlo. Rozhodně se tam deset knih nesnaží skupinka udatných reků zničit krtka… pardon, Saurona. Třebaže s činy nebo pohnutkami mnohých postav budeme jen sotva souhlasit, často proti sobě stojí dvě strany, ze kterých opravdu není snadné si vybrat. A na obou umírají ti, kterým to rozhodně nepřejeme.

ES: Umírá se dost, to je pravda. Občas autora podezřívám, že to dělá proto, aby měl prostor pro nové postavy, protože si je evidentně vymýšlí rád – jsou pestré, tragické, komické, epické i přízemní a mnohdy s dost svéráznou minulostí. Možná se s nimi budete loučit neochotně. Na druhou stranu někteří úspěšně zvládají do děje zasahovat i ze záhrobí.

JH: Úspěšně? Jde jim to často líp než zaživa. Pár jich umře dokonce víckrát, ale kupodivu to nepůsobí nepatřičně. Erikson vytvořil systém magie i mytologie tak odlišný od většiny fantasy knih, že možnost různých návratů ze záhrobí je jeho organickou součástí, která logiku neohýbá, ale naopak do ní zapadá. Kromě toho, zdaleka ne všichni mají ze svého života po smrti radost. T’lan Imassové by mohli vyprávět…

ES: … a taky Jaghuti. A mnozí bohové.

JH: Nebo lidé, pokud se bohy stanou. Ve světě Malazu se totiž může stát bohem skoro každý, panteon je pohyblivý a stále se mění, staří adepti bojují proti novým, a na nejstarší se často už úplně zapomnělo. Není žádný Olymp s jasně vymezenými pravomocemi. A ani čarodějové nemávají hůlkami. Magie v Malazské Knize padlých je mnohem složitější – ale svými možnostmi také podstatně zajímavější.

ES: Jo, cestování magickými chodbami může být dobrodružnější než safari. A přál si někdo dobu ledovou? Na druhou stranu, i když jsou čarodějové a bohové mocní, mohou do jejich plánů citelně zasáhnout i obyčejní smrtelníci. To se vlastně děje celou dobu.

JH: On i pojem „obyčejný smrtelník“ může skrývat lecjaký háček. Hlavně u zástupců jiných ras – protože Malazská Kniha padlých zdaleka nejsou jen lidé. Nečekejte ovšem elfy, trpaslíky nebo nějaké napodobeniny. Občas se zdá, že Erikson podobná fantasy klišé záměrně zpochybňuje nebo vyvrací, třeba postavou barbara, který by mohl být Conanovým příbuzným, kdyby… nebyl prostě barbar. Takže namísto známých se špičatýma ušima a dlouhými vousy dostaneme zelené Jaghuty, černé Tiste Andii, nemrtvé T’lan Imassy, inteligentní obojživelníky žijící v úlových hnízdech nebo ohebné Forkrul Assaily s vytříbeným smyslem pro spravedlnost a ekologii. Doufejme, že si z nich v Greenpeace nikdy nevezmou příklad.

ES: To nejsou obojživelníci, ale dinosauři. Takhle nějak by mohli vypadat i na Zemi, kdyby na ně tehdy nespadl ten meteorit. Erikson si z pozemských dějin půjčuje rád a na podobnosti můžete narazit každou chvíli. Občas se dokonce může zdát, že jsme na jakési paralelní Zemi, kde dodnes funguje magie. Těch rozdílů je ale samozřejmě víc.

JH: Na Malazský svět pro změnu spadly jiné věci. Třeba Chromý bůh, což mělo podobný účinek. Ale i tak máš pravdu. Malazská Kniha padlých je fantasy napsaná vědcem, a místy je to vidět. Dočkáme se vtipných narážek na genetiku, fyziku, astronomii nebo dokonce teorii relativity. Rozhodně nejde o alternativní historii, přesto je fascinující sledovat průběh evoluce celých druhů, včetně detailů jako pozvolná změna jejich vzhledu a jmen, pod kterými jsou známy.

ES: Teď to zní, jako by série pokrývala milióny let, ale ve skutečnosti nám k tomu stačí jen občasné výlety do historie. Hlavní děj trvá možná dekádu, teď nevím přesně.

JH: Rozhodně ne o moc víc. Právě tak akorát, abychom s mnohými postavami prošli kus života a viděli, jak se věkem i zkušenostmi mění. Do idylky mají ovšem jejich zážitky daleko, závidět jim rozhodně nebudete. Třebaže skupinou nejdůležitějších postav Malazské Knihy padlých jsou vojáci, členové elitní sapérské jednotky Paliči mostů, autor umí a nebojí se ukázat válku z té nejhorší stránky. Rozhodně netvrdí, že je na ní cokoliv hrdinského, i když jsou věci, za které stojí bojovat. A stejně tak neváhá ukázat mnoho neradostných aspektů lidské povahy, života nebo civilizace – i si o nich občas zafilozofovat.

