Propad do hlubin historie i literatury (recenze)

Autor Markéta Gajdošová | Aktuality | Čtvrtek 6 září 2018 19.45

Knižní klub před časem vydal románovou trilogii Propast času stále ještě poměrně nového českého autora Romana Bureše. Pokud zalovíme ve vodách domácí science fiction, můžeme ji s klidem prohlásit za poměrně originální, což není zrovna málo. Autor se v ní (minimálně na začátku) ptá, co by se stalo, kdyby… kdyby se promísil čas? Kdyby se mladičká českobudějovická rodačka ocitla ve středověku nebo dokonce ve starověkém Římě? A co kdyby tyto civilizace začaly žít vedle sebe a do toho se jim navíc při jejich šarvátkách začala pod nohy plést dobyvačná Británie nebo muslimové z daleké budoucnosti? Přestože to všechno zní jako jeden velký chaos, autor se s ním docela umně vypořádal, ačkoli ve výsledku to není tak povedené, jak by se snad mohlo zprvu zdát…

Začneme však pěkně na začátku – v prvním díle, jenž nese jméno celé trilogie, se poněkud naivní, avšak po všech stránkách značně typická studentka Toňa z jednadvacátého století, společně se svým jorkšírem, ocitá v hluboké minulosti a pomalu zjišťuje, že se opravdu nejedná o sen ani o podivné divadelní představení, ale o skutečné prolnutí časových linií. Zvlášť silně k jejímu uvědomění svízelné reality dochází poté, co se se jakožto čarodějnice ocitne v žaláři, kde čeká na mučení a následné upálení. Nenadálá záchrana pak přichází v podobě římského vojska, čímž se začíná psát Tonin spletitý příběh, jenž se dočká vyústění až po třech knihách.

První díl lze s jistými námitkami označit za skvělé odpočinkové čtení, jež lze zhltnout jedním dechem. Především pokud se smíříte s premisou promísení časů a překonáte nechuť ke klišé scénám, jakou je například znásilnění silné hrdinky, které vede pouze k prohloubení její nenávisti k mužům a posílení touhy po pomstě. Bureš se bohužel podobných klišé drží zuby nehty. Jednou ze zásadních zápletek Propasti času je i lesbická linie, která často spíše než progresivní psaní o vztazích, v dnešní době tak oblíbené, připomíná představy usmoleného puberťáka. V první části se u podobných scén snad jen lehce pozastavíte, příběh společně se stylem psaní vás obratem bezpečně vtáhne zpátky do děje. To už ale o zbytku trilogie naneštěstí říct nelze.

Chování hlavní hrdinky zvláště poté, co v jejím životě dojde k dalšímu velkému zvratu, dává z pohledu dnešního člověka celkem smysl. Alespoň v těch chvílích, kdy si svou naivitu sama uvědomuje a přesto si za ní stojí. Jen je škoda, že se postupem času víc a víc mění v ukňučenou holku, jejíž prostoduché jednání je v pozici člověka, proti němuž jdou všechny myslitelné i nemyslitelné civilizace, hodně neuvěřitelné. To může čtenářskou pozorností čas od času otřást natolik, že nepomůže ani jinak poutavý děj.

Kde klasičtí sci-fi autoři nahlíželi do budoucnosti leckdy až vizionářsky a snažili se stvořit realistický příběh třeba i s trochou nějaké té myšlenky a snad i s nenásilně podaným ponaučením, tam u Bureše vítězí pocit, že při vytváření budoucnosti nahlížel maximálně tak do nenávistných internetových diskuzí. Těžko říct, zda je méně únavný a ubíjející pohled na budoucnost, ve které většinu Evropy ovládají zlovolní muslimové, anebo snad „nenápadné“ povzdechy na téma, jak špatně zacházíme s naší planetou. Přestože jde jistě o reálné hrozby, zde se s nimi zachází lacině. Lze pochopit autorovu touhu vyjádřit svůj názor, pokud je to tedy takto myšleno, jen se mu ho nepodařilo podat dostatečně přesvědčivě a především poutavě. Obzvlášť při srovnání se scénami, které se drží ve starověkém Římě, jenž je mu evidentně nejbližší.

Bureš své zápletky navíc každou kapitolou, a ještě znatelněji každou další knihou, víc a víc zamotává, s čímž díl od dílu narůstá i počet stran. A co stránka, to další várka politikaření a zlomených srdíček. Nešetří se ani scénami, které by se dobře vyjímaly u Kotlety nebo Kulhánka, v Propasti času však působí nemístně. Vzbuzují dojem, že autor vlastně ani moc netuší, jaké pocity chce ve čtenářích vyvolávat. Popisy násilí jsou často přítomny nikoli kvůli posunu v příběhu, ale jen tak pro efekt. Trilogie se tak zpočátku tváří jako příjemné odpočinkové čtení, postupem času však musí zejména pozornější a náročnější čtenář čím dál víc krotit kritické myšlení. Nicméně, s kýblem popkornu a vypnutým mozkem může série posloužit jako odlehčené a relativně zábavné, i když chvílemi notně zdlouhavé seznámení s donedávna zcela neznámým českým autorem. Tedy alespoň dle čtenářských hodnocení, v nichž si kupodivu stojí znatelně lépe…