Jiří Olšanský patří k autorům, kteří sice nechrlí stovky stránek ročně, ale když něco napíše, stojí to za to. Na sci-fi scéně působí už dlouho, potkat jste ho mohli třeba na Parconu ještě před sametovou revolucí. Na počátku devadesátých let získal několik ocenění v CKČ a začal publikovat ve fanzinech, Ikarii (dnes XB-1) a sbornících, jako byly legendární Lety zakázanou rychlostí nebo Lovci černých mloků II. Všechny tyhle knížky brával skalní scifista do ruky s posvátnou úctou, protože dát je dohromady vůbec nebylo tak jednoduché. O tom, že Jiří Olšanský patří k pozoruhodným autorům, svědčí i zařazení jeho nesmrtelné povídky Můj příspěvek k výzkumu barokní hudby do Adamovičovy kroniky Na konci apokalypsy. Nezpochybnitelným důkazem byla i jeho první autorská sbírka povídek Stroj do lepších časů (2012), sršící nápady a bohatou obrazotvorností. Na stylu vyprávění i osobitých pointách je patrná lemovská tradice, v nové sbírce Prostor k navštívení se však Jiří Olšanský vydal nesporně vlastní cestou. Ačkoli…

Ačkoli vám možná každá ze tří novel také někoho připomene. Tak trochu Švejk, tak trochu Cimrmann a tak trochu Werich pomrkávají mezi řádky, ať už se jedná o sci-fi příběh Astropakt, v rámci kterého je lidstvo konfrontováno s mimozemskou civilizací Guegů, nebo naprosto neuvěřitelné putování Františka Grešle z Čech na konec světa a zase zpátky, či historickou humoresku z dob husitských válek, v nichž se snaží najít smysl hrdinný kníže Korybut. Všechny tři novely jsou dokonalé v tom, jak vyváženě působí co do obsahu i formy. Kultivovaný jazyk, nadhled, lstivá koncepce, originální myšlenkové spojnice – to jsou esence vyprávění, u kterého se čtenář prostě musí kochat. Jemnými tahy do posledního detailu a s ohromnou plasticitou Jiří Olšanský vykresluje své hrdiny (že za to mohla jeho profese uměleckého řezbáře?) a vhání je do krajně neuvěřitelných situací.

Pozemský vyslanec si s pomocí umělých křídel poletuje mezi guegskými přáteli po vesmírné lodi, až málem zapomene na účel své mise i přání amerického prezidenta. Moravák František Grešle se díky své schopnosti vycítit zlatou žílu ocitá ve víru politické hry o Aljašku, doputuje do neprobádaných částí Antarktidy či Afriky a má dokonce prsty ve zrození obchodního banánového gigantu Chiquita. Píše o svých dobrodružstvích domů, avšak jeho dopisy náhle ustanou, od té doby o něm nikdy nikdo neslyšel a celé to vypadá, jako by tu působil „něčí záměr jeho osobnost utajit“. Kníže Korybut si zase rád krátí volné chvilky hrou v šachy, ale každý z jeho družiny se třese, aby náhodou nevyhrál – jenže i ten nejmocnější mocipán může být jen pouhou figurkou v ještě vyšší hře, aniž by to tušil.

A přestože je ztracená biografie neznámého Eskyma Grešle vskutku dobrá legrace a Korybutovi mám chuť naservírovat rohlíčky obzvláště vypečené, za mě je to novela první – Astropakt – která vede prim a udává knize úvodní nepřekonaný tón. Snad proto, že sci-fi umí dokonale nastavit zrcadlo naší současnosti. Rozsáhlá bezpečnostní opatření vč. absurdního psychologického vyšetření mladičké zpěvačky, než vstoupí na cizí kosmické plavidlo, nenechá asi nikoho na pochybách, kam Jiří Olšanský sáhl pro inspiraci. Tupost vyjednávacího týmu, který pro Guegy připravuje kulturní program, je donebevolající (a to kniha musela jít do tisku ještě před brexitem). Nepřekonatelná „fekální“ scéna, kdy z vyslancova těla jako zázrakem zmizí nepohodlná usazenina v dolní části břicha, pak předvádí nejen obratnost v psaní o ne příliš vznešených tématech bez sebemenšího uklouznutí k vulgaritě, bizarnosti či sarkasmu, ale uspokojí všechny zvědavé hlavičky, dumající nad tím, jak to ti kosmonauti ve skafandru dělají, když mají zácpu. Ve vlastním sebeklamu doufáme, že mimozemšťané budou na vyšší úrovni nejen technicky, ale i morálně, takže když to o sobě tvrdí, klidně jim to sežerem. Ale že by to mohli být jen vypočítaví parchanti, podceňující lidskou inteligenci a zneužívající naopak naši slabost pro celebrity, nás nenapadne. Ani my jako lidé bychom zřejmě v tomto klání neobstáli dobře – ruku na srdce – vyměnili bychom život jedné dívky za právo na kolonizaci Marsu?

A tak můžeme u čtení této knížky slzet smíchy, kochat se fantastickým výhledem na bílé arktické pláně či zdecimované husitské vojsko a chválit se za to, že jsme tento prostor na 348 stranách rozhodli navštívit. Byť je to tu trochu jako procházka zrcadlovou síní na Petříně a občas zahlédneme maličko křivou bradu nebo oko šejdrem, no a co, však je to přece sranda, že. O čem jiném by už sakra měla ta literatura být, když by nepodávala pravdu pravďoucí o nás samotných? A kdyby nám neumožnila se tomu zasmát, osvobodit se a získat novou perspektivu?

Jiří Olšanský zůstává za všech okolností optimistou, a to je možná to nejdůležitější. Proč se taky strachovat? Když bude nejhůř, vyřítí se z Hostýnských vrchů na motorce zn. Indian František Grešle, boční vaky nadité zlatem, rozdá všem věrným našincům rolexky a jednoho radegasta… Tak nějak intuitivně cítím, že se u psaní novel sám autor nesmírně dobře bavil, aniž by prahl po komerčním úspěchu (ale kdyby se dostavil, špatné by to asi nebylo…). Takže navštívenky jsou po knihkupectvích rozdány, teď je na vás, zda do toho půjdete nebo ne. Já už celý prostor proběhla asi třikrát a furt nemůžu z toho zpropadeného bludiště ven…

Zuzana Hloušková

Jiří Olšanský: Prostor k navštívení

brožovaná, obálka Eliška Olšanská, 350 stran, 299 Kč