ES: Filozofují ovšem postavy, a ne všechny vám budou asi sympatické, takže s předloženými úvahami nemusíte souhlasit. Rozhodně to nepůsobí, že by nám autor něco podsouval, jen nám předkládá postoje některých protagonistů.

JH: A navíc se úvahy nikdy neodtrhnou od děje, ke kterému se vztahují. Erikson nejde cestou autorů, kteří v knihách prezentují vlastní názory nebo předvádí dokončené studium filozofie. Nutno uznat, že některé pasáže občas balancují na hranici hlavně vzhledem k rozsahu. Jenže tu hranici jen zřídka překročí, a na druhou stranu procento „zásahů, které bolí“ je v Malazské Knize padlých opravdu dost vysoké.

ES: Teď to zní, jako bychom mluvili o vážném a temném textu, ale ve skutečnosti v něm naopak najdete i spoustu odlehčených pasáží. Koneckonců už z toho obracení fantasy prvků naruby se dá odhadnout, že Malazský svět je stvořen s nadhledem a nebere se tak úplně vážně.

JH: Jinak řečeno, obsahuje humor v množství větším než malém, od slovního špičkování vojáků po vyložené komické scény.

ES: Já to nechtěla slibovat takhle přímo, protože pokud by sérii někdo rozečetl v očekávání humoru, asi by byl zklamaný. Zvlášť proto, že tahle stránka se víc rozvine až v pozdějších dílech.

JH: Navíc, ze suchého silně „anglického“ humoru Malazské Knihy padlých se špatně cituje. Většina nejlepších scének je úzce spojena se situací nebo protagonisty a vytržena z kontextu prostě přestane být vtipná. I když si jistě není těžké představit, jak těžký život může mít třeba paranoik, jehož manželka se dokáže kdykoliv změnit v hejno pavouků a špehovat ho, kamkoliv se hne.

ES: Doufám, že v tuhle chvíli už všichni odhazují cokoliv, co mají rozečtené, a otevírají Měsíční zahrady. Veškerá konkurence v tomto srovnání bledne…

JH: Opatrně, aby si nás příznivci konkurence nevyšli podat. Volných azathů k úkrytu už moc není a jaghutší tyrani jsou špatná společnost.

ES: Bohové pod námi, teď ti nemají šanci vůbec rozumět!

JH: Ať si zvykají, v knize to bude stejné. Aspoň první dvě tři… stovky stran. Ale vážně – Malazská Kniha padlých je na serveru Legie nejlépe hodnocenou sérií vůbec. Předstihla i Martinovu Píseň ledu a ohně, i když ta má po ruce „doping“ v podobě seriálu. Srovnání je však těžké, protože obě ságy jsou psané diametrálně jinak a staví na jiném způsobu vyprávění. Eriksonovy knihy vytvářejí společný děj, jsou však uzavřené a dokonce na sebe místy nenavazují ani časově. Martinovy jsou propojeny a následují lineárně. Zatímco Malazský svět hýří magií, bohy, zvláštními rasami a podivnými věcmi, Martin se drží věrohodnější, realističtější vlny. A tak bychom mohli pokračovat. Nejlepší asi je vyzkoušet obojí. Ale Malazskou Knihou radši začněte!

ES: Tak šup, šup.

9 736 zobrazení | Zobrazit všechny příspěvky autora

Komentáře: 14 »

  1. Comment by filtr — 26.11.2012 @ 9.55

    přiznávám, že jsem o malazu nejednou uvažoval, ale zatím jsem se vždycky nechal odradit rozsahem… a možná i obálkama…
    nakolik se dá srovnat autorova povídková tvorba s románovou? myslím, co se týče stylu.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  2. Comment by idle — 26.11.2012 @ 10.05

    Styl je hodně podobný, koneckonců v jednom rozhovoru Steven Erikson prohlašoval, že se nikdy ne(na)učil psát romány a vlastně pořád píše povídky, jen v „trochu“ větším měřítku. (Což neznamená, že je natahuje, prostě se tam děje mnohem víc.)
    Na druhou stranu přiznávám, že ty povídky, které jsem od něj četla, mě zase až tak neuchvátily, ale to může být tématikou.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  3. Comment by BorgDog — 26.11.2012 @ 11.38

    Na rozdíl od idle jsem četl jen ty, které vyšly česky. Pokud se dokážete naladit s autorem na stejnou notu, zdaleka nejlepší jsou podle mě „Zdraví mrtví,“ perfektní kočičárna, která se trefuje jednak do posedlosti zdravým životem (hned v záhlaví je výstraha: „Varování všem fašistům přes životní styl. Nečtěte to nebo oslepnete!“) i do snahy státu dělat co nejvíc „pro dobro občanů,“ ať chtějí nebo ne. Této povídce předchází „Potoky krve“ líčící, jak se trojice jejich „hrdinů“ dala dohromady, ale tam už je důležitá jistá předchozí znalost fungování malazského světa, hlavně magie. Jako seznámení s Eriksonovou tvorbou to není dobrý začátek, protože ta povídka je vlastně určitou parodií na Malaz. No a „Kozy a sláva“ jsou v podstatě jednoduchá „rubačka na oddech“ o které zlí jazykové tvrdí, že ji Erikson vytáhl odněkud ze dna šuplíku. Dá se přečíst rychle, pochopení není problém, ale od stylu MKP je to na hony daleko.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  4. Comment by filtr — 26.11.2012 @ 11.53

    zatím jsem četl jen „kozy a slávu“, zkusím i něco dalšího, díky za odpověď.

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  5. Comment by op_1 — 26.11.2012 @ 12.30

    ahoj wIdle. Píšeš, že sis u druhého čtení dělala poznámky. Nemáš je někde? 

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  6. Comment by idle — 26.11.2012 @ 12.42

    Mám, ale jsou to spíš takové neuspořádané výkřiky (a v pozdějších dílech jsem se na to vykašlala úplně), takže v podstatě nejsou nic, co by stálo za bližší zkoumání. Myslím, že ten proces zapisování byl důležitější než výsledek. :)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  7. Comment by skepsi — 26.11.2012 @ 13.19

    no tenhle článek mě po dlouhém váhání fakt nakopnul… takže prvních 5 dílů objednáno… a na vánoce rozhodně čekat nehodlám :]]]

    Oblíbené. Líbí/nelíbí: Thumb up 9 Thumb down 0

  8. Comment by BorgDog — 26.11.2012 @ 13.42

    A vida… díky! Začíná mě příjemně hřát pocit dobře odvedené práce. :-)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  9. Comment by Pepa62 — 26.11.2012 @ 20.57

    Já patřím do skupiny čtenářů, která zatím MKP odolává.Ale připouštím, že mi to moc racionální nepřipadá.Když narazím na CD nebo na film, který má skvělé reference,mám tendenci si ho pochopitelně sehnat.A podobně je to i s knihami.Ročně přečtu cca 30 knižek a scifi a fantasy se snažím „prokládat“ i nežánrovou beletrií.Čtu pouze o víkendu a čtení si chci opravdu užít.A čím více čtu,tak samozřejmě zjišťuju,že těch knih z kategorie výborných a vynikajících pochopitelně až tak tolik není (proč zrovna v literatuře by mělo být více géniů) a tak bych musel být blázen, abych ignoroval např.McDonalda,Bacigalupiho,Martina.
    Proč bych měl tedy ignorovat Eriksona, když očividně tolika čtenářům přináší právě to, co od literatury, a fantasy jako takové, očekávám?
    Přesto se mi to ignorování zatím daří.Už několik let mám v knihovně první tři díly,občas je vezmu do ruky,prolistuju,přečtu pár vět a pak zase odložím.Odrazuje mě to obrovské množství postav,zeměpisných názvů,národů,názvosloví,termínů.Odrazuje mě obava z toho, že v neděli něco dočtu a příští týden budu „mimo“.
    Ale cítím, že doba,kdy se s Měsíčníma zahradama usadím v křesle, už blíží.Buď se pro MKP nadchnu a rozšířím řady nadšených obdivovatelů a nebo to prostě vzdám.Ale ignorovat Eriksona?To bych musel být blázen!

    Líbí/nelíbí: Thumb up 3 Thumb down 1

  10. Comment by Dilvermoon — 26.11.2012 @ 22.33

    Dobrá práce, díky oběma. Ale ani tohle se mnou nehne, ta dlouhodobá masáž byla tak antikoncepční, že asi nejsem schopen….

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  11. Comment by BorgDog — 4.12.2012 @ 16.23

    http://www.talpress.cz/shop/produkt/410-chromy-buh.html?katID=12

    A poslední dávka našeho opia je tu. :-) Pardon, vlastně durhangu. 

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  12. Comment by Sliva — 17.12.2012 @ 22.48

    Vy dva jste ale pěkná dvouhlavá Odula:-) Takhle mě omotat.. mockrát vám děkuju – kdyby se jednalo o jídlo, mohli byste z fleku rozjídat děti v mateřské školce:-D Pořád jsem odolávala – asi nejspíš taky kvůli rozsahu, ale po tomhle vašem zaklínání nejspíš už neodolám – obzvlášť, když vím, že se dočkám posledního dílu, to se pak čte jinak, když člověk nemusí rok (i déle) čekat na další zákusek  (narozdíl od Písně ledu a ohně, kde to pořád ještě není jisté, že:)
    Nu což… jdu sehnat první díly…

    Líbí/nelíbí: Thumb up 1 Thumb down 0

  13. Comment by idle — 18.12.2012 @ 9.02

    Rádo se stalo. :)

    Líbí/nelíbí: Thumb up 0 Thumb down 0

  14. Comment by Irbis — 16.5.2014 @ 15.46

    Díky bohům za vás, jinak bych se asi nerozhoupal a měsíční zahrady si neobjednal, čehož bych teď nejspíše pořádně litoval

    Oblíbené. Líbí/nelíbí: Thumb up 4 Thumb down 0

Posílat komentáře pomocí RSS.

Okomentovat

Komentáře můžete vkládat po přihlášení.